Hlavně se nepo…. aneb jak myslel, tak řekl; jak řekl, tak udělal. Recenze knihy Mirka Topolánka

Jedním z rozdílů mezi českou a západní politickou kulturou je odlišný pohled na memoáry bývalých významných politiků. Na Západě se jejich napsání očekává a často jde o politologicky, ale také literárně povedená díla. Nepochybně mezi ně patří například memoáry Margaret Thatcherové nebo Winstona Churchilla, který za své dílo dokonce obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V České republice naopak autory memoárů stíhá spíše posměch, spekulace o nečistých motivacích, nebo dokonce opovržení.

Vzpomeňme na knihu Jiřího Paroubka s názvem Plnou parou v politice, bestseller, který četl jen málokdo, přesto autorovi vydělal miliony korun. Také rozsáhlá bibliografie Václava Klause v současnosti spíše prohýbá regály prodejen levných knih, než aby zaujímala čestné místo v našich knihovnách. Jakýpak osud stihne knihu Mirka Topolánka, je zatím neznámou, na kterou odpoví až zájem čtenářů.

Naplní se slova Miroslava Kalouska, že vydáním této knihy byla dovršena přeměna politika Topolánka na spisovatele Topolánka? Anebo jde jen o další krok v politické kariéře autora, který vydáním knihy svých občanských postojů a politických názorů na současné dění testuje apetit voličů pro příští prezidentskou volbu?

Budeme-li vycházet z textu, zjistíme, že Mirek Topolánek politicky nekalkuluje, nenahrává svým potenciálním podporovatelům a voličům a nemilosrdně rozdává rány na všechny strany. Koneckonců takový byl i jeho politický styl: „Tripartita vůbec nefunguje tak, že vláda jako arbitr řeší spory zaměstnanců a zaměstnavatelů. Zlaté oči! Vláda je oběma sociálními partnery bezohledně vydírána, zprava zleva. Kdyby šlo – rozpustit! Mně se to jednou, když se klasicky zpozdil na jednání tripartity Petr Nečas, povedlo. Jedněm jsem řekl, že jsou lháři, těm druhým zloději a oni se zvedli a odešli. Bohužel se vrátili…“ (s. 148)

Každé memoáry jsou reflexí autora. Mirek Topolánek své působení v politice shrnul a zároveň rozdělil do čtyř kapitol. Pro každou z kapitol naplánoval jednu „sudičku“, jejímž úkolem bylo charakterizovat vymezený časový úsek ve vztahu k autorovi memoárů. Je zajímavé, jak odlišným způsobem se lidé, kteří měli v různých obdobích k Topolánkovi blízko, svého úkolu chopili. Jde o bývalého politika a současného konzultanta Martina Římana, současného politika Miroslava Kalouska, bývalého děkana, ekonoma Jiřího Schwarze a Topolánkova speechwritera Martina Schmarcze.

Autor memoárů podává zajímavé svědectví o jiných úspěšných politicích nejen své doby, ale také současných: „Robert Fico je kamarád, přestože politicky jsme každý jinde. Jednou mi říká: ‚Mirko, kamarát môj, príď ku mne a vezmi so sebou dve, tri tisícky euro. Budem ťa učiť, ako sa stať populistom. Lebo ty to nevieš a ja som v tom najlepší v Európe‘. Dnes je to respektovaný státník.“ (s 152)

Dílo není psáno souvisle, ale je souborem autorových textů a projevů jako senátora, předsedy strany, premiéra, předsedy Evropské rady, předsedy Teplárenského sdružení ČR a zaměstnance dynamicky se rozvíjející soukromé akciové společnosti působící převážně v energetice. Některé texty přednesené na mezinárodních fórech nebo publikované v zahraničním tisku jsou v angličtině. Pod většinou textů se nachází aktuální komentář.

Jak je pro Topolánka typické, vyjadřuje se ve svém díle otevřeně, a jak sám říká „natvrdo“. Nebere si servítky a bez příkras kritizuje například mezinárodní instituce, EU a politické strany včetně ODS. Poukazuje na zvláštní fenomén české politické scény, na neschopnost soužití politických stran s bývalými předsedy. Ze všech polistopadových stranických premiérů se to povedlo jen v případě Vladimíra Špidly. Topolánkovy komentáře jsou často vtipné, přičemž se opírá i do svých dřívějších vyjádření a podivuje se nad svou naivitou a důvěřivostí.

Rukopisu provokujícího „Topola“ si nelze v textu nevšimnout. Rád chodí až na samou hranu zničující politické korektnosti! I v tom je autentický, když například vzpomeneme vládní prezentaci ČR z období našeho předsednictví Evropské rady v roce 2009: „Na otázku, proč Čechům nevadí Vietnamci, ale vadí jim Cikáni a potenciálně muslimové, musím odpovědět politicky korektně. Protože Vietnamci makají, studují, budují. Celá rodina, po generace. Mají sice svoje vlastní pravidla, ale nevykrádají sociální systém. A pěstují dobrou trávu. Zatímco…“ (s. 198)

Součástí díla jsou i glosy současného dění. Topolánek se mimo jiné velmi kriticky vyjadřuje k průběhu nedávné návštěvy čínského prezidenta, je velmi skeptický k dalšímu fungování EU a obecně vyslovuje obavy z budoucnosti: „Poslanci schválili cenzuru internetu. Policie chránila agresivní cizince s rudými vlajkami proti českým občanům. Agenti vstoupili na akademickou půdu s cílem narušit svobodu projevu. Prezident navrhuje znárodnění. Ministerstvo financí se snaží získat nezákonně získané důvěrné informace. Ministr spravedlnosti chce vytvořením protikorupčního speciálu postavit část prokuratury mimo kontrolu. Stihne žába vyskočit?“ (s. 505)

Kniha Mirka Topolánka je nejen zajímavým, ale také zábavným čtením. Vzhledem k její struktuře ji lze číst i po krátkých úsecích. Topolánek svého působení v politice nelituje. Tvrdí, že by většinu věcí (včetně těch kontroverzních) udělal stejně i dnes, což přidává textu na nadčasovosti a věrohodnosti. Čtení ulehčuje téměř úplná absence sebelítosti. Nelze ji najít ani v pasáži, v níž hovoří o vládách, jež sestavoval: „…První vláda důvěru nedostala, druhá o ni přišla a v té třetí jsem nebyl.“ (s. 121)

Jaký osud potká Topolánkovu knihu? Bude virtuálním bestsellerem, aniž by si ji čtenáři kupovali, natož aby ji četli? Stane se tak pouze prostředkem k legalizaci jiných autorových příjmů? Nebo se stane čteným a diskutovaným titulem a následně jedním z motivů Topolánkova pokusu o návrat do vysoké politiky? Chtěli byste sami odpovědět na tyto otázky nebo vás zajímají odpovědi našich čtenářů? Navštivte nás na www.trade-off.cz.

---

Autoři:

• Michal Hejl