tuzex

Dotek Západu: Nivea jako symbol konzumu v socialistickém Československu

13. 10. 2016, 12.22 - Trade-off 3/2016 - Pavel Szobi

Většina z nás si život v socialistickém Československu před rokem 1989 představuje v šedivých barvách oprýskaných fasád, dlouhých front na banány či normalizačních seriálů Jaroslava Dietla. V této šedivé každodennosti se však tu a tam objevila barevná krabička mýdla Nivea, šamponů Schauma či lahev opravdové Pepsi-Coly. Přestože se výrobky z kapitalistického Západu zpravidla nakupovaly v exotickém Tuzexu, některé z těchto „kapitalistických výdobytků“ si našly cestu do běžných obchodů. Jak se tam ovšem dostaly?

V socialistickém Československu ženy používaly na udržování účesu lak na vlasy Lybar a muži po holení krém Elida, děti měly své přípravky Batole. Ve všech případech šlo o plnohodnotné výrobky, které se vyráběly v Československu a byly v obchodech běžně k dispozici. Nejedna žena by si však místo Lybaru mnohem raději koupila Taft, který byl kvalitnější a i jeho barevné provedení působilo exkluzivně. Taft byl však západoněmecký výrobek, a proto může být překvapivé, že jej bylo možné v dobách normalizace relativně běžně sehnat na pultech drogerií. Cesta Taftu a dalších výrobků ze Západu do ČSSR však nebyla jednoduchá – následující text se zabývá zahraničními licencemi, díky kterým československé státní podniky mohly výrazně zpestřit svou nabídku. Všudypřítomných licencí si nešlo nevšimnout ani na víčku lahve od Pepsi-Coly: „S povolením Pepsico Inc. N. Y., vyrába Slovlik n.p. Frucona závod Malacky.“ Jak to tedy bylo s těmi výrobky ze Západu?

Konzumní socialismus

Zatímco v padesátých letech ještě v českém a slovenském obyvatelstvu rezonovala vzpomínka na válečné strádání a ještě do měnové reformy v roce 1953 byly mnohé výrobky k dostání pouze na příděl, v dalším desetiletí již komunistický režim občanům tvrdil, že žijí v socialistické společnosti, jak ostatně tvrdila nová ústava z roku 1960. Větší pozornost proto vláda věnovala osobní spotřebě, kterou do té doby obětovala megalomanským projektům z budovatelských let. Zejména od poloviny šedesátých let potřeba uplatnění myšlenky takzvaného konzumního socialismu rostla.

 

Typickým příkladem snahy o zpestření nabídky zboží pro spotřebitele byla kosmetika. Výrobu kosmetiky měl na starosti koncern podniků, který nesl nevábný název Tukový průmysl Praha. Do jeho působnosti patřily známé podniky Milo v Olomouci, Severočeské tukové závody v Ústí nad Labem či Rakona v Rakovníku. Přes velkou snahu o modernizaci výroby a zlepšení kvality i rozmanitosti nabízených kosmetických přípravků však podnikům Tukového průmyslu chybělo know-how a nové technologie. Nejlepší cestou, jak je získat, bylo hledání zahraničních partnerů. Jelikož již před druhou světovou válkou působili v Československu němečtí výrobci drogerie, hledalo vedení Tukového průmyslu nového partnera ve Spolkové republice Německo. Během mezinárodních veletrhů, kterých se pravidelně zúčastňovali hosté ze západní Evropy, se jak úředníci z příslušných ministerstev, tak management Tukového průmyslu a západoněmeckých firem snažili jednat o možné spolupráci. Její realizace skrze oficiální místa však byla obtížná, což ukazuje například příběh firmy Schwarzkopf.

Celý článek v Trade-off 3/2016


Autoři:

Podobné články