2018-3 4

2008: Zimbabwe vydává stobilionovou bankovku

1. 6. 2018, 12.30 - Trade-off 3/2018 - Josef Tětek

Letos je tomu deset let, co Zimbabwe postihla druhá nejhorší inflace lidské historie. Ke zdvojnásobení cen docházelo na podzim roku 2008 každých 24 hodin. Jaké byly příčiny a jaké jsou vyhlídky dekádu po ekonomické apokalypse?

„Hladovějící miliardář“ hlásal transparent na jedné z mnoha demonstrací roku 2008, kdy lidé protestovali proti měnové politice prezidenta Mugabeho a jeho přátel v centrální bance. Slogan přesně vystihoval tragikomickou situaci, kdy běžní zaměstnanci s nominálními příjmy v řádech miliard zimbabwských dolarů neměli dostatek peněz na základní životní potřeby.

Peněz bylo v zemi víc než dost – chyběla jim však hodnota. Než se však dostaneme k tomu, jak o ni zimbabwské dolary přišly, nahlédněme do prapříčin z koloniální minulosti.

Rhodesie aneb původ rasové nevraživosti

Britská kolonie Jižní Rhodesie byla správním celkem na území dnešního Zimbabwe. Pojmenována byla po Cecilu Rhodesovi, zakladateli společnosti De Beers. Rhodes ke konci 19. století území o velikosti pěti Českých republik ovládl a vytvořil zde britské koloniální území, reálně spravované Rhodesovou firmou. Území Jižní Rhodesie bylo velmi úrodné a nacházela se na něm cenná minerální naleziště; do kolonie proudily zástupy britských migrantů, kteří zde na počátku dvacátého století zkultivovali půdu do podoby velkých farem. Do poloviny dvacátého století byli bílí imigranti podporováni koloniální vládou; proti ní se však s postupem času tvořila sílící opozice původních obyvatel.

V roce 1965 vydali představitelé Rhodesie (Severní Rhodesie již v té době neexistovala, tudíž bylo slovo „Jižní“ v názvu již nadbytečné) jednostranné prohlášení nezávislosti. Do roku 1980 fungovala země v politické nejistotě provázené občanskou válkou, ve které za úplnou nezávislost a očištění od pozůstatků koloniální vlády bojovaly strany ZANU a ZAPU.

V roce 1980 zvítězila v demokratických volbách strana ZANU, vedená marxistou Robertem Mugabem. Vítězství bylo provázeno terorizováním opozice. Rhodesie se plně osamostatnila pod první vládou místních politiků a přejmenovala se na Zimbabwe. Premiér Mugabe po nástupu do úřadu slíbil, že bílá menšina (vlastnící většiny zemědělských statků, které tvořily páteř ekonomiky) se nemusí cítit ohrožena a její vlastnická práva zůstanou zachována. Tento slib Mugabe dokonce v prvních letech dodržel.

Pozemková reforma a první hospodářské problémy Civilizovanosti pozemkové reformy v prvních deseti letech napomáhaly záruky britské vlády – pokud byl obchod s půdou prováděn na dobrovolné bázi, britská vláda uhradila polovinu kupní ceny. Tato první fáze reformy nicméně nebyla považována za úspěšnou. Bílí farmáři často představovali již několikátou generaci hospodařící na rodinném statku a svého živobytí se nehodlali jen tak vzdát.

V devadesátých letech přestaly být nákupy pozemků dotovány britskou vládou a vláda (nyní již) prezidenta Mugabeho přistoupila k nuceným výkupům. Ačkoli takto vykoupené farmy měly být nabízeny chudým černým zemědělcům, ve skutečnosti si je pro sebe nechávali jedinci napojení na politické špičky – včetně příslušníků Mugabeho rodiny. Ti získané pozemky dále pronajímali a čerpali nemalou rentu. Do pozemkové reformy se rovněž vložila silná zájmová skupina veteránů občanské války (a jejich potomků), která požadovala splnění válečných slibů o skutečné pozemkové reformě, během které měli získat půdu černí zemědělci.

V roce 2000 situace eskalovala do plnohodnotného programu konfiskací farem z vlastnictví bílých farmářů. Noví vlastníci či nájemníci (množství farem bylo znárodněno) byli často z řad veteránů či osob politicky napojených na vládu a se zemědělstvím neměli žádné zkušenosti. Společně s bílými farmáři přišli o živobytí i jejich zaměstnanci – okolo 200 tisíc zemědělských pracovníků bylo během krátké doby bez práce.

Dopad násilné reformy na hospodářský život země byl zničující. Zemědělství dlouhodobě zaměstnávalo přes 70 procent pracovní síly a představovalo třetinový podíl na exportu. Výroba v tomto sektoru rychle klesala a ze země, dříve označované za obilnici Afriky, se během pár let stal čistý dovozce potravin. Zemi nepomohla ani velmi nákladná účast ve druhé konžské válce v letech 1998–2002.

Již v době před násilnou reformou byla míra cenové inflace velmi vysoká. V roce 1999 dosahovala 57 %; o tři roky později již 200 %. Poté však přišel rok 2003 a do centrální banky nastoupil Gideon Gono.

 

2018-3 3

 

79 600 000 000 %

Historie je plná paradoxů. U ekonomické historie to pak platí dvojnásob. Gideon Gono, strůjce jedné z největších hyperinflací lidských dějin, totiž nastoupil na místo guvernéra zimbabwské centrální banky s cílem zkrotit vysokou inflaci. A zpočátku se mu to vskutku dařilo: Gono zvýšil mezibankovní úrokové sazby na 5242 % a inflace během roku klesla z 623 % na 130 %.

Ekonomika se začala ozdravovat – dříve zavedené cenové regulace byly uvolňovány, liberalizoval se trh s palivy. Počáteční úspěch však polechtal guvernérovo ego, a ten se tak začal věnovat kvazi-fiskálním operacím; centrální banka tak přestala hledět pouze na základní úkol cenové stability, ale začala se věnovat „oživování“ hospodářství. Gono úrokové míry opět snížil a peněžní přebytky na mezibankovním trhu nuceně převedl na státní dluhopisy s dvouletou splatností. Ačkoli tyto dluhopisy nesly nominální úrok ve výši 70–100 %, reálná úroková sazba byla negativní.

Gono z cesty uvolněné měnové politiky již nikdy neustoupil. Je otázka, zda vztah mezi rostoucí měnovou zásobou a cenami vůbec chápal. Zatímco měnová zásoba zimbabwských dolarů vzrostla v roce 2006 o 1416 %, vydal Gono nařízení, které postavilo cenovou inflaci „mimo zákon“: zvyšování cen anebo mezd bylo důvodem k zatčení. Gono prohlásil, že pouze „pevná společenská smlouva“ pomůže hyperinflaci ukončit. Vláda spustila program silné regulace cen – jedním nařízením skokově snížila všechny ceny o polovinu.

Jako mnohokrát v lidské historii, ani tentokrát se ekonomické zákony nepodřídily těm lidským; inflace vzrostla z 1280 % roku 2006 na 66 000 % v roce 2007. V polovině roku 2007 přestala vláda zveřejňovat oficiální míru inflace a data o dalším vývoji jsou založena na odhadech zahraničních ekonomů.

Hyperinflaci doprovázel výrazný rozvoj černého trhu. Lidé, kteří si v oficiálním zaměstnání vydělali okolo 11 dolarů měsíčně, si mohli obchodem na černém trhu „přivydělat“ až 160 dolarů měsíčně. Nezaměstnanost v letech 2007-2009 dosáhla až 95 %.

V listopadu 2008 dosáhla inflace 79 600 000 000 %. V praxi to znamenalo, že ceny se zdvojnásobovaly v průměru každých 24 hodin. V této době byla vydána bankovka s největším vypsaným počtem nul v historii – stobilionová bankovka.

V lednu 2009 oznámil zimbabwský ministr financí, že v zemi je možné legálně obchodovat a vyplácet mzdy s využitím jakékoli měny. V principu tím pouze konstatoval stávající stav, kdy většina země již přešla na zahraniční měny: americké dolary, jihoafrické randy, botswanské puly.

Život po ekonomické apokalypse

Země se v letech po inflační apokalypse pozvolna vzpamatovávala z nejhoršího. Oběh zahraničních měn přinesl do země potřebný kapitál a umožnil navýšit dovoz potravin a zemědělských strojů.

Postavení v Indexu ekonomické svobody americké Heritage Foundation vypovídá o postupném zlepšování ekonomických podmínek: v roce 2010 dosáhla země svého nejnižšího skóre 21,4 %; v roce 2018 má již 44 % (světový průměr Indexu ekonomické svobody je 61 %, Česká republika má 74 %). Přesto zůstává Zimbabwe na 174. příčce indexu ze 180 hodnocených zemí.

Ekonomická liberalizace v zemi přichází pozvolna a pouze z donucení. Robert Mugabe, který zemi vládl 37 let, rezignoval teprve v listopadu 2017, a to především kvůli svému vysokému věku 93 let. Jeho strana ZANU-PF v posledních volbách v roce 2013 získala většinu 62 % hlasů – a stejně jako v předchozích desetiletích, i tyto volby měly k nenásilnému průběhu a transparentnosti daleko.

Gideon Gono, bývalý guvernér zimbabwské centrální banky, na nedávné tiskové konferenci uvedl, že tisk peněz a následná hyperinflace byly jediným způsobem, jak zabránit vojenskému převratu: „Byli jsme v unikátní situaci, na kterou se nedaly aplikovat poučky z ekonomických učebnic.“

Situace nicméně dopadla stejně jako v oněch učebnicích – a stejně jako v jiných zemích, kde se centrální banka snaží zachránit hospodářství nadměrným tiskem peněz, i v Zimbabwe bylo hospodářství nakonec zcela rozvráceno.

Budoucnost Zimbabwe – druhá hyperinflace?

Bylo by pěkné zakončit takto ponurý článek optimistickým výhledem do budoucna. Podle amerického profesora Steva Hankeho nicméně koncem roku 2017 zasadila vláda nové semínko další hyperinflace. Ačkoli zákonným platidlem jsou stále zahraniční měny v čele s americkým dolarem, vláda začala vydávat „bond notes“, často nazývané „New Zim Dollar“ – státní dluhopisy nízkých nominálů, které začínají v zemi obíhat místo plnohodnotné lokální měny. Steve Hanke uvádí, že koncem roku 2017 (rok po zavedení nového peněžního instrumentu) začíná meziroční inflace dosahovat míry přes 300 %. „Cenový systém je jednou z formací, které se člověk naučil využívat poté, co na ni narazil, aniž by jí porozuměl,“ napsal Friedrich von Hayek v roce 1945 ve vlivném článku Využití znalostí ve společnosti. Je bohužel nutné konstatovat, že křehkost cenového systému mnozí nechápou dodnes, a ve své ignoranci jej dokážou během pár let zcela zničit.

 

Autor: Josef Tětek

 

O autorovi:

Josef Tětek pracuje jako kryptoměnový analytik a konzultant, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě a kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institutu, člen správní rady Liberálního institutu.

 


Autoři:

Podobné články

  • církev rest

    Z Východu do Evropy – proměny českého bankovnictví 1989–2019

    Pokud jde o bankovnictví, na startu ekonomické transformace po roce 1989 nebylo skoro nic. Direktivní řízení ekonomiky přineslo děsivou destrukci klasického pojetí bankovnictví, vlastně se dá téměř bez nadsázky říci, že tu žádné bankovnictví v pravém slova smyslu nebylo. Omlouvám se těm několika málo pamětníkům, kteří měli jakousi představu, jak se bankovnictví má dělat, a kteří se mohou cítit mým paušálním tvrzením dotčeni, pravda ovšem je, že nedostali šanci své znalosti prokázat v praxi. Nejen, že tu nebylo bankovnictví v pravém slova smyslu, ale nebyla tu ani tržní ekonomika, nebyl tu kapitál, nebyly zkušenosti s řízením bankovního byznysu a rizika, nebyli tu klienti s kreditní historií… a takto by šlo výčtem toho, co tu nebylo, pokračovat.

  • euro-1353420_1920-1280x640

    Je vztah mezi inflací a nezaměstnaností definitivně mrtvý?

    Před bankovním výborem Senátu Spojených států řekl 11. července 2019 guvernér Fedu Jerome Powell, že vztah mezi nezaměstnaností a inflací v USA zmizel. Podle Powella „vztah mezi poklesem v ekonomice nebo nezaměstnaností a inflací byl silný před 50 lety... a odezněl,“ … silná vazba mezi nezaměstnaností a inflací byla přerušena před nejméně 20 lety a vztah se stal slabším a slabším a slabším.“

  • 2018-2 2

    Rozhovor s Johnem Taylorem, profesorem ze Stanfordu, který mohl zabránit krizi

    Na světě dnes možná není většího odborníka na měnovou politiku. Když John Taylor formuloval pravidlo, které dnes známe jako Taylorovo, fungovala měnová politika jinak než dnes. A to zejména kvůli tomu, že centrální banky toto jednoduché doporučení nenásledovaly. Dokonce by možná ani nedošlo k poslední krizi. Nejen kvůli tomu přijíždí do Prahy převzít Výroční cenu Liberálního institutu a my jsme ho u této příležitosti rádi vyzpovídali;x

  • 2018-2 1

    Monetární politika je rozbitá. Co když přijde další krize?

    V dobách, kdy se psaly ekonomické učebnice, bylo všechno v pořádku. Ekonomové se učili, že v dobách dobrých vlády spoří a v těch špatných utrácejí. Že v dobách dobrých centrální banky snižují úroky a lidé si berou více půjček, které rychle utrácejí. Dnes je všechno jinak. Monetární politika je rozbitá. Což by tolik samo o sobě nevadilo, pokud by nepřišla další krize. Ta ale možná přijde dřív, než bychom čekali.

  • taylorův princip

    Taylorův zákon: pokus staré školy o Bitcoin

    John B. Taylor byl jedním z kandidátů na příštího šéfa americké centrální banky. Nakonec byl Trumpem nominován Jerome Powell (v době uzávěrky ještě nepotvrzený). I tak má již dnes Taylor mnohem větší vliv na centrální banky (včetně Fedu) než většina skutečných šéfů. Objevil zákon ne nepodobný tomu, na kterém je postaven i moderní Bitcoin.

  • inflace-2

    Současná měnová politika nemusí vést k inflaci

    Za posledních dvacet let ve vyspělých ekonomikách inflace dlouhodobě nepřesahuje čtyři procenta. Přitom jsme zažili úvěrovou expanzi v roce 2006, finanční krizi v roce 2007 i následné mnohonásobné navýšení bilančních sum centrálních bank při řešení likvidních šoků. Zdá se, že alfa a omega měnové politiky posledního čtvrtstoletí (inflační cílení) nefunguje a kvantitativní teorie peněz by měla být vymazána z učebnic ekonomie. Není tomu ale tak. Rovnováha mezi změnami v růstu peněz obíhajících v ekonomice a v růstu cen pořád platí. Problém ale spočívá v oběhu peněz, tedy ve změnách rychlosti obratu peněz v dané ekonomice.

  • bitcoin

    Bitcoin: Alternativní měnová politika

    Od vypuknutí finanční krize vede strach z deflace nejen v Evropě centrální banky k silným krokům a neotřelým opatřením. Vedle toho však ve stejném období zažívají neuvěřitelný růst kryptoměny, které jsou deflační úmyslně. Bitcoin a jeho alternativy jsou úspěšné nikoliv navzdory tomu, ale právě kvůli tomu.

  • 2018-3 1

    Akční program roku 1968 – Sonda do hlubin komunistické duše

    Akční program Komunistické strany Československa (KSČ) ze dne 5. dubna 1968 měl představovat ideovou oporu pro jednání členů KSČ v období takzvaného pražského jara. Akční program zároveň představoval jeden z nejznámějších výstupů událostí roku 1968 v Československu a měl být ukázkou „demokratických“ změn ve střední Evropě, která patřila k dalším místům „globálního revolučního hnutí 1968“.

  • inflace-2

    Česko a Slovensko: ekonomický výkon a kvalita života

    Bezprostředně po pádu komunismu a železné opony na počátku 90. let obyvatele Československa zajímala otázka, jak dlouho bude trvat, než dosáhnou takové životní úrovně, jakou mají lidé v sousedním Rakousku či Německu. Zvláště ze Slovenska a z Moravy byly organizovány jednodenní autobusové zájezdy do Vídně, kde slovenští a čeští turisté více než památky obdivovali výkladní skříně a nabídku zboží v předměstských obchodních centrech.