Chytré město využívá stávající technologické platformy, nevymýšlí nové

Termín chytré město zařadila moderní evropská společnost do slovníku velmi rychle. A není divu. Každý obyvatel (volič) samozřejmě chce, aby město, v němž žije, pracuje nebo studuje, bylo chytré, efektivní a příjemné k životu. A proto to chtějí i politici. Nebo to aspoň slibují. Jak ale udělat, aby se moderní technologie staly dobrým sluhou, nikoliv zlým pánem?

„Smart“ není bez potíží

 Pokud se rozhodnete stavět chytré město, můžete si být jistí, že dříve nebo později budete muset řešit několik problémů. Všechny jsou samozřejmě spojeny s přípravou, implementací a spuštěním nových technologií do provozu.

Kompatibilita: Jak do systému správy města včleňovat nové technologie, aby byly kompatibilní a mohly být časem rozšiřovány?

Jednoduchost: Jak nalézt optimální poměr mezi mnoha funkcemi a co nejširším využitím, ale zároveň jednoduchostí jak pro oblast správy, tak pro koncového uživatele?

Náklady: Jak celý systém vymyslet, připravit, implementovat a spustit s takovými náklady, které budou odpovídat následným úsporám z veřejných prostředků, respektive zvýšení kvality života?

Penetrace: Jak zajistit, aby se informace o užitečné technologii dostala k co největšímu počtu potenciálních uživatelů, kteří je začnou využívat?

Škálovatelnost: Jak systém nastavit, aby v budoucnu fungoval nikoliv jako uzavřený systém, ale jako otevřená stavebnice pro další funkce a využití?

Nikdo nechce výše uvedené problémy řešit, takže jak se jim vyhnout? Existuje vpravdě jediné řešení: přiblížit používaná chytrá řešení co nejblíže lidem tím, že budou používat takové technologie, na které jsou tito lidé zvyklí.

Platformy versus nové sítě

Zjednodušeně řečeno, všechna města implementující chytrá řešení volí mezi dvěma skupinami projektů: projekty, které jsou s pomocí nových technologií vystavěny zcela na zelené louce od A do Z, a projekty, které se snaží implementovat nové technologie na existující platformy. Oba druhy řešení mají svá pro a proti.

Pokud implementujete zcela novou technologii, například unikátní systém na výměnu informací mezi soukromou a veřejnou sférou, máte obrovskou výhodu ve volbě řešení, ale na straně druhé si musíte být vědomi toho, že pouze a jenom reálné užívání dělá z investovaných prostředků úspěšný projekt. Kdo z nás má a pravidelně používá datovou schránku?

„To je častý problém, a sice že inovace poškodí samy sebe v tom, že jim lidé nerozumí a neumí je používat. Samozřejmě se v některých oblastech implementace chytrých řešení neobejdou bez komplexního postupu, ale naše zkušenost ukazuje, že využití stávajících – třeba i privátních – platforem je zbytečně přehlíženo a neefektivně dublováno. Přitom právě existující platformy a jejich nástroje mohou být vhodným komplementem k tomu, jak skrze ně implementovat do praxe chytrá řešení,“ vysvětluje Martin Dolejš, odborník na implementaci chytrých technologií do ekosystémů měst ze společnosti Mastercard Česká republika.

Karta v peněžence

Zajímavým příkladem, na kterém lze demonstrovat rozdíl mezi oběma typy projektů, je řešení jízdného v pražské hromadné dopravě. Hlavní město České republiky momentálně kombinuje časové krátkodobé jízdenky ve formě papírových kuponů a jejich alternativy ve formě zpoplatněných SMS se specifickou, pro účely jízdného vytvořenou kartou Lítačka, která projektově nahradila předcházející kartu Opencard. Tento projekt byl dlouhodobě kritizován jako příklad drahého, nefunkčního a uzavřeného řešení, jež nereflektovalo nejen principy chytrého města, ale ani standardy uživatelského komfortu běžné v západních metropolích. Prakticky tak nebyl žádný rozdíl mezi papírovým kuponem časového jízdného a plastovou kartičkou v peněžence.

A to je kámen úrazu. „V dnešní době, kdy se centra historických měst v Evropě dostávají na hranici kapacity prostupnosti automobilů, nebo dokonce za ni, je městská hromadná doprava klíč k mobilitě. Čím jednodušší bude možnost využít služeb MHD, tím více lidí je bude využívat. Nejde přitom jen o organizaci obslužnosti, ale právě také o cenotvorbu a o způsob placení,“ říká Dolejš.

Řešením, které se v této oblasti nabízí, je nemultiplikovat počet plastových karet v našich peněženkách, ale využívat těch, které už tam jsou. Třeba karet platebních. Jak uvádí Sdružení pro bankovní karty, počet vydaných platebních karet v ČR se pohybuje na hranici 10,7 milionu, z nichž je 9,77 milionu bezkontaktních. Meziročně se zvýšil počet transakcí v obchodech o 62,4 miliardy na 540,8 miliardy Kč v roce 2017. Prostředí platebních karet je navíc inkubátorem bezpečných inovací. „Domácí trh byl i v roce 2017 významně charakterizovaný využíváním progresivních technologií, zejména bezkontaktních/NFC technologií a mobilních plateb,“ uvedl pro ČTK Roman Kotlán, předseda sdružení.

Výše uvedená čísla jasně demonstrují, co je myšleno existující platformou při implementaci chytrých řešení. Ano, je to platební karta:

Je kompatibilní: Jako nosič informace dokáže snadno komunikovat s mnoha dostupnými technologiemi.

Je jednoduchá: Na úrovni administrace i koncového využití jde o bezpečný, ale jednoduchý systém, který neklade na uživatele vysoké nároky z pohledu odbornosti ani učení se novým věcem.

Je nákladově efektivní: Schéma platebních karet je zainvestováno soukromým kapitálem, takže je nákladově velmi efektivní, jeho použití totiž umožnuje veřejnému sektoru „jen“ čerpat benefity.

Je rozšířená: S penetrací si nemusíte dělat starosti, protože ji má téměř každý dospělý člověk v peněžence.

Je škálovatelná: Díky možnosti takzvané tokenikace lze platební kartu použít jako nosič informace v prakticky neomezeném počtu příkladů, tj. nejen u plateb, ale i například u identifikace osoby nebo kontroly zaplacené služby.

Řešení pro Prahu?

Takže otázka zní: Jak by tedy mohla taková chytrá městská doprava využívající platební karty vypadat? Třeba tak, jak funguje v Plzni, Ostravě nebo Děčíně – je oproštěna od speciálně vytištěných plastových kartiček, které plní funkci jednoduchého identifikátoru, i od časových jízdenek tisknutých na speciální papír znemožňující padělání. Nosičem všech informací je platební karta.

Namísto validátorů papírových jízdenek, jejichž výroba, distribuce i bezpečnostní prvky proti zneužití jsou zbytečně drahé, jsou ve vozech umístěny čtečky platebních karet, které umožňují rychlý a jednoduchý bezkontaktní nákup jízdného, a to bez ohledu na fakt, jestli jste „domorodec“ nebo cizinec, jestli jste doběhli tramvaj na poslední chvíli nebo měli čas koupit lístek na zastávce, jestli vlastníte mobilní telefon s možností využití placených služeb třetích stran (nákup SMS jízdenky) nebo nikoliv.

„Výhodou systému je i to, že v porovnání s vytištěnými jízdenkami v nominální hodnotě umožňuje velmi pružně reagovat na určité impulzy, třeba dynamickými cenami v celé dopravě nebo na konkrétních trasách. Smogová situace? Uzavírka dopravy? Nedostupná parkovací místa v lokaci konání koncertu? Vše je možné korigovat třeba krátkodobě sníženým jízdným, které změní preference lidí ve prospěch MHD,“ říká Martin Dolejš. Použití platebních karet umožňuje také implementaci cenového systému „check in, check out“, kde si uživatel například běžné jízdné zlevní, když jede jen na krátkou vzdálenost – pípne platební kartou při nástupu i při výstupu z vozidla MHD a systém jej zpoplatní jen za délku ujeté trasy.

Platební karty si běžně poradí i s časovými kupony, kdy je z karty možné prakticky okamžitě a bez aditivních nákladů na složité kódování autonomního systému vytvořit nosič časové jízdenky. Jak? „Zjednodušeně řečeno, každá karta má své unikátní číslo (PAN), které není vhodné z bezpečnostních důvodů volně šířit. V rámci tokenizace je ale kartě daného čísla přiřazen speciální digitální kód (takzvaný token), díky kterému lze kartu používat jako identifi kátor. Transakce nákupu časové jízdenky tak kartě přiřadí určitou vlastnost. A když revizor kartu zkontroluje načtením na terminál, jeho databáze mu prozradí, že daná karta disponuje třeba vlastností roční časový kupon zaplacen,“ vysvětluje Dolejš.

To, že města s podobným systémem přibývají po celém světě, je velmi příznačné – radnice totiž využívají investice soukromého sektoru k tomu, aby přinesly svým obyvatelům digitalizované služby. „Městskou hromadnou dopravou to samozřejmě nekončí, ale spíše začíná. Veřejná správa, vzdělávání, zdravotnictví… Proč by nemohl všechny tyto oblasti obsloužit nosič, kterému věříme natolik, že na něj ukládáme své peníze?“ ptá se Dolejš.

Konečně jsme se dočkali i v Praze. Cestující v pražské integrované dopravě (PID) si mohou od 27. srpna 2018 nově nahrát jízdní kupony na platební karty, Lítačku či In Kartu Českých drah.

 

Autor: Aleš Rod

 

O autorovi:

Aleš Rod je v CETA ředitelem pro výzkum. Aleš získal doktorát v oboru Ekonomické teorie na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde zároveň vyučuje na Katedře ekonomie. Zabývá se principy a dopady regulací, vlivem nástrojů fiskální politiky na veřejné finance, analýzou stínové ekonomiky, výzkumem v oblastech bankovnictví a ekonomie luxusu, též konzultuje projekty v oblasti digitální ekonomiky pro veřejný i soukromý sektor v ČR i zahraničí.

---

Autoři:

• Aleš Rod