2_2016_Diskriminace na platě i na plátně

Diskriminace na platě a na plátně

2. 6. 2016, 11.45 - Trade-off 2/2016 - Petr Bartoň

Za vším prý hledej ženu. Ale dá to práci

Na jednu stranu žijeme v osvícené době, která už dokáže považovat lidi za sobě rovné, kdy místo na pohlaví záleží na tom, co má člověk v hlavě. Hospodské vtipy o blondýnách už moc nefrčí, a nejen kuchyňské roboty (na Západě už od 50. let) pomáhají emancipovat i „tradiční“ ženu od časově náročného údělu. Pohled na televizi však jako by ustrnul v dávnověku. České televize, pokud ženám prostor dají, jim nedovolí zestárnout. Hollywood na tom není lépe, nedávná analýza nejúspěšnějších filmů dává ženám mnohem menší prostor – a opět jen těm mladým.

Muži a ženy na českých zpravodajských obrazovkách
Vezměme si třeba sport. Česká televize stále ještě dominuje – a komentátoři? 20 mužů, 0 žen. Jak to ekonomicky vysvětlit? První možností je, že totální absence žen je jen dočasným přežitkem minulosti. Specializovaný sportovní kanál neexistoval, ve zbylých dvou byl proto vysílací čas drahý. Mimo olympiádu se tak do vysílání dostaly jen ty nejmasovější sporty a ty bývaly mužské (fotbal a hokej). Jen mužské sporty měly šanci na masovost ze dvou hlavních důvodů: socialistická žena-budovatelka neměla na sport čas, když při ostatních „povinnostech“ musela do fabriky častěji než ve zbytku Evropy. (V roce  1980 pracovalo v Československu 61 % žen, v Maďarsku 50 %, v Británii 44 %, v Itálii 33 %, v Irsku či Španělsku pak jen 23 %.) Nu a pak tu máme otázku dotací. Svými daněmi dotujeme masový sport i dnes téměř stejně jako tehdy. A vzhledem k tomu, jak jsou (ano, zvláště v masovém sportu) dotace rozdělovány, vedle „podpory zdraví“ jde velkou měrou o permanentky a „malé domů“ pro svět byznysu a politiky, světy stále ještě pohříchu mužské. Dnes se však díky ČT sport dostane do médií mnohem více sportovkyň, a pokud se naši komentátoři nenaučí soustředit se na sportovní výkon a nepřestanou se svými častými poznámkami o fyzické kráse, je naděje, že budou alespoň zčásti vyměněni komentátorkami.

Druhé ekonomické vysvětlení si pak všímá popisu komentátorské práce mimo mikrofon: cestování do zahraničních exotických míst (protože z pražského studia by to navzdory dokonalým informačním systémům „nebylo ono“), večírky, zákonné diety atd. Zůstávají-li české ženy stále vázanější v domácnosti než muži, je pro ně komentátorská práce (alespoň v současné podobě cestovní kanceláře financované z televizního poplatku) náročnější, nákladnější, a proto méně vyhledávaná. (Nota bene utvoří-li současní komentátoři jakýsi kartel, který ženy do cestovky jednoduše nepustí.) Ale nekřivděme mužům příliš. Provinční reportáže o válení sudů v Horní Dolní ženy dělat smějí, a pokud jde o práci čistě v Praze, do kvarteta moderátorů sportovních zpráv před kamerou ženu pustili. (Ano, je blond.)


Pokračování v Trade-off 2/2016.
Objednat časopis.


Autoři:

Podobné články

  • Fotka web 3

    Rozhovor s Jiřím Mádlem

    Jiřího Mádla není nutné představovat. Když před čtrnácti lety debutoval v komedii Snowboarďáci, málokdo tušil, že se rodí nejen herecká, ale i režisérská a scénáristická hvězda nastupující generace českých filmových tvůrců. Ke dvěma desítkám filmových rolí přidal v roce 2014 režisérskou prvotinu Pojedeme k moři, která uspěla nejen u diváků, ale i u odborných porot filmových festivalů. Jeho ne-filmových podnikatelských aktivit (např. v rámci firmy na elektrické koloběžky Hugo Bike) si všiml i časopis Forbes, když ho v roce 2015 zařadil do prestižního žebříčku talentovaných mladých osobností 30 pod 30. Je 190. nejoblíbenějším hercem v rámci Česko-Slovenské filmové databáze.

    S Jiřím jsme se bavili o minulosti a současnosti českého filmu, jestli je nutné jej financovat veřejně a jestli Čechům na stříbrném plátně v zahraničí rozumějí.

  • Fotka web 2

    Poslední tažení Hollywoodu

    Hollywood se mění před očima a nikoliv k lepšímu. A to není pouze výkřik nespokojených filmových fanoušků, implozi celého odvětví predikují už i takoví titáni jako jsou Steven Spielberg, George Lucas nebo Steven Soderbergh. Společným jmenovatelem těchto kritik je nechuť experimentovat, konzistentní tvorba průměrných filmů, které neurazí a nepotěší, přehnaný důraz na pokračování, adaptace, remaky a rebooty a celkově ztráta odvahy. Stesk po tom, že „už se netočí takové filmy jako dřív“ může být starým klišé, ale asi nikdy nebyl relevantnější než právě teď.

  • Fotka web 1

    Jak diváci neztrácejí naději

    Vzpomeňte si, co jste naposledy viděli v kině. A teď si vzpomeňte, proč to byl zrovna tenhle film. Bylo to kvůli tomu, že v něm hrál váš oblíbený herec nebo ho točil váš oblíbený režisér? A doporučila vám ho kamarádka, recenze Mirky Spáčilové nebo uživatelé na internetu? I když se to na první pohled nezdá, právě tyto na první pohled náhodné pohnutky mohou přinést (nebo naopak vzít) filmovým studiům velké peníze – dobře zvolený herecký představitel, žánr nebo i datum premiéry mohou představovat rozdíl mezi trhákem a propadákem.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    ROZHOVOR: Andrea Metcalfe

    Rozhovor s Andreou Metcalfe ze společnosti AQS o tom, jak funguje prodej a distribuce filmu.

  • 2_2016_filmové festivaly

    Filmové festivaly: co funguje a co ne

    Filmový festival: tisíce lidí, tisíce očekávání, co festival přinese: prodej filmu, selfíčko s hvězdou, hluboké umělecké zážitky, čekání na autostop (snad tedy ještě jsou stále takoví), celonoční party, sofistikovaná kritika, první polibky, vyplavené stanové městečko, červený koberec, boj o místa...