Dosavadní zkušenosti s novým korporačním právem v ČR
Jsou tomu již dva roky, kdy české soukromé právo prodělalo zásadní proměnu. Nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích již naplno ovlivňují tuzemskou podnikatelskou praxi. Líté boje proti přijetí nových zákonů se přesunuly do stejně urputných bojů o jejich rychlou nebo alespoň zásadní novelizaci. Tábory odpůrců a zastánců nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích si pouze vyměnily své kabáty. Z odpůrců nových předpisů se stali tvůrci více či méně rychlých novel, zatímco autoři hlavních kodexů se jednání o novelizaci obou kodexů takřka neúčastní.
Podnikatelé se již do určité míry stačili s novými předpisy seznámit. Už jen z toho důvodu, že byli nuceni přizpůsobit své zakladatelské dokumenty nové právní úpravě (a tedy vynaložit k tomu nezbytné náklady). Ke korekci musela přistoupit každá česká akciová společnost, ale i významná část tuzemských společností s ručením omezeným. I proto podnikatelé s očekáváním sledují přípravu novely zákona o obchodních korporacích s vírou, že nebudou nuceni opět své zakladatelské dokumenty znovu a znovu přizpůsobovat aktuálně platné právní úpravě.
Jaké jsou však s aktuálně platným korporačním právem zkušenosti? Vybral jsem tři, které z mého pohledu stojí za komentář, a to zrušení účasti zaměstnanců v dozorčích radách českých akciových společností, zavedení monistického systému vnitřního řízení akciové společnosti a připuštění vydávání různých druhů akcií.
…
Pokračování v Trade-off 1/2016.
Objednat časopis.
Autoři:
Podobné články
-
ROZHOVOR: Karel Eliáš, hlavní autor nového občanského zákoníku
"Těší mě, jak s občanským zákoníkem pracují soudy." (Karel Eliáš)
-
Zdravý selský rozum: o ekonomickém významu a interpretaci rozumnosti v občanském zákoníku
Pravidla obsažená v občanském zákoníku velmi často odkazují na lidský rozum a rozumnost jednání. Hned čtvrtý paragraf stanoví předpoklad soukromého práva, že „každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat“. Obecně to znamená, že chová-li se člověk v interakci s ostatními rozumně, přičemž vychází z toho, že ostatní se chovají rozumně také, mělo by ho čekat minimum překvapení. Je rozumné stavět na rozumnosti? A jak má soud určit, co je a co není rozumné?
