1_2016_Jak moc bolí trhání

Jak moc bolí trhání? Ekonomie evropské dezintegrace

18. 3. 2016, 11.30 - Trade-off 1/2016 - Marek Hudík

Velká Británie chystá referendum o setrvání v EU a není vyloučeno, že unii skutečně opustí: podle lednových průzkumů má vystoupení z EU mírně nadpoloviční podporu. Dezintegrační tendence však pozorujeme i na nižší úrovni: v rámci Británie volají po samostatnosti Skotové a na kontinentu se na nezávislost pomalu připravuje Katalánie.

Jakkoli jsou bezprostřední důvody pro dezintegraci v různých případech různé, nabízí se otázka: „Je dezintegrace novým obecným trendem?“ Na tuto otázku lze odpovědět obtížně, ale faktem je, že „být malý“ je stále méně nákladné. Na čem vůbec optimální velikost státu závisí?

Velikost trhu
Hlavní výhodou velkého státu (či členství v integračním uskupení, jako je EU) je velký trh bez vnitřních bariér obchodu. Velký trh umožňuje větší specializaci a konkurenci, a v důsledku toho vyšší produktivitu a růst. Výnosy z integrace jsou tedy tím vyšší, čím větší protekcionismus převládá na mezinárodním poli. Jelikož dlouhodobě překážky mezinárodního obchodu klesají (viz Graf 1), klesají i výnosy z integrace.

Graf 1: Průměrná výše cla

38 Jak moc bolí trhání - Graf 1

Zdroj: Světová banka

 

Jestliže například Británie vystoupí z EU, bude moci relativně svobodně obchodovat se zbytkem světa. Koneckonců jedním z argumentů, který zastánci „Brexitu“ uvádějí, je, že Británie by mohla dokonce vyjednat lepší podmínky vzájemného obchodu se zeměmi, jako je Čína, Indie či USA, než má doposud. Avšak jestli tomu tak opravdu bude, nebo jestli se Británie uchýlí k většímu protekcionismu, není jasné. Pokud jde o vztah Británie-EU, nabízejí se dvě možnosti: buď se Británie – podobně jako Norsko – stane součástí Evropského hospodářského prostoru, nebo – podobně jako Švýcarsko – uzavře s EU bilaterální dohody. Jelikož vyjednání nových obchodních vztahů může být zdlouhavé a nákladné a jelikož i při neexistenci cel je mezinárodní obchodování nákladnější než vnitrostátní (neboť více států znamená více právních režimů), Británie si nakonec vystoupením může pohoršit; avšak pokud bude otevřena vůči zbytku světa, případný negativní dopad by neměl být velký.

Podobnou úvahu lze uplatnit i na katalánský případ ve vztahu ke Španělsku: vzhledem k tomu, že v rámci EU jsou bariéry obchodu velmi nízké, jsou výnosy ze setrvání pod španělskou nadvládou pro Katalánii poměrně nízké. Evropská integrace na úrovni státu tak může (možná poněkud paradoxně) vést k dezintegraci na úrovni regionů.

Náklady na spravování státu
Velikost státu má důležité dopady na veřejné rozpočty: u velkých států se uplatňují úspory z rozsahu: fixní náklady (náklady na provozování parlamentu a ministerstev) budou podobně vysoké bez ohledu na velikost státu, tudíž se u velkých států „rozpustí“ mezi větší množství lidí.

Malé státy však bývají kulturně homogennější, a veřejně financované statky a služby tak mohou lépe odpovídat preferencím občanů. Menší státy může být také levnější spravovat, neboť je v nich menší pravděpodobnost vnitřních konfliktů. Více menších států zase znamená větší konkurenci mezi nimi, tudíž i efektivnější fungování každého z nich: pokud stát plýtvá, je pro občany jednodušší přestěhovat se jinam. Aby si státy udržely daňové poplatníky, nemohou si dovolit příliš plýtvat. Oblasti, které usilují o samostatnost, jsou navíc velmi často relativně bohaté, a jsou tedy čistými plátci v rámci společných rozpočtů. Odtržení tedy může znamenat dobrou zprávu pro jejich vlastní rozpočet. To se týká jak Katalánie ve vztahu ke Španělsku, tak třeba Velké Británie ve vztahu k EU.

V případě vystoupení státu z EU může dojít ke zvýšení efektivity veřejného sektoru i díky tomu, že unijní orgány jsou oproti státním méně kontrolovány pomocí demokratických mechanismů. To lze doložit například tím, že zaměstnanci unijních orgánů jsou schopni si prosadit vyšší platy a lepší zaměstnanecké výhody (například nízké daně z příjmu) než státní zaměstnanci na podobných pozicích.

Bezpečnostní otázky
Pokud jde o bezpečnostní otázky, i zde se výhody posunuly směrem k menším státům: moderní války jsou stále méně pracovně náročné a stále výrazněji náročné na kapitál (tj. používá se relativně méně vojáků a více strojů). Graf 2 ukazuje pokles počtu členů ozbrojených sil mezi lety 2006 a 2013 v rozvinutých zemích. Je nicméně pravda, že schopnost vytvoření a udržení armády (ať již mechanizované či nikoliv) závisí na velikosti HDP, přičemž větší státy obvykle mívají HDP vyšší. Na druhou stranu malé státy mohou „parazitovat“ na ochraně větších států či uskupení. NATO sice varovalo Katalánce, že v případě osamostatnění by o členství v této organizaci přišli, lze si však pouze stěží představit, že by se v případě napadení katalánského území Španělsko cítilo bezpečně a chovalo se netečně (ovšem za předpokladu, že by samo nebylo oním agresorem). Navíc je otázkou, zda jsou takovéto hrozby ze strany NATO vůbec věrohodné: poté, co by se Katalánie skutečně osamostatnila, není v zájmu NATO ji zbavit členství.

Graf 2: Pokles počtu členů ozbrojených sil v rozvinutých zemích (2006–2013)

Graf 2_str. 41_T-O 1/2016

Poznámka: Zahrnuje země s vysokým příjmem podle OECD. Data jsou k dispozici pouze do roku 2013.
Zdroj: Světová banka

Integrovat se či dezintegrovat se?
Svoji roli v otázkách integrace a dezintegrace hraje bezpochyby i řada dalších faktorů (například patriotismus obyvatel), a kalkulace celkových nákladů a výnosů je tedy komplikovaná. Je také nutno brát v úvahu, že samotná změna (ať již směrem k vyšší integraci či naopak) s sebou nese náklady, které mohou být značné: například Španělsko se snaží Katalánii odtržení ze všech sil ztížit a podobně se chová i Velká Británie vůči Skotsku.

Pokud jde o „Brexit“, otázkou zůstává, jak se k němu unijní orgány postaví: na jednu stranu je možné, že Evropská komise i parlament by mohly vnímat vystoupení Británie pozitivně, neboť tímto vystoupením by byla odstraněna jedna z významných překážek pro vytvoření unie politické; na druhou stranu je zde obava, že vystoupení Británie by mohlo vést k vystoupení i dalších zemí (zejména těch na severu Evropy), což by mohlo nakonec způsobit i rozpad celé EU, nebo alespoň její výrazné ochromení. Pokud tato obava převládne, může hrozba „Brexitu“ vyvolat tlak na tolik potřebnou reformu EU.


Autoři:

Podobné články

  • eu

    Vlna euroskepticismu se dme po kontinentu. Jak by měla EU zareagovat?

    Euroskeptická nálada nebyla nikdy silnější. Po britském referendu o odchodu z Evropské unie nyní musí bruselské elity čelit všeobecné nespokojenosti mezi obyvatelstvem zakládajících členů EU.

  • 1_2016_Reforma EU dle Camerona

    Reforma Evropské unie podle Davida Camerona

    Konzervativci Davida Camerona nečekaně zvítězili v loňských volbách do Sněmovny reprezentantů. Staronový premiér tak může dodržet svůj slib a Británie stojí před referendem o vystoupení nebo setrvání v Evropské unii.

  • 1_2016_Brexit nie riesenim

    Brexit nie je riešením

    Na stretnutí Európskej rady 19. februára dospel britský premiér David Cameron so svojimi európskymi partnermi k dohode o podmienkach zotrvania Spojeného kráľovstva v Európskej únii. Táto dohoda je podkladom pre referendum o britskom zotrvaní, ktoré sa odohrá 23. júna tohto roku.

  • 1_2016_Je třeba zachránit Schengen

    Je třeba zachránit Schengen

    Oslavíme třicáté výročí Schengenské úmluvy tím, že ji zabijeme? Migrační krize spolu s teroristickými útoky dovedly evropské představitele až k tomu, že začali zpochybňovat Schengenskou úmluvu a její efektivitu.

  • 1_2016_Urovnávání rozporů. Otevřený dopis...

    Urovnávání rozporů. Otevřený dopis předsedovi Evropské rady

    Vážený předsedo Evropské rady,
    Evropská konstituční skupina projednala zprávu pěti předsedů institucí EU a návrhy dalších evropských státníků, jako například francouzského prezidenta Hollanda a německého ministra financí Schäubleho. Rovněž jsme reflektovali problémy uváděné předsedou britské vlády Cameronem a zabývali jsme se britskými požadavky z hlediska jejich širšího souladu se zájmy EU jako celku. Rozpracovali jsme naše úvahy, s nimiž jsme prvně vystoupili v našem Návrhu Evropské ústavy v roce 1993, a aplikovali je na současnou situaci. Naší hlavní snahou je najít nejlepší odpověď na rozpory, které nyní EU rozkládají, protože hlavním smyslem EU je právě urovnávání rozporů!