2008: Zimbabwe vydává stobilionovou bankovku

Letos je tomu deset let, co Zimbabwe postihla druhá nejhorší inflace lidské historie. Ke zdvojnásobení cen docházelo na podzim roku 2008 každých 24 hodin. Jaké byly příčiny a jaké jsou vyhlídky dekádu po ekonomické apokalypse?

„Hladovějící miliardář“ hlásal transparent na jedné z mnoha demonstrací roku 2008, kdy lidé protestovali proti měnové politice prezidenta Mugabeho a jeho přátel v centrální bance. Slogan přesně vystihoval tragikomickou situaci, kdy běžní zaměstnanci s nominálními příjmy v řádech miliard zimbabwských dolarů neměli dostatek peněz na základní životní potřeby.

Peněz bylo v zemi víc než dost – chyběla jim však hodnota. Než se však dostaneme k tomu, jak o ni zimbabwské dolary přišly, nahlédněme do prapříčin z koloniální minulosti.

Rhodesie aneb původ rasové nevraživosti

Britská kolonie Jižní Rhodesie byla správním celkem na území dnešního Zimbabwe. Pojmenována byla po Cecilu Rhodesovi, zakladateli společnosti De Beers. Rhodes ke konci 19. století území o velikosti pěti Českých republik ovládl a vytvořil zde britské koloniální území, reálně spravované Rhodesovou firmou. Území Jižní Rhodesie bylo velmi úrodné a nacházela se na něm cenná minerální naleziště; do kolonie proudily zástupy britských migrantů, kteří zde na počátku dvacátého století zkultivovali půdu do podoby velkých farem. Do poloviny dvacátého století byli bílí imigranti podporováni koloniální vládou; proti ní se však s postupem času tvořila sílící opozice původních obyvatel.

V roce 1965 vydali představitelé Rhodesie (Severní Rhodesie již v té době neexistovala, tudíž bylo slovo „Jižní“ v názvu již nadbytečné) jednostranné prohlášení nezávislosti. Do roku 1980 fungovala země v politické nejistotě provázené občanskou válkou, ve které za úplnou nezávislost a očištění od pozůstatků koloniální vlády bojovaly strany ZANU a ZAPU.

V roce 1980 zvítězila v demokratických volbách strana ZANU, vedená marxistou Robertem Mugabem. Vítězství bylo provázeno terorizováním opozice. Rhodesie se plně osamostatnila pod první vládou místních politiků a přejmenovala se na Zimbabwe. Premiér Mugabe po nástupu do úřadu slíbil, že bílá menšina (vlastnící většiny zemědělských statků, které tvořily páteř ekonomiky) se nemusí cítit ohrožena a její vlastnická práva zůstanou zachována. Tento slib Mugabe dokonce v prvních letech dodržel.

Pozemková reforma a první hospodářské problémy Civilizovanosti pozemkové reformy v prvních deseti letech napomáhaly záruky britské vlády – pokud byl obchod s půdou prováděn na dobrovolné bázi, britská vláda uhradila polovinu kupní ceny. Tato první fáze reformy nicméně nebyla považována za úspěšnou. Bílí farmáři často představovali již několikátou generaci hospodařící na rodinném statku a svého živobytí se nehodlali jen tak vzdát.

V devadesátých letech přestaly být nákupy pozemků dotovány britskou vládou a vláda (nyní již) prezidenta Mugabeho přistoupila k nuceným výkupům. Ačkoli takto vykoupené farmy měly být nabízeny chudým černým zemědělcům, ve skutečnosti si je pro sebe nechávali jedinci napojení na politické špičky – včetně příslušníků Mugabeho rodiny. Ti získané pozemky dále pronajímali a čerpali nemalou rentu. Do pozemkové reformy se rovněž vložila silná zájmová skupina veteránů občanské války (a jejich potomků), která požadovala splnění válečných slibů o skutečné pozemkové reformě, během které měli získat půdu černí zemědělci.

V roce 2000 situace eskalovala do plnohodnotného programu konfiskací farem z vlastnictví bílých farmářů. Noví vlastníci či nájemníci (množství farem bylo znárodněno) byli často z řad veteránů či osob politicky napojených na vládu a se zemědělstvím neměli žádné zkušenosti. Společně s bílými farmáři přišli o živobytí i jejich zaměstnanci – okolo 200 tisíc zemědělských pracovníků bylo během krátké doby bez práce.

Dopad násilné reformy na hospodářský život země byl zničující. Zemědělství dlouhodobě zaměstnávalo přes 70 procent pracovní síly a představovalo třetinový podíl na exportu. Výroba v tomto sektoru rychle klesala a ze země, dříve označované za obilnici Afriky, se během pár let stal čistý dovozce potravin. Zemi nepomohla ani velmi nákladná účast ve druhé konžské válce v letech 1998–2002.

Již v době před násilnou reformou byla míra cenové inflace velmi vysoká. V roce 1999 dosahovala 57 %; o tři roky později již 200 %. Poté však přišel rok 2003 a do centrální banky nastoupil Gideon Gono.

 

 

79 600 000 000 %

Historie je plná paradoxů. U ekonomické historie to pak platí dvojnásob. Gideon Gono, strůjce jedné z největších hyperinflací lidských dějin, totiž nastoupil na místo guvernéra zimbabwské centrální banky s cílem zkrotit vysokou inflaci. A zpočátku se mu to vskutku dařilo: Gono zvýšil mezibankovní úrokové sazby na 5242 % a inflace během roku klesla z 623 % na 130 %.

Ekonomika se začala ozdravovat – dříve zavedené cenové regulace byly uvolňovány, liberalizoval se trh s palivy. Počáteční úspěch však polechtal guvernérovo ego, a ten se tak začal věnovat kvazi-fiskálním operacím; centrální banka tak přestala hledět pouze na základní úkol cenové stability, ale začala se věnovat „oživování“ hospodářství. Gono úrokové míry opět snížil a peněžní přebytky na mezibankovním trhu nuceně převedl na státní dluhopisy s dvouletou splatností. Ačkoli tyto dluhopisy nesly nominální úrok ve výši 70–100 %, reálná úroková sazba byla negativní.

Gono z cesty uvolněné měnové politiky již nikdy neustoupil. Je otázka, zda vztah mezi rostoucí měnovou zásobou a cenami vůbec chápal. Zatímco měnová zásoba zimbabwských dolarů vzrostla v roce 2006 o 1416 %, vydal Gono nařízení, které postavilo cenovou inflaci „mimo zákon“: zvyšování cen anebo mezd bylo důvodem k zatčení. Gono prohlásil, že pouze „pevná společenská smlouva“ pomůže hyperinflaci ukončit. Vláda spustila program silné regulace cen – jedním nařízením skokově snížila všechny ceny o polovinu.

Jako mnohokrát v lidské historii, ani tentokrát se ekonomické zákony nepodřídily těm lidským; inflace vzrostla z 1280 % roku 2006 na 66 000 % v roce 2007. V polovině roku 2007 přestala vláda zveřejňovat oficiální míru inflace a data o dalším vývoji jsou založena na odhadech zahraničních ekonomů.

Hyperinflaci doprovázel výrazný rozvoj černého trhu. Lidé, kteří si v oficiálním zaměstnání vydělali okolo 11 dolarů měsíčně, si mohli obchodem na černém trhu „přivydělat“ až 160 dolarů měsíčně. Nezaměstnanost v letech 2007-2009 dosáhla až 95 %.

V listopadu 2008 dosáhla inflace 79 600 000 000 %. V praxi to znamenalo, že ceny se zdvojnásobovaly v průměru každých 24 hodin. V této době byla vydána bankovka s největším vypsaným počtem nul v historii – stobilionová bankovka.

V lednu 2009 oznámil zimbabwský ministr financí, že v zemi je možné legálně obchodovat a vyplácet mzdy s využitím jakékoli měny. V principu tím pouze konstatoval stávající stav, kdy většina země již přešla na zahraniční měny: americké dolary, jihoafrické randy, botswanské puly.

Život po ekonomické apokalypse

Země se v letech po inflační apokalypse pozvolna vzpamatovávala z nejhoršího. Oběh zahraničních měn přinesl do země potřebný kapitál a umožnil navýšit dovoz potravin a zemědělských strojů.

Postavení v Indexu ekonomické svobody americké Heritage Foundation vypovídá o postupném zlepšování ekonomických podmínek: v roce 2010 dosáhla země svého nejnižšího skóre 21,4 %; v roce 2018 má již 44 % (světový průměr Indexu ekonomické svobody je 61 %, Česká republika má 74 %). Přesto zůstává Zimbabwe na 174. příčce indexu ze 180 hodnocených zemí.

Ekonomická liberalizace v zemi přichází pozvolna a pouze z donucení. Robert Mugabe, který zemi vládl 37 let, rezignoval teprve v listopadu 2017, a to především kvůli svému vysokému věku 93 let. Jeho strana ZANU-PF v posledních volbách v roce 2013 získala většinu 62 % hlasů – a stejně jako v předchozích desetiletích, i tyto volby měly k nenásilnému průběhu a transparentnosti daleko.

Gideon Gono, bývalý guvernér zimbabwské centrální banky, na nedávné tiskové konferenci uvedl, že tisk peněz a následná hyperinflace byly jediným způsobem, jak zabránit vojenskému převratu: „Byli jsme v unikátní situaci, na kterou se nedaly aplikovat poučky z ekonomických učebnic.“

Situace nicméně dopadla stejně jako v oněch učebnicích – a stejně jako v jiných zemích, kde se centrální banka snaží zachránit hospodářství nadměrným tiskem peněz, i v Zimbabwe bylo hospodářství nakonec zcela rozvráceno.

Budoucnost Zimbabwe – druhá hyperinflace?

Bylo by pěkné zakončit takto ponurý článek optimistickým výhledem do budoucna. Podle amerického profesora Steva Hankeho nicméně koncem roku 2017 zasadila vláda nové semínko další hyperinflace. Ačkoli zákonným platidlem jsou stále zahraniční měny v čele s americkým dolarem, vláda začala vydávat „bond notes“, často nazývané „New Zim Dollar“ – státní dluhopisy nízkých nominálů, které začínají v zemi obíhat místo plnohodnotné lokální měny. Steve Hanke uvádí, že koncem roku 2017 (rok po zavedení nového peněžního instrumentu) začíná meziroční inflace dosahovat míry přes 300 %. „Cenový systém je jednou z formací, které se člověk naučil využívat poté, co na ni narazil, aniž by jí porozuměl,“ napsal Friedrich von Hayek v roce 1945 ve vlivném článku Využití znalostí ve společnosti. Je bohužel nutné konstatovat, že křehkost cenového systému mnozí nechápou dodnes, a ve své ignoranci jej dokážou během pár let zcela zničit.

 

Autor: Josef Tětek

 

O autorovi:

Josef Tětek pracuje jako kryptoměnový analytik a konzultant, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě a kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institutu, člen správní rady Liberálního institutu.

 

---

Autoři:

• Josef Tětek