30 let podnikání v Česku: Od socialistického ne-vlastnictví ke ne-kapitalistickému vyvlastnění
Projevy podnikání a první podnikatelé
V České republice se s prvními projevy legálního podnikání bylo možné setkat v roce 1988 po přijetí zákona o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví. Naděje na obnovení svobody a podnikání v průběhu pražského jara zadusila sovětská okupace následovaná dvacetiletým obdobím normalizace. Přijetí výše uvedeného zákona otevřelo prostor pro soukromou iniciativu v ekonomické oblasti zahrnující zahraničněobchodní aktivity. To se bezprostředně projevilo rozšířenou nabídkou spotřebního zboží z dovozu, po němž byla tržní poptávka dlouhodobě neuspokojena.
Zákon neobsahoval striktní stanovení minimálního počtu zakládajících členů. Tím chyběla umělá překážka rozvoje podnikatelských aktivit činorodých jedinců, kteří se mohli samostatně chopit příležitosti a začít podnikat. Pomocí tohoto zákona mnozí legalizovali své „melouchaření“ a „obchodování“ s pašovaným nebo kradeným zbožím ze špatně střežených skladů státních podniků. Tito spíše podnikavci než podnikatelé byli produktem neschopnosti totalitního režimu uspokojovat běžné lidské materiální potřeby. K postupnému ekonomickému uvolnění docházelo v režii vedoucí úlohy Komunistické strany Československa disponující mocenskými nástroji s dominancí všudypřítomné Státní bezpečnosti.
V listopadu 1989 došlo u nás k zázraku, k samovolnému pádu komunistické totality za přispění domácího disentu, který určoval „pohyb“ vnitřní opozice. Kolaps reálného socialismu a jeho totalitních mocenských struktur v Československu následoval obdobné procesy v sousedních členských zemích Varšavské smlouvy.
Po listopadu 1989 se původní ilegální meloucháři organizovaní ve výrobních družstvech začali registrovat jako živnostníci, přičemž někteří se stali podnikateli. Oproti nim se z většiny prodejců stali podnikavci usilující o dosažení rychlého zisku bez ohledu na své dobré jméno. Tato charakteristika odlišuje podnikatele, kteří svou činností budují své dobré jméno, vlastní obchodní značku a sledují dlouhodobé cíle, od podnikavců zaměřených na krátkodobé cíle. Přes nezvratný rozvoj tržní ekonomiky doprovázený růstem počtu seriózních podnikatelů dodnes přežívají podnikavci jako novodobí veksláci za okénky pražských směnáren, anonymní taxikáři ve službách predátorských taxikářských společností nebo tzv. šmejdi zneužívající svou informační převahu nad naivními nebo nezkušenými zákazníky.
Privatizace zásadně přispěla k dobrému fungování ekonomiky
Privatizace se po listopadu 1989 stala nosným prvkem transformace direktivně řízeného a špatně plánovaného centrálního hospodářství na tržní ekonomiku. Jednalo se o majetkový transfer, jenž na našem území svým objemem a dopadem překonal majetkové změny v pobělohorském období nebo po přijetí znárodňovacích zákonů v období 1945–1948. Správně a efektivně řízené společenské procesy takových rozměrů, které jsou vždy kombinací konstruktivistického záměru s autentickou spontaneitou, se jen výjimečně nevyhnou nepředvídatelným okolnostem, které zpochybní celý projekt.
V české privatizaci k ničemu takovému nedošlo, přestože některá opatření vyvolala vášnivé odborné diskuse. Jednalo se o povolení účasti státem vlastněných institucí v privatizačním procesu, kterou „otec české privatizace“ Tomáš Ježek později nazval privatizací incestem. Souvislost s opožděnou privatizací českého bankovního sektoru, jenž na svých bedrech nesl značnou část transformačních nákladů, nazývanou bankovním socialismem, nebyla náhodná. Jejím důsledkem byla sanace státních bank ze státního rozpočtu před jejich privatizací.
Odlišné byly příčiny „divoké privatizace“ podniků zahraničního obchodu, jichž bylo v Československu více než třicet. K divoké privatizaci došlo bezprostředně po zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti, která tímto ztratila kontrolu nad hospodařením státních podniků. Státní bezpečností prověření a ve společnosti privilegovaní zaměstnanci podniků zahraničního obchodu privatizovali firemní kontakty na zahraniční dodavatele a odběratele, jakož i své zahraničněobchodní know-how. Kromě vyprázdněných budov, v nichž podniky zahraničního obchodu sídlily, nezbylo k privatizaci fakticky nic.
Pouze pro privatizaci zahraničního obchodu mohl být bez nadsázky použit pejorativní pojem tunelování, který do češtiny ve spojení s privatizací zavedl Miloš Zeman. Jinak se jednalo o značnou nadsázku, přestože v průběhu tak robustního převodu majetku došlo k morálním selháním některých jednotlivců. Jiný zemanovský termín „spálená země“ uváděný v souvislosti s českou privatizací, hospodářská realita nepotvrdila, přestože po privatizaci některých známých společností, například Poldi Kladno, OKD, Mostecká uhelná společnost, Škoda Plzeň, ČKD Praha, SETUZA, zbyly jen pomníčky na hřbitově podnikání. Je zřejmé, že vyloženě negativní privatizační kauzy představují jen zlomek z celkového počtu téměř 1800 privatizovaných státních podniků v ČR v účetní hodnotě převyšující 1200 miliard korun. Tyto příklady na rozdíl od nesrovnatelně většího počtu bezproblémově privatizovaných podniků se staly dlouhodobě vděčným mediálním tématem. Předpoklad, že masová a rychlá privatizace prostřednictvím kuponů distribuovaných obyvatelstvu bude ve srovnání s užitím standardních privatizačních metod odolnější proti korupci, se ukázal být správný.
Vedle rozdílného přístupu k dokončení privatizace v obou částech společného státu byl argumentem k rozdělení státu odmítavý postoj prezidenta Václava Havla a federální vlády k rozvoji československého zbrojního průmyslu. Zbrojní průmysl se v roce 1989 podílel na celkové průmyslové výrobě téměř 3 % (v ČR 2 % a v SR 6 %) a na celkové produkci strojírenství se podílel 10–11 % (v ČR 6 % a v SR 24 %). Zbraně vyrábělo více než sto podniků se 73 tisíci zaměstnanci, přičemž šedesát z nich bylo v ČR a čtyřicet v SR. Subdodavatelské firmy zbrojařů zaměstnávaly dalších 50–70 tisíc pracovníků. Objemem exportu zbrojní produkce zaujímalo v té době Československo 7. místo na světě. V období 1989–1992 poklesl objem zbrojní produkce v České a Slovenské federativní republice o 90 % a současně o 50 % klesla zaměstnanost. V důsledku rozmístění a charakteru zbrojní produkce utrpělo Slovensko poklesem podstatně více než ČR. Jakkoli byl tento pokles na Slovensku přisuzován pragocentrismu, ve skutečnosti byl spíše vyvolán koncem studené války a zmírněním bipolarity ve světě než tím, že některé projevy českých a federálních politiků vedly k posílení slovenského nacionalismu a rozbití společného státu.
O úspěchu české privatizace svědčí mimo jiné skutečnost, že z dvaceti největších nefinančních společností podle objemu jejich tržeb v roce 2018 v ČR jich před rokem 1989 existovalo 11, z nichž osm prošlo úspěšnou privatizací. Mezi ně patří Škoda Auto, Unipetrol, Moravia Steel, Innogy ČR, Třinecké železárny, O2 Czech Republic, Metrostav a Veolia ČR. Ani úspěšné fungování těchto firem po privatizaci nezabránilo jejich kritikům se na konci 90. let dostat k politické moci s hesly o „spálené zemi“, „akci čisté ruce“ a „zavedení milionářské daně“. Rozpor s dobovou realitou tehdy naštěstí neumožnil uvést tato hesla do praxe. Naopak díky efektům úspěšné ekonomické transformace založené na privatizaci, rozpočtové odpovědnosti a přísné monetární politice vzrostla konkurenceschopnost českých firem. To se projevilo v široké nabídce kvalitního zboží a služeb, srovnatelné se standardy ekonomicky nejvyspělejších zemí, která je součástí naší dnešní reality.
Česká ekonomika a zahraniční investice
Investice německého Volkswagenu do mladoboleslavské Škody, vznik Škody Auto na počátku 90. let a její další rozvoj je dodnes nejvýznamnější zahraniční investicí v ČR. Škoda Auto je objemem tržeb suverénně největší firmou u nás. Skupina Škody Auto zaměstnává v současnosti více než 33 tisíc pracovníků a na daních zaplatí ročně 10 miliard korun, což je téměř třikrát více, než platí druhá společnost v pořadí. Tou je Skupina České spořitelny, která je investicí rakouské Erste Bank. Mimořádný úspěch vozů Škoda na světových trzích a pozoruhodné hospodářské výsledky firmy Škoda Auto byly nejúčinnější pobídkou pro příchod dalších automobilek k nám, jimiž jsou Hyundai, TPCA (tj. konsorcium Toyota – Peugeot – Citroën) a Iveco. Podle toho se Česko zdá být pro automobilky zemí zaslíbenou. Totéž platí pro Slovensko – obě země se střídají na špici světové produkce automobilů na obyvatele.
Podobně jako na Slovensku i v České republice má veřejnost k zahraničním investorům, kteří vytvořili tisíce dobře placených pracovních míst, pozitivní postoj. Tento příznivý přístup však končí, pokud se diskuse stočí na odliv kapitálu z Česka. Podle údajů Českého statistického úřadu činil v roce 2018 celkem 294 miliard korun. Většinou šlo o dividendy ze zisků firem se zahraniční kapitálovou účastí.
Přestože jde o očekávané a standardní chování zahraničních investorů, využívají této situace některé politické strany k návrhům na zavedení speciálních sektorových daní. Pravděpodobně zapomněly, že zahraniční kapitál byl v uplynulých třiceti letech jedním z klíčových faktorů českého hospodářského růstu a že jeho příchod musel být stimulován řadou investičních pobídek, do nichž lze zařadit sanaci našich největších bank ze státního rozpočtu v řádu desítek miliard korun před jejich privatizací. Pokud zahraniční investor nebude očekávat odpovídající zisk kompenzující mu riziko podnikání mimo vlastní zemi, tak se investování v takovém regionu vyhne. Z tohoto hlediska mohou mít opakovaně nastolované diskuse o zavedení sektorových daní v Česku destruktivní vliv na příliv budoucích zahraničních investic do naší stále ještě podkapitalizované ekonomiky.
Úspěšné rodinné firmy a české startupy
Téma rodinných firem se v českém tisku začalo hojně objevovat v souvislosti s generační změnou, když nastal čas, aby zakladatelé nebo podnikatelé, kteří díky restituci obnovili rodinné podnikání, byli přirozeně vystřídáni svými nástupci. Jedná se o vážný problém – 87 procent všech soukromých podniků v ČR tvoří rodinné firmy. Přestože se některé z nich svými miliardovými tržbami řadí mezi velké firmy, například Metalimex, Synot Holding, Hopi, Hruška, DEK, Juta, Kofola a další, převážná většina patří do kategorie malých a středních podniků. Ty představují 99,8 procenta z celkového počtu podnikatelských subjektů v ČR.
Význam rodinných firem v české ekonomice odpovídá jejich podílu ve vyspělých zemích s tržní ekonomikou, jimž se podařilo vyhnout socialistickému dobrodružství se znárodněním a kolektivizací zemědělství. Povahou svého vlastnictví, formou správy majetku a obvyklým mírným sklonem k zachování rodinné tradice představují rodinné firmy stabilizující prvek ekonomiky.
Startupy jsou v posledních letech nejdynamičtějším segmentem ekonomiky. Jejich počet je v Česku relativně vysoký a převyšuje dva tisíce. Téměř polovina z nich se zabývá moderními technologiemi. Nejznámější je Kiwi.com specializující se na prodej letenek, který se loni umístil mezi dvaceti největšími nefinančními společnostmi v ČR podle roční výše tržeb. Ty přesáhly 30 miliard korun. Dalšími velmi známými startupovými společnostmi u nás jsou Invia.cz podnikající v cestovním ruchu a Rohlik.cz působící v maloobchodním prodeji. Startupy se prosazují a dynamicky rostou v oborech manažerského řízení, vývoje počítačových videoher, karetních platebních služeb, 3D tisku a vývoje jednodušších mobilních aplikací. Jejich úspěšný rozvoj je nadějí a částečnou zárukou budoucího ekonomického růstu, přestože podíl startupů na tvorbě HDP či na celkové zaměstnanosti je zatím statisticky zanedbatelný.
Dnešní struktura české ekonomiky
České národní hospodářství je relativně malou, hodně otevřenou ekonomikou. Míra otevřenosti naší ekonomiky je v současnosti přibližně 160 procent, což vyjadřuje, že součet hodnot ročních exportů a importů převyšuje HDP ČR o téměř 60 procent. Za posledních dvacet let se podíl exportu na českém HDP zvýšil z 27 na 67 procent, což ilustruje stále intenzivnější zapojení našich firem do mezinárodní dělby práce, posilování jejich konkurenceschopnosti, jakož i prohlubující se integraci české ekonomiky.
Česko je stále všeobecně považováno za průmyslovou zemi, přestože průmysl s 31,9% podílem na tvorbě hrubé přidané hodnoty postupně zaostává za sektorem služeb s 60,8% podílem. S relativně vysokým podílem průmyslu na hrubé přidané hodnotě se Česko řadí na druhé místo v Evropě za Irsko s 36,6% podílem a před Slovensko na 4. místě s 27,3% podílem a Německo na 9. místě s 25,7% podílem.
Z hlediska charakteru naší ekonomiky je relevantním strukturálním rysem nejen velikost firem, ale stále více i jejich exportní schopnost. Socialistické Československo bylo v roce 1989 zemí s největší průměrnou velikostí podniku na světě podle kritéria počtu zaměstnanců. Transformace ekonomiky a hlavně privatizace přeměnily tento umělý produkt kolektivistického řízení ekonomiky do standardní struktury, v níž velké firmy zaměstnávající 250 a více pracovníků se podílejí na tvorbě HDP jen o málo více než malé a střední podniky se 40% podílem na tvorbě HDP, 54,6% podílem na celkové hrubé přidané hodnotě, více než 50% podílem na exportu a 58% podílem na zaměstnanosti v podnikatelské sféře.
Zesilující orientace ekonomiky na automobilový průmysl ji učinila zranitelnější pro dobu hospodářské recese a krize, neboť automobily patří mezi zbytné statky. V období recese poptávka po nich klesá hlouběji než poptávka po nezbytných statcích. Naproti tomu růst počtu firem v ekonomice, zmenšení jejich průměrné velikosti a pružnější pracovní zákonodárství zvýšily během posledních třiceti let robustnost ekonomiky a její odolnost proti cyklickým výkyvům. Rostoucí míra otevřenosti ekonomiky je nejen důkazem růstu konkurenceschopnosti domácích producentů, ale také důvodem větší citlivosti na vnější hospodářské šoky, již lze kompenzovat pouze větší územní a produktovou diverzifikací našeho zahraničního obchodu. To se nám v důsledku vysokého podílu EU dlouhodobě přesahujícího 85 procent hodnoty zahraničněobchodního obratu a dominantního postavení sektoru automotive v jeho produktové struktuře příliš nedaří, a proto zůstává významnou výzvou do budoucna.
Podnikatelské prostředí po 30 letech: státní vlastnictví nahrazeno státní regulací
Před zahájením kuponové privatizace s masovou účastí obyvatel byl podíl soukromého podnikatelského sektoru na tvorbě HDP v České republice obdobný jako na Slovensku a nepřesahoval 10 procent. Na tvorbě zbývajících více než 90 procent HDP se podílel z období socialismu dominantní státní sektor. I přes zrušení druhé vlny kuponové privatizace na Slovensku a zpoždění tamějšího privatizačního procesu lze konstatovat, že po třiceti letech je poměr mezi příspěvkem soukromého a státního podnikatelského sektoru v obou ekonomikách přibližně stejně velký, přičemž na soukromý podnikatelský sektor připadá podíl, který před čtvrtstoletím náležel státnímu sektoru.
Unikátní majetkový transfer v obou zemích a z něho vyplývající diametrální proměna vlastnických vztahů neznamená, že se vliv veřejného sektoru reprezentovaného demokraticky zvolenou politickou garniturou na hospodářský život snížil. Přímé státní vlastnictví bylo a je nahrazováno regulacemi, a to jak státními, tak evropskými. Nabývají různých forem. Od stále přísnějších pracovních, hygienických a zdravotních předpisů a požadavků přes mzdovou regulaci (růst minimální mzdy) až po často iracionální ochranu životního prostředí prostřednictvím stanovování závazných limitů pro výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Růst rozsahu a intenzity regulace omezuje nakládání se soukromým vlastnictvím a znemožňuje optimální alokaci výrobních činitelů. Představuje tak plíživou formu znárodnění se všemi negativními doprovodnými projevy, jako jsou neefektivnost a oslabení naší konkurenceschopnosti.
Kruhový vývoj popsaný v článku Jána Oravce o třiceti letech podnikání na Slovensku platí doslova i pro Česko. Společně jsme vyšli ze socialismu, opustili jsme svět anonymního společenského vlastnictví, v němž nikomu téměř nic nepatřilo a nikdo za nic vlastně nenesl odpovědnost, která byla výsostně komunistickou stranou svěřena do rukou prověřených a pověřených kádrů. Díky postupujícím státním a evropským regulacím je nakládání s vlastním majetkem pod stále přísnějším dohledem demokraticky volených orgánů, které mohou stále výrazněji zasahovat do způsobu jeho využívání. Nevracíme se sice do stejného materiálního stavu, ale do podobného stavu vyvlastnění majetku s potenciálními důsledky málo odlišnými od stavu tzv. reálného socialismu.
Jak vnímá česká společnost podnikatele a podnikání
S rostoucí robustností soukromého sektoru, prohlubujícími se zkušenostmi s kvalitou jím dodávaného zboží a poskytovaných služeb se přirozeně zlepšuje vnímání podnikatelů a podnikání veřejností, což dokazuje anketa již z roku 2012. Podle ní 55 procent občanů vnímá povolání podnikatele pozitivně, 42 procent uznává, že podnikatelé mají těžký život a že stát podporuje malé střední podnikání méně, než tomu bylo v minulosti. Tento výsledek dokazuje, že tržní prostředí napomáhá přeměně podnikavců v podnikatele, což je velmi pozitivní jev.
Od sametové revoluce se značně změnily zaměstnanecké preference, kdy 54 procent lidí v současnosti považuje soukromé podnikání za lákavou možnost pracovní kariéry. Podle letošního šetření Hospodářské komory ČR a Výzkumného ústavu pro podnikání a inovace 40 procent vysokoškolských studentů preferuje po studiu podnikání před nástupem do zaměstnaneckého poměru.
Změně ve vnímání podnikatelů veřejností výrazně napomohly jejich nepodnikatelské aktivity: altruismus, uvědomění a prezentace vlastní společenské odpovědnosti za vytvoření příjemného prostředí k práci, otevřenost k zaměstnancům a sdílení společných hodnot, odpovědnost vůči životnímu prostředí v místě žití a podnikání, zájem o historii a rozvoj příslušných obcí a regionů apod. Zdá se, že se u nás postupně ztrácí identifikace podnikatele s pejorativními pojmy tunelář, podvodník a šmejd.
Češi a podnikání v mezinárodním srovnání
Světoznámý americký myslitel slovenského původu Michael Novak v díle Duch demokratického kapitalismu popsal a vysvětlil význam podnikání pro ekonomický, sociální a kulturní vzestup nejnižších společenských vrstev a celých národů. S rozvojem podnikání v nejchudších oblastech zeměkoule klesá kojenecká úmrtnost, ustupuje analfabetismus, epidemie a roste průměrná očekávaná délka a kvalita života.
Kapitalismus založený na soukromém podnikání uvolnil takové společenské síly, které vedly k vytvoření největšího blahobytu v dějinách, jakož i k nejvyšší dosažené kvalitě života. Obnovená zkušenost s kapitalistickým podnikáním v ČR pozitivně formovala názory naší veřejnosti na podnikání. Zhruba čtvrtina Čechů v dotaznících uvedla, že i přes reálnou hrozbu neúspěchu by byla ochotna vzít na sebe riziko podnikání. V evropském a celosvětovém průměru jsou občané stále ještě odvážnější než my, když se tento poměr pohybuje nad úrovní 40 procent.
Přestože se u nás v budoucnu nesetkáme s takovou mírou podnikavosti, jakou známe z cest po Blízkém či Dálném východě, doufejme, že stát nebude iracionálně dusit legální podnikatelský apetit a iniciativy občanů. Jak ukazují četné příklady z práce vynálezců, inovátorů nebo současných startupů, zvídavost, činorodost a podnikavost objevují nové zdroje tvorby společenského bohatství a blahobytu.
Vzdělání a školský systém nadále hrají významnou roli v pěstování a kultivaci podnikavosti. Státní charakter školských systémů je v protikladu k naplnění této ambice. Nadějí je postupná demokratizace školských systémů formou jejich deregulace a diverzifikace. Přestože posilující soukromé školství je a logicky bude předmětem státní regulace, tak na rozdíl od státních škol ty soukromé podnikají a jsou nuceny se přizpůsobovat tržní poptávce. Pouze tento rozdíl v souladu s příslovím „příklady táhnou“ může výrazně přispět ke změně chápání a přístupu žáků a studentů k podnikání a k životu.
Podnikání v následujících 30 letech: trendy a vize
V polistopadové euforii v prosinci 1989 jsem opakovaně vyslechl dvacetiletou vizi pozitivního hospodářského vývoje Československa, na jejímž konci jsme měli dosáhnout srovnatelného HDP na obyvatele jako Rakousko, se kterým se od pádu monarchie v roce 1918 máme sklon stále poměřovat. O reálnosti této vize Valtra Komárka pochyboval jen málokdo z přítomných studentů a vysokoškolských pedagogů. Přiznám se, že jsem patřil mezi ně, a na svou obhajobu musím říci, že jsem do té doby v Rakousku nebyl. Od té doby už mnohokrát a statistická data potvrzují reálnou skutečnost. Zatímco v roce 1990 představoval československý hrubý domácí produkt na obyvatele 18,07 procenta úrovně Rakouska, tak o dvacet let později tento podíl vzrostl na 42,27 procenta a v roce 2018 činil stále jen 44,80 procenta rakouské úrovně. Přestože do naplnění výše uvedené vize stále chybí více než 55 procent, což se zdá být úkolem nejméně na příštích sto let, lze považovat hospodářský vývoj ČR v posledních třiceti letech za pozitivní. Ani rostoucí absolutní rozdíl v HDP Rakouska a Československa, respektive Česka na obyvatele, který v roce 1990 činil 17 764 USD a loni 28 434 USD v neprospěch Česka, nemůže na tomto faktu nic podstatného změnit. Přes zajímavou hru s čísly lze jednoznačně konstatovat, že naše životní úroveň za třicet let podstatně vzrostla, a kdyby si někteří neuchovali v paměti její kvantitativní vyjádření, byli by s jejím naplněním minimálně spokojeni, nepřekonala-li by dokonce jejich očekávání.
Vzpomeňme, zda jsme si před třiceti lety dokázali představit, že budeme moci téměř z jakéhokoli místa v republice telefonicky hovořit v jakémkoli čase s kamarádem na Novém Zélandu a ještě v přímém přenosu sledovat jeho reakce? Nebo že z pohodlí bytu budeme nakupovat věci do domácnosti, oblečení, zahraniční zájezdy, vstupenky na koncerty, a dokonce i potraviny podléhající zkáze, které nám dovezou s velkým předstihem, abychom si na nich mohli pochutnat dříve, než se zkazí. Popřípadě, že namísto jízdy k čerpací stanici pro dotankování automobilu zajedeme do garáže a spojíme auto elektrickým kabelem se zásuvkou? Anebo že strávíme večer v kavárně se skupinou osvědčených přátel, aniž bychom si s nimi cokoli řekli, neboť každý ze zúčastněných se lépe baví s vlastním chytrým telefonem?
Změny životního stylu jsou odrazem hospodářských a sociálních trendů, jež začíná ovládat digitalizace. Ta mění i materiální povahu některých statků a služeb – návštěvy kamenných poboček bank a výběr hotovosti ze spořicích účtů se změnily na internetové bankovnictví, telefonické objednání a placení taxislužby změnil Uber na plně digitalizované, fyzické nákupy v supermarketech změnil Amazon na donášku jakéhokoli zboží prostřednictvím vlastního dodavatelského řetězce až domů atd. Digitalizace vede k drastickému snížení transakčních nákladů a změně organizace práce, osvědčených postupů a vzorů chování.
Nové technologie, jejichž největší brzdou jsou všudypřítomné regulace, jsou s to napomoci vyřešení palčivých společenských problémů dneška. Samy ovšem nejsou všelékem. Jejich potenciál lze využít jen po stanovení správné diagnózy a volby efektivní terapie. Jejich existence a možnosti uplatnění představují velkou výzvu pro řešení globálních problémů současnosti, jimiž jsou nepochybně klimatické změny a jejich důsledky, přetrvávající chudoba v některých oblastech Afriky a Asie a z ní vyplývající společenské nepokoje, epidemie, masová migrace obyvatel a terorismus. K řešení těchto velkých výzev mohou velkým dílem přispět i malé národy. Aktivita a podnikavost jsou nástroje, které umožní ukázat své schopnosti a dovednosti, prosadit se v tvrdé mezinárodní konkurenci a přitom si zachovat národní a vlastní identitu a kvalitu života. O to by mělo jít nejen podnikatelům!
Autor: Jiří Schwarz
O autorovi:
Jiří Schwarz je ředitelem Centra ekonomických a tržních analýz a předsedou Správní rady Anglo-American University v Praze. Je členem Vědecké rady IREF Europe – Institut de Recherches Économiques et Fiscales v Paříži a v letech 2009–2013 byl členem Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV).
Autoři:
Podobné články
-
30 rokov podnikania na Slovensku: od socializmu ku kapitalizmu a späť?
November 1989. Ľudia na uliciach sa dožadujú slobody, vrátane slobody podnikania. Ponovembrové zmeny následne využili prví podnikatelia, aby rozbehli svoje podnikateľské aktivity. Na rozdiel od tejto všeobecne vžitej predstavy sa prví podnikatelia nezjavili u nás až po 17. novembri 1989. A neboli to takzvaní veksláci, ktorí pred Tuzexom, komunistickým obchodom so západným spotrebným tovarom, menili koruny za tzv. bony. Boli to prví majitelia drobných prevádzok, ktorí začali podnikať ešte pred týmto historickým dátumom. Využili možnosť, ktorú im poskytol predchádzajúci režim v jeho záverečnej fáze, konkrétne v podobe nariadenia vlády Slovenskej republiky č. 2/1988 Zb.
-
Byrokracie aneb Když pro všechno to papírování nestíháme podnikat
V České republice stráví průměrná malá firma papírováním 226 hodin ročně. Vyplývá to z nejnovějších výpočtů Liberálního institutu, který spolupracuje na projektu Index byrokracie se slovenským INESS a dalšími think-tanky ve světě. Pokud předpokládáme běžný pracovní týden o 40 hodinách práce, pak se jedná o necelých šest týdnů. Přesně potom 5,65 týdne. Tedy skoro měsíc a půl. Měsíc a půl práce vynaložené na činnost, která podniku nepřináší žádnou přidanou hodnotu.
-
Rozhovor s Jiřím Dennerem, ředitelem MICo
Třebíčská společnost Moravian Industrial Company (MICo) patří mezi nenápadné, ale o to více důležité tahouny v oboru strojírenství. Byla založena v roce 1993 jako servisní firma pro Jadernou elektrárnu Dukovany, ale během více než dvacetileté existence se z ní stalo mnohem víc. Je leaderem na trhu v konstrukcích a výrobě tepelných výměníků a přes 90 % své produkce exportuje do celého světa – její produkty najdeme v jaderných elektrárnách ve Francii, ve Velké Británii, v Rusku nebo na Ukrajině. Holding čítající nyní již deset firem působí nejen v energetice, ale MICo robotic se zabývá i automatizací a robotizací. Firma má obrat přes miliardu korun a zaměstnává celkově 450 zaměstnanců.
-
GDPR: Odkud a k čemu?
GDPR je zřejmě nejznámější bruselskou regulací, hravě překonává MiFID (regulace investičních trhů), AMLD (regulace proti praní špinavých peněz) nebo REACh (regulace používání chemikálií). „Populárnější“ už je snad jedině Dublin IV o azylovém řízení. Co to je GDPR a kde se vůbec vzalo? Jak je možné, že se o tom debatuje až dnes, když příslušná legislativa byla schválena v dubnu 2016 a navržena dokonce v lednu 2012? To si povíme v tomto článku. V první části se zaměřím na proces vzniku této regulace a ve druhé stručně popíšu, co GDPR znamená pro velké firmy, proti kterým je GDPR zřejmě namířeno.
-
Korporacím zvoní hrana. Manažeři, třeste se!
Zdá se, že čas dinosaurů se opět krátí – tentokrát ve světě managementu, a to ve vnitřním uspořádání firem. Tentokrát však nejde o katastrofu, nýbrž o jev zvaný kreativní destrukce, který popsal ekonom Josef Schumpeter již před sedmdesáti pěti lety. Mnoho lidí by se mohlo domnívat, že tento termín popisuje něco špatného, ale není to tak. Jak praví čínské přísloví: „Pokud staré věci neodejdou, nové nikdy nepřijdou.“ Čím dál více firem experimentuje a snaží se zavést nejrůznější druhy institucionálního uspořádání – jejich cíle však mohou být různé. Snaha odlišit se na trhu práce, zvýšit efektivitu podniku nebo zkrátka odmítnout současné, ortodoxní řešení, které nevyhovuje dnešním generacím. Zažívá současný management změnu paradigmatu z hlediska vnitřního uspořádání firem? Nebo jde jen o odvážný krok do prázdna, který plyne z potřeby vyjet ze zažitých kolejí klasického hierarchického uspořádání? Pojďme se podívat na pár příkladů a zvážit, zda je to cesta, kterou by stálo za to vydat se po vzoru těchto odvážných vizionářů.