igelitky

Igelitové tašky pro vaše dobro

10. 1. 2017, 13.52 - Trade-off 4/2016 - Katherine Mangu-Ward

V čem se pletou odpůrci jednoho z největších moderních vynálezů?

Lidská rohovka, vrstva nátěru nebo obyčejný vlas – to všechno jsou věci, které jsou tlustší než běžný igelitový sáček. Polyetylen s vysokou hustotou je mezi materiály zázrakem. Přestože váží pouhých pět gramů, unese i 8,5 kilogramu, více než tisícinásobek své hmotnosti. Je tak levný (desítky haléřů za kus), že ho obchody mohou zákazníkům přidat k nákupu, a tak pevný, že si v něm domů klidně odnesete několik lahví mléka, a ještě vám druhý den dobře poslouží k uklizení bobků vašeho bernardýna. 

A přece, sotva začaly obchody nabízet vedle papírových sáčků i plastové, se stal tento zázrak moderní technologie fackovacím panákem environmentalistů, politiků a dalších špatně informovaných aktivistů. Igelitky v maloobchodech jsou zakázány nebo daněny ve více než 200 obcích a 12 státech od San Franciska po Jižní Afriku, od Bellinghamu po Bangladéš. V každém regionu poslouží jiná poplašná rétorika – pobřežní oblasti obviňují tašky ze všeho, co se týká moře, ať jde o udušenou mořskou želvu nebo tání ledovců, vnitrozemí zdůrazňuje jejich roli při znečištění města a bezohledném konzumním způsobu života.

Když se však podíváme na fakta a čísla zblízka, máme před sebou jen vetché vědecké podklady a nekritické omílání nepravděpodobných statistických údajů, které mají podepřít v podstatě estetický, symbolický ochranářský návrh.

Jak se mohl z jednoho z nejefektivnějších a nejúspornějších vynálezů 20. století stát environmentalistický strašák?

 

Bádání

Pokud jste si před rokem 1800 koupili nebo vyměnili nějaký předmět, bylo více méně na vás, jak ho dopravit domů. Na drobnosti s sebou lidé nosili košíky, pro větší předměty přijeli s trakařem a často si také přinesli kus látky, aby zabalili zboží, které bylo křehké nebo mohlo něco ušpinit, jako třeba cukrovinky nebo maso. Teorii o přenosu nemocí mikroorganismy ještě mnoho lidí neznalo a prádelny nebyly na každém rohu.

Na počátku 19. století papír zlevnil natolik, že ho obchodníci začali používat k balení zboží, které pak zavázali provázkem. To byl bezpochyby velký skok jak po praktické, tak hygienické stránce. Papírovou tašku vynalezli v 50. letech 19. století, ale až v 70. letech jistá dělnice Margaret Knightová sestavila stroj, který nařezal, složil a slepil tašku s plochým dnem. Nám se mohou zdát hnědé papírové tašky fádní, tehdy to ale byla velká věc. Margaret Knightová se musela o autorství vynálezu soudit; nakonec jako jedna z prvních žen obdržela patent a později byla za své snahy vyznamenána královnou Viktorií. Papírová taška časem zlevnila a zesílila, také jí narostla ouška, ale jinak se celkem nezměnila a následujících 100 let ovládla trh věcí, ve kterých si můžete odnést nákup.

Mezitím si německý chemik Hans von Pechmann pohrával v laboratoři s metanem a éterem, až v roce 1898 objevil voskovitou sraženinu polymethylen. Bohužel se nikomu nepodařilo vymyslet, co by se s tou mazlavou hmotou dalo dělat. A tak uběhlo dalších 30 let, než chemici společnosti DuPont narazili na podobnou sloučeninu – polyetylen. Brity napadlo, že by se polyetylenem daly izolovat kabely od radarů; tam tedy tato hmota splnila svou válečnou povinnost. V roce 1953 vynalezli Erhard Holzkamp a Karl Ziegler z Institutu císaře Viléma (později překřtěného ze zřejmých důvodů na Institut Maxe Plancka) polyetylen s vysokou hustotou (HDPE) a brzy nato přišli na to, jak z něj vytvořit trubky. Ziegler za tento vynález dokonce získal v roce 1963 Nobelovu cenu.

Opravdovým hrdinou (nebo padouchem, to už záleží na vás) je však Gustav Thulin Sten, zaměstnanec švédské firmy Celloplast. Byl to on, koho napadlo vyrazit postranně díry do supertenkých válců polyetylenu. A tím vznikly všudypřítomné igelitky s uchy, které známe a milujeme (nebo zakazujeme) dodnes.

 

Celý článek v Trade-off 4/2016

 


Autoři:

Podobné články

  • img_3372

    Odpady a legislativa v České republice v roce 2017

    Česká republika potřebuje novou legislativu k odpadům, shodují se odborníci.

    „Uvidíme ve čtvrtek.“ Právě to byla paradoxně nejčastější věta, která od odborníků zaznívala na úterní pracovní snídani věnované odpadovému hospodářství v České republice. Právě ve čtvrtek 12. ledna totiž bude Legislativní rada vlády ČR projednávat klíčovou legislativní úpravu tuzemského odpadového hospodářství, konkrétně dvou předpisů (novela zákona o odpadech + nový zákon o výrobcích s ukončenou životností), a určí tak, zda Česká republika zůstane skládkařskou velmocí, nebo se stane moderní ekonomikou s tlakem na vysokou míru využití odpadu.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    ROZHOVOR: Jaromír Manhart, ředitel Odboru odpadů na Ministerstvu životního prostředí ČR

    Odpadová politika ČR je ambicióznější než cíle EU. A je to tak správně.

  • odpady-1

    Třídění a recyklace obalových odpadů: monopol lepší konkurence?

    Odpadové hospodářství představuje zajímavý fenomén – většina lidí mu nevěnuje vůbec žádnou pozornost až do té chvíle, dokud nepřestane fungovat. Odedávna ale platí, že jakmile přestane v zemi fungovat odpadové hospodářství, začínají skutečné problémy. Jak nastavit systém nakládání s odpady tak, aby byl funkční a ne příliš nákladný? Možné cesty ukážeme na příkladu řešení obalových odpadů.

  • odpady

    Nový zákon o odpadech: Odpad je nezbytné více využívat

    Ministerstvo životního prostředí po několikaměsíčních peripetiích na přelomu prázdnin dokončilo návrh novely zákona o odpadech, který se momentálně prokousává legislativním procesem. V něm podobné texty zpravidla čelí intenzivnímu nájezdu zájmových skupin. A buďte si jisti, že i zde jde o krvavou bitvu – obcí, průmyslu, odpadových firem i ekologických organizací. Novela zákona, jež je výsledkem široké diskuse nad podobou odpadového hospodářství v České republice, přitom obsahuje hned několik velmi zajímavých pilířů pracujících s ekonomickými motivacemi všech zúčastněných. Projděme několik z nich...