2019-2 3 - kopie

Darování po čínsku: do roku vepře s rudou obálkou

1. 3. 2019, 12.15 - Trade-off 2/2019 - Marek Hudík

Velkou část svých příjmů vynakládáme na to, abychom obdarovávali své blízké, kolegy a známé. Jsou však tyto peníze utraceny rozumně? Podle ekonoma Joela Waldfogela rozhodně ne. Waldfogel na datech z USA spočítal, že obdarovávaní si cení obdržených darů přibližně o 10 % méně, než je cena, kterou darující za dary utratili. Pokud tedy koupíte dar za 1000 korun, obdarovaný si jej cení pouze na 900 korun. Toto zjištění není příliš překvapivé, neboť každý obvykle sám ví lépe než ostatní, co si pro sebe pořídit.

Překvapivé je, že si za těchto okolností dary vůbec dáváme. Když už se chceme obdarovávat, proč si raději nedáváme místo věcných darů peníze? Peněžní dar ve výši 1000 korun stojí darujícího právě 1000 korun, přičemž obdarovávaný obdrží přesně stejnou částku. K žádné „ztrátě“ tedy, zdá se, nedochází. Problém je, že většina z nás si peníze dávat nechce. Řada studií i prostá osobní zkušenost ukazují, že v západní kultuře nejsou peníze považovány za vhodný dar. Proč tomu tak je?

Pohled ze slonovinové věže

Ekonomové si dlouho lámali hlavu nad tím, proč dáváme přednost věcným darům před penězi. Přišli s několika odpověďmi. Podle Colina Camerera jsou věcné dary „signálem“, který darující posílá obdarovávanému. Signál obsahuje následující informaci: „Věnoval jsem čas a úsilí na to, abych zjistil, co se ti líbí. Fakt, že jsem byl ochoten vynaložit tyto náklady, znamená, že mi na tobě záleží.“ Podle teorie signalizace jsou důležité právě náklady, peněžní i nepeněžní, které darující vynaloží na obstarání daru. Peníze nemohou sloužit jako signál ze dvou důvodů. Zaprvé, peníze nenesou informaci o znalosti preferencí obdarovávaného, neboť peníze má rád téměř každý. Zadruhé, jelikož peníze mají hodnotu, mohou peněžní dary přilákat nečestné jedince, kteří by využívali peněžní dary k vlastnímu obohacení. Věcné dary tedy mohou dlouhodobě sloužit jako signály pouze tehdy, pokud jsou nákladné pro darující a mají nízkou hodnotu pro obdarovávané. Jakkoli je tato teorie v souladu s některými fakty, nedokáže vysvětlit, proč se obdarovávají i lidé, kteří se dobře znají. Pokud obdarovávaného důvěrně znám a oba víme, že nám na sobě vzájemně záleží, není důvod si dávat věcné dary za účelem signalizace. Teorie signalizace tedy předpovídá, že pokud jsou někdy peníze přijatelné jako dar, pak je to mezi blízkými – například mezi členy rodiny.

Jiná teorie, se kterou přišli Todd Kaplan a Bradley Ruffle, též zdůrazňuje znalosti preferencí obdarovávaného a náklady na obstarání daru. Kaplan a Ruffle předpokládají, že obdarová- vaní sice vědí lépe než darující, co se jim líbí, avšak je pro ně nákladné si danou věc vyhledat a obstarat. Darující si sice nejsou zcela jisti, co obdarovávaní chtějí, ale mají nižší náklady na vyhledání a obstarání daru. Tato teorie dokáže vysvětlit, proč starší děti dostávají peníze jako dar od rodičů častěji než mladší děti. Zaprvé, rodiče znají preference svých mladších dětí lépe než preference svých starších dětí. Kolik rodičů zná oblíbené hudební skupiny, počítačové hry či televizní seriály svých dospívajících dětí? Zadruhé, mladší děti mají vysoké náklady na vyhledání a obstarání si věcí, které chtějí. Tříleté dítě sice chce hračky, ale i kdyby mělo peníze, tak neví, kde si je pořídit. Jak děti rostou, jejich náklady na vyhledávání toho, co se jím líbí, postupně klesají. Kaplanova a Ruffleho teorie též vysvětluje, proč od prarodičů či vzdálených tetiček a strýčků dostáváme častěji peníze než věcné dary. Je to zkrátka proto, že příbuzní, kteří s námi nejsou v častém kontaktu, nemají ponětí o tom, co by nám udělalo radost. Prarodiče, vzhledem ke svému věku, též mohou mít vyšší náklady na vyhledání a obstarání daru. Tato teorie tedy dává ohledně peněžních darů přesně opačné předpovědi než Camererova teorie signalizace. Podle Kaplana a Ruffleho peníze dávají spíše lidé, kteří znají preference obdarovaného méně a kteří mají vysoké náklady na vyhledání a obstarání daru.

Třetí teorie tvrdí, že dávání věcných darů je především konvencí či společenskou normou. Lidé dávají dary, protože ostatní to od nich očekávají, a protože ostatní dary též dávají. Lidé si nedávají peníze zkrátka proto, že to jsou peníze a ty se přece jako dar nedávají. Několik studií zjistilo, že darující dají raději věcný dar v hodnotě 100 korun než 100 korun jako takových. Když už musí darující dát z nějakého důvodu peníze, daruje obvykle vyšší částku, než je částka, kterou by vynaložil na věcný dar. Darující dá kupříkladu 160 korun v hotovosti místo věcného daru v hodnotě 100 korun, aby kompenzoval obdarovávaného za „nevhodný“ dar. Pokud je dávání věcných darů společenskou normou, proč nevznikla norma obdarovávání se penězi? Odpověď je, že tato norma ve skutečnosti existuje. Důvodem, proč bývá opomíjena, je skutečnost, že dosavadní studie se zaměřily především na chování a normy v západních společnostech a pominuly chování a normy, které převládají jinde na světě. Je známo, že Číňané, kteří tvoří pětinu světové populace, se penězi běžně obdarovávají, a sice ve formě takzvaných rudých obálek (hongbao).

Od rudých tkaniček k rudým obálkám

Před několika staletími vznikla v Číně tradice dávat dětem při příležitosti čínského nového roku drobné mince navléknuté na červeném provázku. Tehdy Čína používala mince zvané tongqian, které měly ve svém středu otvor a bylo tudíž možné je navléknout na provázek. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století, v pozdní fázi vlády dynastie Čching, došlo k mechanizaci výroby mincí a otvor v mincích zmizel. Tvar mincí tak získal současnou podobu plného disku. Mince tak již nebylo možné navlékat na provázek, nicméně zvyk dávání mincí přetrval. Lidé místo rudých provázků začali balit mince do rudých papírů nebo je dávali do rudých obálek. A tak vznikla současná tradice.

Původně měly mince ochránit obdarovávané před zlem a přinést jim štěstí. Nešlo tedy o peníze jako takové. Jak lidé bohatli, hodnota darů se zvyšovala. V současné době se částky pohybují ve stovkách, někdy i tisících čínských jüanů (100 jüanů je přibližně 333 korun). Dary tedy mají nejen symbolickou hodnotu, ale jsou i důležitou součástí finančních toků v rámci domácnosti i mezi domácnostmi. Dávání rudých obálek nadále probíhá podle tradičních pravidel. Mladí dostávají obálky s penězi od starších a svobodní od ženatých a vdaných. Podobná pravidla se uplatňují i pro darování mimo rodinu. Přátelé a známí navzájem obdarovávají své děti a manažeři dávají rudé obálky svým podřízeným. K obdarovávání dochází nejen při příležitosti příchodu nového čínského roku, ale též při svatbách či při narození potomků. Forma rudých obálek se v průběhu let měnila pouze málo a víceméně úspěšně odolávala módním trendům. Nejvýznamnější inovace přišla s rozvojem informačních a telekomunikačních technologií, díky němuž rudé obálky v nedávné době získaly též elektronickou formu a mohou být posílány prostřednictvím mobilního telefonu, především pomocí populární aplikace WeChat.

Západní teorie, východní praxe

S kolegou Eddym Fangem ze Xi’an Jiaotong-Liverpool University nás zajímalo, jak moc se čínské zvyklosti ohledně dávání darů liší od těch západních. Kdy dávají Číňané rudé obálky a kdy věcné dary? Závisí forma daru na příležitosti, při které je dar dáván? Záleží na vztahu mezi darujícím a obdarovávaným? Je chování Číňanů v souladu s existujícími teoriemi? Protože jsme neměli přístup k datům o skutečném chování lidí, uspořádali jsme rozsáhlé dotazníkové šetření a došli jsme k překvapivým zjištěním.

Téměř každý dotazovaný jedinec (konkrétně 94 %) považuje rudou obálku s penězi za vhodný dar, alespoň při určité příležitosti anebo pro určitého obdarovávaného. Rudé obálky jsou nejpopulárnější formou daru při příležitosti čínského nového roku a při svatbách. Z hlediska vztahu mezi darujícím a obdarovávaným jsou rudé obálky populární jako dar dětem, ať již vlastním nebo cizím. Věcné dary však nejsou o nic méně populární než rudé obálky. Plných 96 % respondentů o věcných darech alespoň někdy uvažuje. Věcné dary se dávají především k narozeninám. Z hlediska vztahů mezi darujícím a obdarovávaným jsou věcné dary téměř vždy uvažovány jako možná forma daru pro partnerku či partnera. Nejméně přijatelnou formou daru jsou dárkové certifikáty. To je poněkud překvapivé zjištění, neboť studie zaměřené na darovací zvyklosti v západních kulturách ukazují, že přijatelnost dárkových certifikátů je někde mezi penězi a věcnými dary. To se zdá logické, neboť dárkové poukazy jsou specifičtější než hotovost, tudíž se zdají být akceptovatelnější formou peněz. V Číně však tato logika neplatí, možná právě proto, že peníze (ve formě rudých obálek) jsou akceptovatelné jako dar samy o sobě.

 

2019-2 1

 

2019-2 2

Pokud se podíváme na hodnotu peněžních a nepeněžních darů, opět nalezneme výrazné rozdíly mezi Čínou a západním světem. Především neplatí, že pokud dáte peníze, musíte obdarovaného kompenzovat vyšší hodnotou. Zaměříme-li se pouze na dary dávané při příležitosti čínského nového roku, průměrná hodnota peněžních darů není systematicky vyšší než hodnota nepeněžních darů. Navíc nejvyšší hodnotu mají dary, ať již peněžní či nepeněžní, určené rodičům a prarodičům. Naproti tomu studie zaměřené na vánoční darovací zvyklosti ukazují, že v západních kulturách mají nejvyšší hodnotu dary vlastním dětem a partnerům či partnerkám.

Teoretické modely vytvořené k vysvětlení darovacích zvyklostí v západních kulturách nedokážou vysvětlit darovací zvyklosti v Číně. Podle Camererova signalizačního modelu i podle Kaplanova a Ruffleho modelu zahrnujícího náklady na vyhledávání a obstarání darů by pro formu daru měl být rozhodující vztah mezi darujícím a obdarovávaným, nikoli však příležitost, při které je dar dáván. Pro Číňany má ovšem příležitost zjevně výrazný vliv na to, jestli je vhodnější dát věcný dar nebo peníze ve formě rudé obálky. Námi shromážděná data podporují teorii, že forma daru je historicky vzniklou společenskou normou. Číňané mají zkrátka štěstí, že z historických důvodů jsou pro ně peníze, alespoň za určitých okolností, přijatelným darem.

Místo ponožek rudou obálku?

Na základě našich dat se zdá, že čínské darovací zvyklosti jsou spojeny s menším plýtváním než darovací zvyklosti v západních kulturách. Byli bychom na tom tedy lépe, pokud bychom si jako Číňané dávali častěji peníze místo věcných darů? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Ekonomové se tradičně řídí pravidlem „proti gustu žádný dišputát“. Jinými slovy, pokud je každý spokojen s tím, co dělá on sám i ostatní, není důvod se znepokojovat. Lidem kupříkladu nemusí vadit, že občas (často?) obdrží nevhodné či zbytečné dary. Mohou dokonce mít tradici dávání si věcných, ač málo užitečných, darů rádi, přestože to může být pouze proto, že se do této tradice narodili. Vázy, dečky a naučné slovníky mohou mít svůj šarm, pokud jste na ně zvyklí. Problém nastane, pokud darující dávají věcné dary neradi, avšak „musí“, protože se to do nich očekává, a obdarovávaní žádné dary dostávat nechtějí, protože vše již mají nebo si mohou pořídit a nové věci nemají kam dát. V takovém případě dochází k mrhání časem, úsilím i penězi darujícího i obdarovaného. Darující by místo shánění dárků mohli trávit více času se svými blízkými nebo se věnovat svým koníčkům. Obdarovávaní by zase mohli ušetřit místo ve sklepě nebo na půdě, případně čas a úsilí spojené s vracením darů. Pokud si myslíte, že právě toto je váš případ, proč to nezkusit příště s rudou obálkou?

 

Autor: Marek Hudík

 

O autorovi:

Marek Hudík vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a v současnosti působí na International Business School Suzhou, Xi’an Jiaotong-Liverpool University.

 


Autoři:

Podobné články