2018-3 1

Akční program roku 1968 – Sonda do hlubin komunistické duše

1. 6. 2018, 12.30 - Trade-off 3/2018 - Radek Soběhart

Akční program Komunistické strany Československa (KSČ) ze dne 5. dubna 1968 měl představovat ideovou oporu pro jednání členů KSČ v období takzvaného pražského jara. Akční program zároveň představoval jeden z nejznámějších výstupů událostí roku 1968 v Československu a měl být ukázkou „demokratických“ změn ve střední Evropě, která patřila k dalším místům „globálního revolučního hnutí 1968“.

Ovšem každá země vycházela z poněkud jiné tradice a také jednotlivé události měly dosti odlišný charakter. Vojenský vpád zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jen posílil „pozitivní“ vnímání pražského jara jako příkladu snahy o hledání vlastní, československé cesty k socialismu, demokracii a blahobytu. Právě Akční program KSČ ukázal, jak bylo toto vnímání z velké části zavádějící.

Kořeny pražského jara

Události pražského jara zapadaly do kontextu šedesátých let dvacátého století, jenž se vyznačoval několika specifiky. Na prvním místě stála změna v chování obou supervelmocí, které vystřídaly první období „horké části“ studené války, jež se vyznačovalo mohutným zbrojením, vyhrůžkami použití jaderných zbraní a lokálními konflikty v Evropě i mimoevropském světě, za období kooperace, dialogu a snahy řešit krize mírovými prostředky. Toto období détente sice nepřineslo dlouhodobou stabilitu, a především v mimoevropských oblastech se i nadále válčilo, ale v oblasti Evropy přineslo uklidnění, stabilitu a vzestup kvality života na obou stranách železné opony, i když s odlišnou intenzitou.

Na druhém místě stály změny uvnitř celého východního bloku. Všechny státy na východní straně železné opony procházely na počátku šedesátých let „vystřízlivěním“ z budovatelských padesátých let, které se vyznačovaly násilnou kolektivizací, industrializací, zinscenovanými politickými procesy a masivním využíváním bezpečnostních složek k prosazení dominance komunistických stran. Ovšem násilí nelze příliš dlouho používat jako hlavní motivaci k řízení společnosti, proto drtivá většina zemí přivítala výsledky XX. sjezdu KSSS z roku 1956, který měl mimo jiné představovat silnou čáru za „neblahou“ minulostí a odstartovat etapu pozitivního vývoje k socialismu.

Proto se ve všech státech východního bloku začalo otevřeně diskutovat o nutnosti ekonomické reformy centrálně plánované ekonomiky, ovšem velmi brzy se ukázalo, že ekonomická reforma neskončí pouze transformací hospodářství, ale bude pokračovat také v politické oblasti a mohla by se dotknout samotných základů komunistické totality. Z tohoto důvodu se nejen nový předseda KSSS Leonid Brežněv (1906–1982), ale i další vrcholní představitelé zemí východního bloku začali pomalu odklánět od podpory ekonomických reforem a spíše se soustředili na upevnění vlastního postavení a zachování stávající stability. S výjimkou Československa se všechny pokusy o ekonomickou reformu ve východním bloku zastavily již před rokem 1968. Tato skutečnost také vytvářela pozadí pro velmi kritické hodnocení událostí v Československu od vrcholných představitelů zemí Varšavské smlouvy.

Poslední rovinu představovaly samotné události v Československu v první polovině šedesátých let, které se odvíjely od neúspěchu třetí pětiletky (1961–1965), což se vyznačovalo především pomalým růstem životní úrovně obyvatelstva, rostoucí nesoběstačností ve výrobě potravin, stále větší ztrátou konkurenceschopnosti průmyslových výrobků, nedostatkovostí ve spotřebním průmyslu, pomalou výstavbou bytových jednotek, malým růstem mezd a nedostatečnou paletou sociálních jistot.

Proto se velké naděje vkládaly do expertního týmu pod vedením Oty Šika (1919–2004), který sice nepředstavil žádnou ucelenou koncepci, ale otevřel řadu témat, která byla v dosavadním diskursu považována za tabu. Najednou se začalo diskutovat o možnosti tržního hospodářství, ukončení monopolu centrálního plánování či větší samostatnosti podniků. Ota Šik se však netajil ani tím, že ekonomická reforma přinese také řadu změn v politické oblasti, a to především ve stále větší demokratizaci československé společnosti. Otevření diskuse o ekonomických otázkách doprovázela také postupná aktivizace veřejného mínění, což prokázal před rokem 1968 IV. sjezd Svazu československých spisovatelů z června 1967, kde se otevřeně diskutovalo o názorové „propasti“ mezi vedením KSČ a zástupci kultury.

Rozpory nastaly i v samotném vedení KSČ, kdy se vytvořilo silné reformní křídlo, které dokázalo v lednu 1968 sesadit Antonína Novotného (1904–1975) z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ a na jeho místo dosadit Alexandra Dubčeka (1921–1992), který se brzy stal politickým symbolem pražského jara. Dubčekova skupina ve vedení KSČ brzy začala připravovat kontury politického programu, který měl jasně deklarovat rozchod s bývalou „Novotného érou“ a ukázat nové směřování republiky. Výsledkem byl Akční program KSČ, který byl definitivně schválen 5. dubna 1968.

Obsah akčního programu

Akční program je velmi rozsáhlý text, který se však zabýval jen vybranými problémy tehdejšího Československa. Největší prostor byl věnován politickému zdůvodnění plánovaných reforem, v programu se objevila také pasáž věnující se plánovaným ústavním změnám ve vztahu mezi Čechy a Slováky, úpravy postavení Státní bezpečnosti, budoucnosti mládeže v socialistické společnosti, posílení ekonomického rozměru plánovaných změn a v závěru se text věnoval problematice zahraniční politiky. Ovšem celým textem prostupovala jasná ideová a politická nejasnost o tom, jak má vlastně KSČ postupovat dále. Na jedné straně se tam objevily velmi kritické pasáže, ale na straně druhé byla velká část textu zahlcena komunistickými floskulemi o zářné budoucnosti socialismu a setrvání v pevném spojenectví s dalšími socialistickými zeměmi v čele se Sovětským svazem.

Již samotný úvod programu hovořil o tom, že Ústřední výbor KSČ sice vycházel ze zkušeností socialistických zemí a mezinárodního dělnického hnutí, ale reflektoval především specifické „československé podmínky“, což lze interpretovat jako snahu o jakousi vlastní, československou cestu socialismu, ale jen velmi jemně naznačenou. Dále následoval stručný historický vývoj socialismu v Československu, který opakoval tradiční obraz klíčové role SSSR při osvobozování republiky a budování komunismu po roce 1948.

Nelze opomenout jednu ze zásadních rovin interpretace obsahu Akčního programu, která spočívala v legitimizaci nového Dubčekova křídla v čele KSČ, které se ostře vymezovalo vůči předešlému vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným. Proto se velmi pozitivně kvitovaly výsledky XX. sjezdu KSSS z roku 1956, který přišel s kritikou kultu osobnosti a kritikou poválečného prosazení komunismu. Akční program se vymezoval především proti centralisticko-byrokratickému řízení země v padesátých a první polovině šedesátých let, jak nejlépe dokazovaly pasáže z úvodu programu: „Centralistické a direktivně administrativní metody, použité v boji proti zbytkům buržoazie a při upevňování moci v podmínkách zostřeného mezinárodního napětí po únoru 1948, byly v této situaci neoprávněně přenášeny do dalšího vývojového období a postupně přerůstaly v byrokratický systém. Ve vnitřním životě republiky se objevilo sektářství, potlačování demokratických práv a svobod lidu, porušování zákonnosti, prvky zvůle a zneužívání moci, což vedlo k podlamování iniciativy lidí, a navíc těžce a nespravedlivě postihlo mnoho občanů, komunisty i nekomunisty.“

To se neodrazilo jen ve stagnaci politického a společenského života, ale především v ekonomickém úpadku, který se projevil především v klesající životní úrovni obyvatel republiky a systémových chybách v průmyslové a zemědělské výrobě. Novinka, se kterou přicházela Dubčekova skupina, spočívala v zavedení nového systému politického řízení společnosti, který se také v textu označoval jako „socialistická demokracie“. Ovšem nějaký detailnější rozbor tohoto pojmu v textu chybí a lze tam najít jen velmi obecnou definici: „Soustava socialistické demokracie – stát, společenské organizace a strana jako vedoucí síla – cílevědomě usiluje o to, aby se rozdílné zájmy i přístupy pracujících ke společenským problémům demokraticky projevily a aby se uvnitř organizací socialistické společnosti správně, z hlediska celospolečenských potřeb a cílů, řešily. Rozvoj demokracie musí přitom postupovat ruku v ruce s posilováním vědeckosti a odbornosti společenského řízení.“

Konkrétnější představu však Akční program nenabídl, sice lze mluvit o zárodcích takzvané expertní politiky, která se již na počátku šedesátých let prosadila v západní Evropě a spočívala v tom, že se jednotlivá politická rozhodnutí nedělala na základě ideologických rozhodnutí z centra, ale na základě vědecké analýzy nezávislých výzkumných týmů. Ani tato expertní politika však neměla změnit zásadní nastavení politického systému v Československu – dominantní roli Národní fronty a klíčovou roli KSČ, která se i nadále otevřeně hlásila k „marxisticko-leninské koncepci vývoje socialismu“. Akční program sice připouštěl „… přímý přístup všech politických organizací lidu“, ale pouze v rámci již existujících struktur. Už v této části lze vidět jasný nesoulad v zaměření celého programu.

Sice se na jedné straně zachovával stávající politický systém, který však měl na straně druhé zajistit „…uplatnění ústavních shromažďovacích a spolčovacích svobod“, což mělo být doplněno také lepším zajištěním svobod menšin, lepší ochranou osobních práv a osobního vlastnictví, prosazením svobody projevu, posílením svobody slova a důsledným odškodněním obětí nezákonností z předešlého období. Komunisté si vůbec neuvědomovali, že slibovaná politická a osobní práva stojí v přímém rozporu s dominantním postavením KSČ a nereformovanou podobou Národní fronty.

Zásadní změnu přinesl Akční program do ústavního uspořádání vztahů mezi Čechy a Slováky, Jednoznačně se přiklonil k federativnímu uspořádání republiky, v němž budou posíleny především pravomoci slovenských národních orgánů. Podobně inovativní byl program také ve snaze omezit kompetence a moc Státní bezpečnosti. Podle Akčního programu mělo dojít k decentralizaci a rozdělení této všemocné organizace na dvě části, na Státní bezpečnost a Veřejnou bezpečnost s tím, že se Státní bezpečnost primárně zaměří na ochranu republiky proti činnosti zahraničních nepřátel, zatímco Veřejná bezpečnost bude dozírat na klid a stabilitu veřejného pořádku.

Ekonomické změny

Vedle politické oblasti byla největší část programu věnována sféře hospodářství, což jen potvrzovalo význam takzvané Šikovy ekonomické reformy z poloviny šedesátých let. Tato část na jedné straně zcela jasně definovala příčiny stagnace a poklesu ekonomických ukazatelů, které spočívaly v tom, že „… i nadále panuje systém ochranářství ekonomické zaostalosti, spojený s cenovou, subvenční, dotační politikou, a hlavně se systémem přirážek v zahraničním obchodě. Nepřehledná spleť ochranářství vytváří podmínky, v nichž mohou existovat a v řadě případů jsou preferovány podniky neefektivní, nekvalifikovaně řízené, zaostalé.

V ekonomické oblasti se jednoznačně prosazovala svoboda podniků, které již neměly jen pasivně plnit centrálně navržený plán, ale měly být zcela nezávislé v jeho tvorbě, plánování výroby, organizaci práce a postoji vůči centrálním hospodářským institucím.

Další novinkou byl apel posílení nezávislosti odborových organizací, které již neměly být jen pátou kolonou komunistických stran, ale měly důsledně prosazovat zájmy pracujících, i když by se měly dostat do opozice vůči stranickým buňkám v podnicích. Ovšem i zde se objevila řada bodů, které brzy otupily nadšení z této ekonomické části programu. Nešlo jen o nejasnou reformu systému JZD a státních podniků v zemědělství, což jen posilovalo neefektivitu zemědělského sektoru, ale rozpačitě byly přijímány také teze o pokračování centrálního plánování a nenahraditelnosti vazeb na RVHP a Sovětský svaz. Z dnešního pohledu asi nejvíce pozornosti poutá snaha o jakousi třetí cestu mezi tržním kapitalistickým systémem a centrálně plánovanou komunistickou ekonomikou, která se v Akčním programu označovala jako „… obnovení pozitivních funkcí trhu jako nutného mechanismu fungování socialistické ekonomiky… Máme však na mysli nikoliv kapitalistický, ale socialistický trh, a nikoliv jeho živelné, ale regulované využití. Plán a celostátní ekonomická politika musí vystoupit jako pozitivní síla ve směru normalizace trhu, proti tendencím ekonomické nerovnováhy i proti monopolismu ovládání trhu. Společnost musí plánovat s potřebným rozhledem, perspektivou, vědecky objevovat možnosti svého budoucího rozvoje a volit jeho nejrozumnější směry. Toho však nelze dosahovat potlačováním samostatnosti ostatních tržních subjektů (podniků a obyvatelstva).“

Bohužel, definice socialistického trhu vycházela z velmi povrchní znalosti fungování trhu, který spočívá především v podpoře a svobodě jednání všech zainteresovaných aktérů, které nelze dopředu diskriminovat. Navíc program zcela ignoroval roli formálních a neformálních institucí, měnovou a fiskální politiku, reformu terciérního sektoru a fakticky celou oblast mikroekonomie.

Nic nového pro zahraniční vztahy

Nejkonzervativnější zůstal Akční program v oblasti zahraniční politiky. Akční program jen opakoval tradiční floskule o spojenectví a spolupráci se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, s nimiž bude i KSČ bojovat proti „agresivním snahám světového imperialismu“ a podporovat všechny národy v jejich boji proti imperialismu, kolonialismu a neokolonialismu.

Konkrétně program zmiňoval jen kritiku americké invaze ve Vietnamu a snahu o politické řešení situace na Blízkém východě. I v hodnocení vývoje v německé otázce žádný posun nenastal, i zde se objevily věty o existenci dvou německých států a potřebě podpořit „realistické síly“ v SRN a zároveň čelit západoněmeckému „revanšismu a neonacismu“. Oblast zahraniční politiky jednoznačně ukázala, že komunistické vedení nemělo žádnou ambici provádět samostatnou a suverénní zahraniční politiku v roce 1968, ale soustředilo se jen na reformu vnitřní politiky.

I v samotných koncepcích Akčního programu došlo k řadě změn. První dva návrhy z února a března 1968 byly, kromě oblasti česko-slovenských vztahů, více kritické k předešlému vývoji v Československu po roce 1945. Zároveň návrhy obsahovaly zavedení tajné volby, veřejná vystoupení kandidátů ve volbách, posílení demokratického volebního systému a v oblasti zahraniční politiky se dokonce hovořilo o tom, že „… československá vnitřní a zahraniční politika vychází důsledně z potřeb zabezpečení samostatnosti, nezávislosti a bezpečnosti socialistického Československa.“

Následné textové úpravy prokazují, že i Dubčekovo křídlo muselo ustoupit konzervativním zástupcům ve vedení KSČ. Sice to znamenalo určité uklidnění v čele KSČ, ale zároveň to přineslo o to větší rozčarování na straně veřejnosti po oficiálním zveřejnění Akčního programu.

 

Autor: Radek Soběhart

 

O autorovi:

Radek Soběhart vystudoval obor politologie-historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Na téže fakultě také absolvoval doktorské studium v oboru obecné dějiny. V rámci svého studia strávil roční a semestrální pobyty na řadě německých univerzit (Berlín, Heidelberg, Bayreuth). Ve svém profesním životě se věnuje hospodářským dějinám a dějinám ekonomického myšlení a politicko-ekonomickým analýzám (volební systémy, financování politických stran, teorie veřejné volby).

 


Autoři:

Podobné články

  • 2018-3 4

    2008: Zimbabwe vydává stobilionovou bankovku

    Letos je tomu deset let, co Zimbabwe postihla druhá nejhorší inflace lidské historie. Ke zdvojnásobení cen docházelo na podzim roku 2008 každých 24 hodin. Jaké byly příčiny a jaké jsou vyhlídky dekádu po ekonomické apokalypse?

  • inflace-2

    Česko a Slovensko: ekonomický výkon a kvalita života

    Bezprostředně po pádu komunismu a železné opony na počátku 90. let obyvatele Československa zajímala otázka, jak dlouho bude trvat, než dosáhnou takové životní úrovně, jakou mají lidé v sousedním Rakousku či Německu. Zvláště ze Slovenska a z Moravy byly organizovány jednodenní autobusové zájezdy do Vídně, kde slovenští a čeští turisté více než památky obdivovali výkladní skříně a nabídku zboží v předměstských obchodních centrech.