Byrokracie aneb Když pro všechno to papírování nestíháme podnikat

V České republice stráví průměrná malá firma papírováním 226 hodin ročně. Vyplývá to z nejnovějších výpočtů Liberálního institutu, který spolupracuje na projektu Index byrokracie se slovenským INESS a dalšími think-tanky ve světě. Pokud předpokládáme běžný pracovní týden o 40 hodinách práce, pak se jedná o necelých šest týdnů. Přesně potom 5,65 týdne. Tedy skoro měsíc a půl. Měsíc a půl práce vynaložené na činnost, která podniku nepřináší žádnou přidanou hodnotu.

Papírování a zase papírování

Fakt, že vyrovnání se s papírováním je u malých firem běžně v agendě majitele firmy, dále zhoršuje celý výsledek. Pokud tyto hodinové náklady oceníme průměrnou hrubou mzdou, dosahuje náklad na byrokracii téměř 50 tisíc korun. Tato suma však nepředstavuje náklady v celé šíři. Hodinová mzda se nutně nemusí rovnat produktu z práce. Kdyby podnikatel odklonil alespoň dva týdny z papírování do podstatně produktivnější obchodní činnosti, mohlo dojít k získání zakázek v řádech statisíců či milionů korun. V takovém případě by náklady obětované příležitosti vysoce přesáhly 50 tisíc korun.

Vysoká byrokratická zátěž vyplývá i z oficiálních přeměření administrativní zátěže podnikatelů. Podle nich počet zákonných norem začal strmě růst až v posledních třiceti letech. Kolem roku 1948 bylo podle oficiálních odhadů platných zákonných norem zhruba 50 tisíc. Hranice 200 tisíc byla prolomena roku 1964, milion padl v roce 1985. V současnosti jsou podle odhadu ministerstva vnitra v České republice platné přibližně dva miliony právních norem. Každým rokem jich přibývá. Nejde však jen o zákony. Jde i o různé vyhlášky, nařízení, opatření ministerstev, krajů, obcí a dalších.

Z přeměření administrativní zátěže v roce 2016 vychází, že zhruba 166 právních předpisů ukládá podnikatelům nějaké informační povinnosti. Těch bylo 1493. Zhruba 800 z nich připadalo na povinnosti plynoucí z národní legislativy. Dalších 560 pak vychází z různých směrnic a „pouze“ 116 jich vychází z nařízení EU. Zátěž byla vyčíslena na 71 miliard korun ročně. Je nutné dodat, že mnoho informačních povinností se vztahuje pouze k určitému typu podnikání, a tak v podstatě žádný podnikatel není povinen plnit všechny.

Pozitivní je, že od roku 2005 došlo ke zlepšení. V roce 2005 bylo sice méně právních předpisů ukládajících informační povinnosti, ale bylo jimi požadováno 2168 různých informačních povinností. To je podstatně více než v roce 2016. Celková zátěž byla v roce 2005 vyčíslena na 86,4 miliardy korun ročně. Údaj je však v cenách roku 2005. Při přepočtu na ceny roku 2016 by se jednalo o 108 miliard korun ročně. Za 11 let tak došlo k poklesu zátěže o zhruba 35 %. Pro mnohé, a já se mezi ně řadím, je to ale stále málo.

Komunismus, doba, kdy svobodné a soukromé podnikání nebylo lidem umožněno, způsobil obrovský ekonomický, kulturní i společenský propad. Svobodné podnikání a svoboda obecně je hnacím motorem vývoje a pokroku. Důsledky absence těchto institucí jsou velmi citelné dodnes. Řada z nás prožila celý život při pohledu na vyspělý a komunismem nepostižený Západ. V mnoha případech násobně vyšší mzdy na „Západě“ než na „Východě“ rozhodně nejsou odrazem vyšší pracovitosti. Vždyť jen ve Francii je zákoník práce nakloněn spíše těm méně pracovitým. Veřejnost a odbory tlačí na zkrácení pracovního týdne na 35 hodin a mnoho dalšího. Podobný tlak odráží nastavení Francouzů. Zkuste si toto srovnat s nastavením Čechů či Ukrajinců a dalších národů na východ od Francie.

Kapitál

Proč tomu tak tedy je? Nejjednodušší a nejkratší odpovědí je vybavenost kapitálem. Co to znamená? Představme si následující situaci. Úkolem pro jednotlivé firmy je hloubit příkop. Platba pro firmy se odvíjí od každého vyhloubeného metru krychlového. Tento úkol se rozhodly na několika místech splnit čtyři firmy. První firma nevyužívá žádný kapitál a její pracovníci musí příkop hloubit rukama. Druhá firma využívá základního kapitálu, jako jsou lopaty a kolečka. Třetí firma využívá bagrů a traktorů a poslední firma využívá programovatelné a plně automatické roboty. V každé firmě pracuje deset lidí.

První firma za měsíc nevyhloubí skoro nic. Proto ani platba za její služby není vysoká. Majitel vyplatí zaměstnancům minimální mzdu, na kterou si navíc musí ještě půjčit. Druhá firma dosáhla o něco lepších výsledků a platba je tak o poznání lepší. Stále to však není žádný zázrak. Třetí firma za měsíc vyhloubí stokrát více příkopů než první a druhá firma dohromady. Majitel tak svým pracovníkům-bagristům vyplácí násobně vyšší mzdy než majitelé první a druhé firmy. Poslední firma vyhloubila ještě násobně více než třetí firma, a tak si majitel může dovolit programátorům zaplatit královsky. Navíc mu zbudou prostředky na vytvoření oddělení, které se bude zabývat výzkumem a vývojem.

Co v jednotlivých firmách stojí za úrovní mzdy? Je to pracovitost? Vždyť ve firmě číslo 1 dostávají pracovníci minimální mzdu. Přitom celé dny náročně hloubí příkopy holýma rukama. Stejně jako pracovníci v druhé firmě jsou celé dny venku a tvrdě pracují deset hodin denně. Pracovníci ve třetí firmě sedí ve vytápěných bagrech a sotva je bolí ruce a záda stejně jako pracovníky z firem jedna a dvě. A co teprve programátoři ve čtvrté firmě? Výplaty mají zdaleka největší, sedí na polohovatelné kancelářské židli, v teple a jejich pracovní doba sotva přesáhne šest hodin denně. Jak je tedy možné, že mají ze všech pracovníků nejvíce peněz?

Mzdy se totiž neodvíjejí od toho, jak moc a v jakém počasí se pracovník lopotí. Odvíjejí se především od výsledků a od produktivity práce. Tu pomáhá zvyšovat především kapitál a kapitálová vybavenost podniku a pracovníků. Tím může být jak vzdělání, tak lopata, bagr či automatizovaný robot. Pro mzdu je totiž určující, kolik a čeho jste schopni svou činností dodávat, spíše než to, jak moc se na dodání napracujete. Marxistická teorie pracovní hodnoty, která tvrdí opak, byla již několikrát vyvrácena. Nepodléhejme proto iluzi, kterou se snaží vytvářet. Je jasné, že i kapitál je spojen s náklady na pořízení, na údržbu a podobně. Tyto náklady se ale na první pohled v peněženkách zaměstnanců neodrážejí, a tak se jim veřejná debata příliš nevěnuje.

Příliv kapitálu a rostoucí kapitálová vybavenost jsou mimo jiné spojeny se svobodným podnikáním, které jsme v době komunismu neměli. Represivní komunistický režim je tak hlavním důvodem nedostatku kapitálu v ČR, a tím i hlavním důvodem nižších mezd na našem území. Bohužel není důvodem jediným.

Svobodné podnikání však nemá vliv jen na výši mezd, ale také například na nabídku zboží a služeb v jednotlivých zemích. Ovlivňuje dostupnost, pestrost a ceny. Umožňuje lidem, aby sami sebe zaměstnali v oboru, kterému rozumějí, který je baví a ve kterém jsou schopni se uživit. To platí zvláště pro Českou republiku a pro Čechy, národ kutilů. V České republice jsou živnostníci, malé a střední podniky páteří ekonomiky a občanské společnosti. Hrají stejně důležitou roli jako banky a další velké zahraniční firmy.

I proto by nás mělo zajímat podnikatelské prostředí nejen v České republice. Z jednoduchých a správně nastavených pravidel, která je snadné dodržovat, těží celá společnost. Od samotných podnikatelů přes jejich zaměstnance po všechny koncové spotřebitele. Jak je to možné? Je to podobně jednoduché jako výše uvedený příklad. Pokud je byrokracie příliš, pak se stává svazující. Podnikatelé místo své činnosti, o kterou mají spotřebitelé zájem, vyplňují papíry. S tím jsou spojeny náklady, které je nutné promítnout do koncové ceny zboží a služeb. Náklady byrokracie tak dopadají i na koncového spotřebitele. Dalším nepřímým efektem omezení podnikatelské aktivity je i omezení finančních prostředků, které je možné uvolnit na mzdy a na inovace. V řadě případů dochází i k tomu, že podnikatel pracovní místo vůbec neotevře.

Zjednodušujme

Omezení byrokracie povede ke zatraktivnění podnikání. Ubude tak případů, kdy se lidé raději nechají zaměstnat, než aby podnikali. Dále dojde v řadě odvětví k tlaku na snižování cen a zvyšování mezd. Nejen podnikatelé mají v dnešním světě na každou činnost připravený formulář. Dalším žádoucím efektem omezení byrokratické zátěže u podnikatelů bude obdobný tlak na snížení objemu papírování i v dalších profesích, jako jsou například učitelé, policisté, hasiči či úředníci.

Při hodnocení nákladů byrokracie je však nutné sledovat i její přínosy. Je vcelku pochopitelné, že pokud se stát rozhodne vybírat daně, bude jejich výběr kontrolovat. Je pochopitelné, že když se Česká republika zaváže k plnění řady odpadových cílů, bude zodpovědné nakládání s odpady dozorovat. Stát chce kontrolovat, zda jsou pravidla hry dodržována. To nelze mít úřednickému aparátu za zlé. Je ale nutné si uvědomit, že s kontrolou přichází byrokracie a papírování. Každý úkon musí totiž někdo vymyslet, vyplnit, zkontrolovat a následně zaevidovat. Hlavní otázkou by tak mělo být, jak omezit negativní dopady byrokracie na společnost a zároveň příliš neomezit její pozitivní funkce.

Snížení byrokracie nemusí nutně znamenat problém pro státní správu. K omezování byrokracie se standardně pohlíží na třech úrovních. První úrovní je digitalizace, kdy je plnění povinností přeneseno do efektivnějšího digitálního prostředí. Ubude tak návštěv úřadů a dojde k výraznému zrychlení procesu. Problémem je, že při aplikaci tohoto principu sice ubude fyzických papírů, ale počet úkonů zůstane stejný. Nákladová úspora tak přichází pouze v logistice.

Další úrovní je zjednodušení celého systému. Podpora paušálních daní a omezení počtu jednotlivých daňových sazeb. Snížení frekvence nutnosti podávat informace. Vytvoření jednotných formulářů. Vytvoření jednoho místa, kde lze snadno splnit veškeré povinnosti. Snížit počet nutných licencí. Zavedení principů, jako je „once only“, a mnoho dalšího. Řadu z těchto kroků prosazuje ministerstvo průmyslu a obchodu v rámci tzv. živnostenského balíčku. Prosazení radikálního zjednodušení podnikání by mohlo v následujících letech snížit byrokratickou zátěž podnikatelů na polovinu. Otázkou však je, zda se takové kroky podaří prosadit.

Poslední úrovní, která je tou zdaleka nejdůležitější, je revize systému. Hlavní otázkou musí být především: Potřebujeme všechny tyto informace od podnikatelů? Pokud ano, tak na co? Je to důležité? Převažují benefity spojené se získanými informacemi nad náklady na jejich získání? Státní aparát by měl procházet proces po procesu a dotazovat se na co nejnižší úrovni, zda jsou některé úkony vůbec nutné. Dost možná zjistíme, že mnoho úkonů nutných není. Že jsou jen podkladem pro různé reporty, které dále k ničemu neslouží. Že by dané formuláře nemusely být tak obsáhlé. Že by k přeměření nemuselo docházet každý měsíc a každý rok. Dále můžeme zjistit, že úkony, které zabírají podnikatelům hodně času, nemají v zásadě žádný výrazný pozitivní dopad a žádnou zásadní informační hodnotu. Naopak by mohlo dojít k identifikaci snadno dostupných informací, které by mohly nahradit dosud nákladné informační kanály.

Státní aparát často přistupuje k omezení byrokracie od první úrovně k poslední. Opačný přístup by však dával mnohem větší smysl. Zrušit nepotřebné. To, co zůstane, maximálně zjednodušit a celý nový systém následně digitalizovat pod jednu hlavičku. Začít včera s radikálními reformami na poli byrokracie by bylo pozdě. Byrokratická zátěž malých podniků 226 hodin ročně, náklady pro českou ekonomiku přes 70 miliard korun ročně a přes dva miliony platných právních norem v ČR jsou opravdu alarmující čísla, která ukazují, jak byrokracie a papírování svazují českou ekonomiku i českou společnost.

 

Autor: Pavel Peterka

 

O autorovi:

Pavel Peterka pracuje v CETA jako analytik. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze a doktorandem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v oboru aplikovaná ekonomie. Jako analytik se věnuje především problematice regulace podnikání, odpadového hospodářství, sdílené ekonomiky a spotřebního zdanění pohonných hmot.

 

---

Autoři: