1_2016_Filatropie - z přátelství k lidskosti

Filantropie – z přátelství k lidskosti

18. 3. 2016, 12.00 - Trade-off 1/2016 - Pavel Chalupníček

Filantropie je nejčastěji definována jako vynakládání soukromých prostředků na veřejně prospěšné účely. Na rozdíl od charity, která je obvykle spojována s bezprostřední pomocí lidem v nouzi, se filantropie tradičně soustřeďuje spíše na budování občanské infrastruktury v podobě veřejných institucí (knihovny, univerzity či divadla) nebo lidského a sociálního kapitálu (vzdělávací programy; vytváření sítí, „networking“). Filantropické organizace obvykle fungují spíše jako zdroj financí, poradenství a kontaktů pro další neziskové organizace, aniž by samy nutně působily „v terénu“. V tomto smyslu na ně lze pohlížet jako na iniciátora společenských změn, které jejich zakladatelé či dárci považují za žádoucí.

Za „zlatý věk“ filantropie je pokládán přelom 19. a 20. století, kdy došlo díky průmyslové revoluci k souběhu „poptávky“ po filantropii a její „nabídky“ – na jedné straně vznik či prohloubení sociálních problémů spojených s novými způsoby výroby, stěhováním lidí do měst a často nepříliš funkčním státním aparátem, a na druhé straně existence rozsáhlých soukromých majetků v rukou úspěšných podnikatelů, kteří zároveň ovšem nebyli imunní vůči veřejnému mínění do té míry jako bohaté vrstvy předcházejících generací (aristokracie či církev).

Filantropie ovšem v různých formách existovala před tímto obdobím a existuje i dnes. Ačkoli data o filantropii jsou obvykle špatně dostupná, zčásti kvůli fragmentaci této oblasti, v níž neexistuje žádná jednotná metodika, ale i kvůli časté neochotě filantropů tyto údaje zveřejňovat, prostředky každoročně vynaložené v rámci filantropie nejsou zanedbatelné. Například podle údajů organizace CECP (Committee Encouraging Corporate Philanthropy) utrácejí největší světové korporace na filantropii přibližně 1 % svých zisků před zdaněním, což v případě zkoumaného vzorku 271 firem činilo v roce 2014 necelých 19 miliard dolarů. Nadace Giving USA zveřejnila data, podle nichž věnovali Američané na dobročinné účely v roce 2014 celkem 358 miliard dolarů (72 % z této sumy darovaly domácnosti, 15 % nadace, 8 % pocházelo z dědictví a 5 % od korporací). V České republice podle údajů Fóra dárců dvacet nejštědřejších nadací a nadačních fondů, které souhlasily se zveřejněním údajů, rozdělilo mezi podpořené projekty v roce 2013 více než 600 milionů korun.

 

Již staří Řekové…

Nejzajímavější otázkou v souvislosti s filantropií ovšem není „kolik?“, ale „proč?“: Proč někdo nejprve vydělává peníze, aby je následně daroval někomu jinému? Filantropie je – a vždy byla – výsledkem řady motivací, od těch nejbanálnějších až po ty nejvyšší. Ne na každou z těchto motivací je ovšem pohlíženo stejně. Pro pochopení toho, proč některé aktivity zasluhují označení „filantropické“ více než jiné, je nutné vrátit se k původnímu významu tohoto pojmu. Samo slovo „filantropie“ je počeštěnou verzí řeckého výrazu filanthrópia, vzniklého spojením slov fílos (přítel) a ánthrópos (člověk). Etymologicky tak filantropie může být buď označením pro aktivity, jimiž si někdo vytváří přátele, nebo aktivity, které někdo činí z přátelství k ostatním.

Přátelství dnes vnímáme jako vztah, který je soukromý a je výrazem našich pozitivních pocitů vůči někomu jinému. Vnímání přátelství v antickém Řecku však bylo jiné: přátelství bylo základem fungování každé komunity (polis), šlo tedy o věc veřejnou a navýsost politickou: ohrožení či zánik přátelských vazeb mezi obyvateli znamenalo i ohrožení či zánik daného státu. Význam přátelství v řeckém myšlení dokládá i to, že přední z řeckých filosofů, Aristotelés (cca 384–322 př. n. l.), o něm ve své Etice Níkomachově (§1155a) píše: „Bez přátel by si nikdo nepřál žít, byť i měl všechna ostatní dobra – vždyť se i zdá, že přátel je nejvíce třeba lidem bohatým, vládnoucím a mocným; neboť k čemu by člověku byla taková přízeň osudu, kdyby mu byla odňata možnost dobrodiní, které se prokazuje přátelům způsobem nejlepším a chvály nejhodnějším?“

Moderního čtenáře v tomto citátu zřejmě zaujmou dvě věci. První je již zmíněná politická dimenze přátelství: je ho zapotřebí především těm, kdo stojí v čele dané komunity. Druhou překvapivou věcí může být to, že přátelství zde slouží jako důvod k prokazování dobrodiní. Popíšeme-li ovšem Aristotelův přístup k přátelství pouze takto, naskýtá se zákonitě otázka, zda v něm Aristotelés neschvaluje jevy, jako jsou používání filantropie v kontextu nepotismu či přímo korupce. Proto je nutné doplnit jeho etické hodnocení tří druhů přátelství, které v Etice Níkomachově rozlišuje. Prvním druhem je přátelství těch, „kdo se mají rádi pro užitek“. Druhým je pak přátelství „pro rozkoš“. V obou těchto případech se lidé přátelí proto, že si mohou vzájemně poskytnout nějakou výhodu – materiální prospěch, protislužbu či onu „rozkoš“. Těm, kdo se přátelí z těchto důvodů, nezáleží na osobě jejich přítele jako takové, ani na jejich přátelství jako takovém, ale jejich přátelství je pouze prostředkem k dosažení vlastního užitku. Aristotelés pokládá taková přátelství za nahodilá a snadno se rozvazující: jakmile přestane být přítel člověku užitečný, není již déle důvod v takovém přátelství setrvávat. Třetí druh, „dokonalé přátelství“, existuje mezi lidmi, kteří jsou dobří a ctnostní: to znamená, že „přejí dobra svým přátelům pro jejich osobu“ (§1156), nikoli proto, že by z toho sami mohli mít nějaký prospěch. Ze srovnání těchto tří druhů přátelství poté Aristotelés vyvozuje, že skutečným přátelstvím je pouze třetí druh, první dva druhy vztahů označuje pouze za „přátelství podobné“ (§1157).

Ačkoli mezi Aristotelovou dobou a současností leží propast více než dvou tisíciletí, je zjevné, že jeho diskuse o přátelství má co říci i moderní debatě o podstatě a účelu filantropie. Dnešní vnímání filantropie v našich podmínkách je však navíc podstatně ovlivněno i dvěma pozdějšími etickými impulzy – křesťanstvím a osvícenstvím.

 

Židovsko-křesťanská tradice

Zatímco Aristotelovy argumenty pro přátelství a veřejné prokazování dobrodiní byly založeny na motivaci k dosažení ctnosti, židovsko-křesťanská etika vnáší do filantropických motivací prvek náboženské víry. Desatero, určité „etické minimum“ pro židy i křesťany, je proto uvozeno třemi přikázáními, která se týkají právě vztahu k Bohu. Čtenář tak není nechán na pochybách, že právě Bůh a víra v Boha je základem židovské a později i křesťanské etiky. Desatero neobsahuje přímý příkaz k dobročinnému jednání vůči lidem nad rámec rodiny: nařizuje pouze ctít rodiče, u ostatních lidí si vystačí s negativním vymezením povinností (nezabiješ, nepokradeš atd.). Přesto i ve Starém zákoně lze najít pasáže vyzývající k jednání, které by bylo možné vnímat jako filantropické: například institut takzvaného milostivého léta (např. Lv 25:8-16), díky němuž se každý padesátý rok má udělit svoboda otrokům a veškerý majetek se má navrátit původním majitelům. I když se vedou spory o to, nakolik se toto opatření v minulosti opravdu dařilo naplňovat, jeho význam je zřejmý: zabránit nadměrné koncentraci bohatství a umožnit „znovu začít“ těm, kteří upadli do dluhů či otroctví. Podobně v prorocké literatuře Starého zákona najdeme časté výzvy ke konání spravedlnosti a prokazování dobrodiní, především vůči těm nejzranitelnějším v patriarchální židovské společnosti: vdovám, sirotkům, chudým či nemocným.

Ježíš do značné míry v této prorocké tradici pokračuje, ale zároveň ji překračuje, či slovy Nového zákona „naplňuje“. Když je tak tázán po tom, které z přikázání je nejdůležitější, odpovídá: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“ (Mk 12:29-31) Na řadě praktických příkladů poté ukazuje, že láska k bližnímu není omezena etnicitou, pohlavím ani společenským postavením, ale je univerzální – dokonce do té míry, že by člověk měl milovat i své nepřátele a pronásledovatele (Mt 5:44). Pasáží, která zřejmě nejexplicitněji pojednává o křesťanském vztahu k filantropii, je známý dialog Ježíše s bohatým mužem: ten se ptá Ježíše, jak může získat podíl na věčném životě. Ježíš mu vyjmenuje přikázání, která se týkají vztahu k ostatním lidem, a bohatý muž řekne, že všechna z nich dodržuje od svého mládí. Na to Ježíš odpoví: „Jedno ti ještě schází. Prodej všechno, co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ (Lk 18:22) Reakce bohatého muže na tento požadavek, který mimochodem v původním Desateru nenajdeme, je popsána stručně a výstižně: Muž „se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý“. (Lk 18:23)

Navzdory zdánlivě jasnému vyjádření nabízí tento text přinejmenším dvě interpretace s odlišnými důsledky. Je Ježíšův pokyn zbavit se bohatství výrazem jeho pohrdání majetkem jako takovým, nebo je pro správné pochopení této pasáže důležitější její druhá část, tedy že se muž zarmoutil a s největší pravděpodobností se svého majetku nevzdal? První interpretace by představovala poměrně velký problém pro ty bohatší z konvertitů ke křesťanství, a nakonec i pro samotnou vznikající křesťanskou církev, neboť její členové se zpočátku scházeli především v domech svých bohatších členů. Proto se vztahem křesťanů k majetku museli zabývat i první křesťanští teologové. Interpretace jednoho z nich, Klementa Alexandrijského (cca 150–215 n. l.), měla pravděpodobně největší dopad na pozdější vývoj křesťanské teologie v této oblasti. Klement na základě této i dalších pasáží z evangelia dochází ve svém traktátu Který boháč bude spasen? k závěru, že druhé z uvedených řešení je blíže původnímu Ježíšovu úmyslu. Majetek jako takový není pro křesťany překážkou spásy a bohatství samo o sobě není špatné. Na čem záleží, je postoj křesťana k majetku. Citovaná pasáž ukazuje, že pro bohatého muže nakonec byl majetek důležitější než Bůh, proto se svého bohatství nevzdal a odešel zarmoucen. Bohatí křesťané tak mají být připraveni věnovat svůj majetek ve prospěch potřebných, a to nejen jsou-li o to přímo požádáni, ale mají sami aktivně vyhledávat ty, kdo jejich majetek potřebují více než oni. Nikdo, kdo je dnes bohatý, totiž nemůže říci, že majetek získal pouze vlastní zásluhou – i ten největší boháč získal své bohatství jen díky Boží milosti. A přestože v historii křesťanství najdeme hnutí či proudy, které z různých důvodů pokládaly osobní vlastnictví majetku za neslučitelné s následováním Ježíše (vzpomeňme české husity či katolické františkány), Klementův výklad se stal součástí teologie hlavního proudu a vytvořil tak ideový základ filantropie pro následující staletí.

 

Osvícenský obrat

Poslední zásadní mezník ve vývoji názorů na filantropii, kterému se tento text bude věnovat, představuje osvícenství. Zatímco v křesťanství je základem filantropického jednání víra v Boha, osvícenci se pokusili nalézt etické zásady výhradně pomocí racionální argumentace. Pro ilustraci zmiňme dva představitele osvícenské filosofie. První z nich, pruský filosof Immanuel Kant (1724–1804), založil svůj etický systém na požadavku, aby každý jednal tak, aby se jeho jednání mohlo stát univerzálním zákonem. Jinými slovy, aby jeho jednání mohlo být pravidlem, které musí být aplikovatelné i na něj samého. To sice zní podobně jako biblické „miluj svého bližního jako sám sebe“, ovšem Kantova argumentace, pokud jde o filantropické jednání vůči ostatním, je odlišná. Zjednodušeně řečeno, křesťanství po dlouhou dobu nemělo problém motivovat dárce k filantropickému jednání odkazem na jeho vlastní zájem (viz zmínku o spáse a dosažení „nebeského království“ pro bohatého muže, pokud se vzdá svého majetku). Tento vztah mezi skutky a spásou, v průběhu dějin jedno z témat rozdělujících katolické a protestantské křesťanstvo, byl uspokojivě vyřešen až v závěru 20. století. Oproti tomu Kant již ve své době důrazně trval na tom, že prokazování dobré vůle ostatním lidem je morální povinností, která není motivována ničím jiným než vědomím této povinnosti samé. Pokud jsou jeho hlavní motivací pouze pocit uspokojení, vlastní zájem či dobrá pověst, morální hodnotu takového jednání to snižuje: takový člověk se vždy vystavuje riziku, že používá ostatní, kterým prokazuje dobrodiní, jen jako nástroje k dosažení vlastního uspokojení. Navíc, takový člověk bude mít tendenci pomáhat pouze těm, kdo pro něj mohou být nějak užiteční. Neboli, povinnost pomoci přestává být univerzálním pravidlem, ale je závislá na libovůli toho, kdo pomáhá. A to je pro Kanta morálně problematické.

Druhý z osvícenských autorů, Kantův současník, skotský filosof Adam Smith (1723–1790), přistupuje ve své knize Teorie mravních citů k otázce filantropie jinak. Podle něj není základem prokazování dobrodiní druhým povinnost dostát kantovskému morálnímu imperativu, ale sympatie, kterou člověk přirozeně pociťuje vůči druhým lidem a vůči sobě samému. Na rozdíl od Kanta Smith nevnímá rozdíl mezi vlastním zájmem a zájmem druhých tak vyhroceně: člověk pociťuje blaho či neštěstí druhých jako své vlastní pouze do té míry, do jaké je schopen s nimi sympatizovat. Proto máme přirozenou tendenci pomáhat spíše těm, kdo jsou nám blíže biologicky (rodina) či společensky (přátelé). Pocity druhých lidí jsou pro nás navíc vždy druhotné a odvozené: k prožitkům druhých nemáme přímý přístup, a proto vždy uvažujeme jen v rámci toho, jak bychom se v jejich situaci cítili my sami. To ovšem neznamená, že by Smith říkal, že by člověk měl za všech okolností upřednostňovat svůj vlastní zájem: podobně jako u Kanta Smith doporučuje, aby se člověk vždy podíval na situaci očima „nestranného pozorovatele“ a na základě toho se rozhodl, co je v dané situaci nejlepším rozhodnutím nejen pro něj, ale i pro ostatní zúčastněné.

 

Motivace k filantropii a její efektivita

Jak vidno, etické přístupy k filantropii se liší, jedno však mají společné: snaží se rozlišovat, jaké jsou motivace filantropického jednání. „A není to nakonec jedno?“ lze se ptát, „není hlavní to, že filantrop přispěje k obecnému blahu, bez ohledu na důvod, proč tak činí?“ Ano i ne. Pokud se filantrop rozhodne věnovat pro obecné užívání knihovnu či dětské hřiště, jde pro jejich uživatele o zlepšení situace, než kdyby toto rozhodnutí neučinil, bez ohledu na to, zda je jeho motivací kantovský smysl pro povinnost, nebo „pouze“ snaha vylepšit si reputaci. Některé situace jsou ale složitější. Je například v pořádku, když v rámci filantropie nabízí prostředky na veřejně prospěšný účel někdo, kdo je získal nepoctivým způsobem, či při jejich získání poškodil ty, kterým nyní blahosklonně nabízí své dobrodiní? Taková filantropie se stává karikaturou sebe samé.

Ovšem hlavním důvodem toho, proč na motivacích záleží, je, že správně nastavené motivace mohou zajistit, aby filantropie plnila svůj účel a aby ho plnila co nejefektivněji. Je-li cílem filantropa pouze utratit peníze tak, „aby se o tom mezi lidmi mluvilo“, je pravděpodobné, že si vybere mediálně přitažlivou oblast. Mediální lákavost je ale obvykle špatným měřítkem toho, co daná komunita ve skutečnosti nejvíce potřebuje. Americký ekonom neziskového sektoru Lester M. Salamon označuje takovou situaci jako „filantropický paternalismus“ – filantrop má pocit, že ví, co zbytek společnosti potřebuje. Pokud se ale mýlí (například kvůli tomu, že své informace čerpá z nespolehlivých médií), bude financovat projekty, jejichž veřejný přínos bude minimální. Má-li dané město již několik koncertních sálů, zoologických zahrad a dalších „pomníků filantropie“, nebylo by lepší tyto prostředky využít k vyřešení jiných, možná palčivějších, i když ne tak filantropicky přitažlivých problémů?

Dalším zdrojem neefektivnosti, plynoucí z nesprávně nastavených motivací filantropů, je podle Salamona „filantropická nedostatečnost“. Protože filantropové často vnímají své aktivity nikoli perspektivou kantovské odpovědnosti, ale jako zbytný luxus, dochází v případě ekonomických problémů dárce k předčasným ukončením projektů předtím, než mohly dosáhnout svého cíle, zejména jsou-li tyto projekty zbytečně naddimenzované a vedeny jen s vidinou co největšího věhlasu. K filantropii proto patří i určitá míra odpovědnosti, skromnosti a opatrnosti, i když to může být na úkor jejího okamžitého PR efektu.

Třetí skupinou obtíží je „filantropický partikularismus“. Je-li cílem filantropie opravdu změnit společnost k lepšímu, pak by filantropické projekty měly prospívat co největší skupině obyvatel. Filantropicky nejpodporovanější jsou ale často projekty vymezené etnicky, nábožensky, zájmově či regionálně, což opět omezuje jejich možný přínos.

A konečně, posledním problémem je podle Salamona „filantropický amatérismus“. Filantrop může být odborníkem na oblast, v níž podniká, to ovšem nezaručuje, že rozumí i ostatním společenským problémům v celé jejich složitosti. Prosazuje-li filantropický projekt, který je ale pro danou oblast objektivně nevhodný, vyvstává otázka, zda je jeho skutečnou motivací opravdu snaha pomoci, nebo jde jen o způsob, jak zalichotit svému egu. Pokud nevezme v úvahu možné negativní důsledky svého jednání, může i dobře míněná snaha vést ke špatným koncům.

Je tedy zřejmé, že prvním krokem každého filantropického úsilí by mělo být zvážení, co je jeho skutečným cílem. Vybudování zbytečného pomníku, nebo zlepšení života dané společnosti? Lidé, kteří jsou jako doma v pragmatismu ekonomické oblasti, se často zdráhají mluvit o etice či dělat etická rozhodnutí. Filantropie je ovšem jednou z oblastí, kde jsou etická rozhodnutí zapotřebí. Bez etického povědomí lze snadno dělat marketing, ale jen obtížně skutečnou filantropii.


Autoři:

Podobné články

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    ROZHOVOR: Andrej Kiska

    Slovenský prezident a bývalý úspešný podnikateľ Andrej Kiska je súčasne jedným z najznámejších filantropov v strednej Európe. Jeho nezisková organizácia Dobrý anjel prerozdelila od roku 2006 viac ako 30 miliónov eur. Aké skúsenosti nazbieral v priebehu tohto obdobia?

  • 1_2016_Charita a svépomoc v čes.zemích 19.st.

    Charita a svépomoc v českých zemích v 19. století

    Z kvantitativního hlediska tvořily v předmoderní době sociální výdaje jen marginální část veřejných výdajů jako celku. Jak ukazují odhady v soudobém historickém výzkumu, například Anglie, kterou můžeme považovat v evropském prostoru 18. století za zemi s nejrozvinutější sociální legislativou, nevěnovala v oné době na tyto cíle více než 1–2 % HDP. V 19. století to nebylo lepší. Náklady na sociální transfery, podle komparativních výzkumů Petera Linderta, se do 90. let 19. století pohybovaly pod úrovní 1 % HDP. Jak to tedy tehdy lidé dělali? Umírali v období před vznikem moderního sociálního státu masově hlady na ulici? V této stati ukážeme na příkladu českých zemí, že ve skutečnosti existoval v té době docela rozsáhlý systém soukromé, dobrovolné a decentralizované charity a svépomoci.

  • 1_2016_Nové trendy ve filantropii v digit.éře

    Nové trendy ve filantropii v digitální éře

    Česká diskuse o filantropii je poznamenaná obdobím komunismu, kdy jakékoli aktivity občanského sektoru považoval režim za nepřátelské a snažil se jim všemi prostředky zabránit. V devadesátých letech 20. století nastal rychlý boom zakládání neziskových organizací a rozvoj občanského sektoru, ale šlo často spíše o amatérské a „buditelské“ aktivity, které neměly žádné pevné legislativní či zvykové vymezení. Přestože v posledních letech lze zaznamenat určitou profesionalizaci neziskového sektoru, stále se nemůžeme měřit se situací v západní Evropě a v USA.

  • 1_2016_Certifikát na dobro

    „Certifikát na dobro?“ aneb zajišťování kvality neziskových organizací

    Kvalita neziskových organizací je pojem, který má několik rozměrů, a každý z těchto rozměrů má potenciál vyvolat množství otázek, dohadů a protichůdných reakcí. Pod kvalitou můžeme rozumět schopnost organizace hospodařit se zdroji. Můžeme také posuzovat kvalitu výstupu, produktu nebo služby, kterou organizace poskytuje, a hledat odpovědi na otázky: Má tato služba smysl? Naplňuje poskytováním dané služby organizace svou misi a vizi? V tomto článku se zaměříme na první popsaný aspekt, tedy na schopnost organizace hospodařit se zdroji, zejména nás bude zajímat efektivita využití zdrojů finančních. Tento aspekt je obecnější a dá se aplikovat na všechny neziskové organizace.