Je vztah mezi inflací a nezaměstnaností definitivně mrtvý?

Před bankovním výborem Senátu Spojených států řekl 11. července 2019 guvernér Fedu Jerome Powell, že vztah mezi nezaměstnaností a inflací v USA zmizel. Podle Powella „vztah mezi poklesem v ekonomice nebo nezaměstnaností a inflací byl silný před 50 lety... a odezněl,“ … silná vazba mezi nezaměstnaností a inflací byla přerušena před nejméně 20 lety a vztah se stal slabším a slabším a slabším.“

Patří k všeobecně uznávané ekonomické konvenci, že prostřednictvím měnové politiky může centrální banka ovlivnit rychlost reálné hospodářské expanze. Rovněž se má za to, že tento vliv se demonstruje cenovou reaktivností, která se projevuje z hlediska inflace. Například, pokud je cílem dosáhnout rychlejšího tempa hospodářského růstu a nižší míry nezaměstnanosti, pak by občané měli být připraveni za to, že je nutné zaplatit tuto cenu ve formě vyšší míry inflace.

Má se za to, že existuje kompromis mezi inflací a nezaměstnaností, který je znázorněn Phillipsovou křivkou. (William Phillips popsal historický vztah mezi mírami nezaměstnanosti a odpovídajícími mírami růstu mezd ve Spojeném království, 1861–1957, zveřejněno ve čtvrtletníku časopisu Economica, 1958). Je patrně nutno poznamenat, že centrální banky většinou necílí na konkrétní míru nezaměstnanosti, proto je faktor Phillipsovy křivky pro centrální banky implicitní, když doprovází – nebo také ne – inflační křivku.

Inverzní korelace mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti se stala důležitým prvkem v hlavní teorii inflace. Čím nižší je míra nezaměstnanosti, tím vyšší je míra inflace. Naopak, čím vyšší je míra nezaměstnanosti, tím nižší bude míra inflace. Vztah tak jednoduchý a průzračný, že pokud neodpovídá realitě, lze snadno sklouznout k pochybám o vykazované statistice, nikoli o korelaci.

 

Ekonomika jako výslednice korelace

Obecně se tvrdí, že pomocí statistických a matematických metod lze uspořádat historická data do užitečného souboru informací, který zase může sloužit jako základ pro hodnocení stavu ekonomiky. Rovněž se má za to, že znalosti získané na základě vyhodnocení údajů budou pravděpodobně mít předběžnou povahu, protože není možné znát skutečnou povahu skutečností (v našich poměrech by se dalo říci, že se ekonomická teorie výrazně inspirovala Patočkou a fenomenologií v úvaze o tom, je-li červená imanentní červená, nebo u Bělohradského v případě pravda versus pravdivost).

Tímto způsobem myšlení vytváříme náš pohled na skutečný svět založený na tom, jak dobře jsou různé informace ve vzájemném vztahu. Je nutné si však uvědomit, že vytvořením shody mezi výdaji na osobní spotřebu a různými dalšími informacemi nelze nevysvětlit podstatu výdajů na spotřebu, jde pouze o deskripci. Tím, že jsme zjistili, že změny ve výdajích spotřebitelů dobře korelují se změnami jiných údajů, nikterak nehovoří o povaze věcí. Tento druh informací příliš nevypovídá o základní příčině a následku. Skutečnost, že byla zjištěna dobrá korelace mezi výdaji spotřebitelů a disponibilním příjmem, neznamená, že výdaje jsou způsobeny disponibilním příjmem. Je docela dobře možné, že najdeme velmi dobrou korelaci s jinou proměnnou. Znamená to tedy, že druhá proměnná je příčinou spotřebitelských výdajů?

Rovněž tvrzení, že nezaměstnanost je nepřímo korelována s inflací, nezakládá příčinu inflace. Pouze popisuje, že v určitém období měla nezaměstnanost a inflace inverzní korelaci, nebo jinak řečeno charakter.

Použití statistické korelace jako základu teorie znamená, že „cokoli jde“. Předpokládejme například, že byla zjištěna vysoká korelace mezi příjmem pana X a mírou růstu indexu spotřebitelských cen. Čím vyšší je míra zvýšení příjmů pana X, tím vyšší je míra růstu indexu spotřebitelských cen. Mohli bychom tedy snadno dojít k závěru, že za účelem kontroly nad inflací musí centrální banka pečlivě sledovat a kontrolovat rychlost růstu příjmů pana X. Tento příklad není o nic víc absurdnější než rámec Phillipsovy křivky. Teorie musí předcházet datům, aby jim mohla dát smysl.

Abychom získali jakoukoli základnu pro data, musíme mít nejprve teorii, která je svébytná a neodvozuje svoji podstatu z datové řady. Podstatou teorie je nutnost axiomu, což samo o sobě, nahlédnuto skeptickým vše relativismem, je dost obtížné. Například teorie, která spočívá na předpokladu toho, že lidské bytosti jednají vědomě a záměrně, tento požadavek splňuje.

Prohlášení, že lidské bytosti jednají vědomě a záměrně, nelze vyvrátit, protože kdokoli by se o to snažil, dělal by to vědomě a záměrně, tj. protiřečil by si. (Vědomě si klade za cíl vyvrátit, že lidské bytosti jednají vědomě a záměrně.)

Zakladatel tohoto myšlenkového proudu Ludwig von Mises označil tento přístup jako praxiologii. Díky vědomí, že lidské bytosti jednají vědomě a záměrně, byl Mises schopen odvodit celý základ ekonomie.

 

Hospodářská aktivita a inflace

V rozporu s běžnou představou a myšlením nezpůsobuje silná ekonomická aktivita jako taková obecný růst cen zboží a služeb a ekonomické přehřátí označované jako inflace. Bez ohledu na míru nezaměstnanosti, pokud je každé zvýšení výdajů podporováno produkcí, nemůže dojít k přehřátí.

Přehřátí se objevuje, jakmile výdaje rostou při absenci produkce, například když se zvyšuje peněžní zásoba. Jakmile peníze rostou, generují směnný poměr se zápornou hodnotou, nebo spotřebu bez předchozí produkce, což vede k erozi reálného bohatství.

Po zvýšení peněžní zásoby zpravidla následuje růst cen zboží a služeb. Ceny agregované produkce jsou jen dalším názvem pro množství peněz, které lidé utratí za kupované zboží. Pokud se množství peněz v ekonomice zvýší, zatímco množství zboží zůstane nezměněno, bude za dané množství zboží utráceno více peněz, tj. ceny se zvýší, všechny ostatní stavy budou zachovány.

Naopak, pokud se stav peněz nezmění, není možné utratit více za agregát zboží a služby; proto není možný žádný všeobecný růst cen, všechny ostatní stavy jsou stejné. Stejně tak v rostoucí ekonomice s rostoucím množstvím zboží a nezměněnou zásobou peněz ceny klesnou.

 

Fed

Guvernér Fedu ve svém projevu před senátním bankovním výborem uvedl: „Kromě toho se dozvídáme, že neutrální úroková sazba je nižší, než jsme si mysleli. … Měnová politika tedy nebyla tak vstřícná, jak jsme si mysleli.“

Neutrální poměr je spojen se stavem rovnováhy ekonomiky. Podle tohoto názoru nestačí zaměřit se pouze na úroveň úrokových sazeb na peněžním trhu, aby bylo možné určit, zda je měnová politika přísná nebo uvolněná; spíše je třeba porovnat úrokové sazby peněžního trhu s neutrální sazbou. Pokud je tedy tržní úroková sazba nad neutrální sazbou, je měnově-politická pozice přísná. Naopak, pokud je tržní sazba pod neutrální sazbou, pak je měnově-politická pozice volná.

Když tedy guvernér Fedu argumentuje, že neutrální úroková sazba je mnohem nižší než aktuální úroková sazba Fedu, znamená to, že současný cíl sazby federálních fondů je příliš vysoký. Pak tedy existuje důvod ke snížení cíle sazby federálních fondů, aby se ekonomika dostala na cestu rovnováhy a růstu.

Nová rovnováha, pravděpodobně bez větších sporů na pozicích, bude znamenat snížení míry bohatství. V konečném součtu nepovede k vyššímu blahobytu a ponese zvýšené riziko v budoucnu. Mimo diskusi pak stojí fakt, že 0,25 procenta je silně deklaratorní, nikoli reálná změna, která patrně nejvíce pomůže dluhovým trhům bez reálného dopadu na produkční křivku.

 

Autor: Michal Dvořák

 

O autorovi:

Michal Dvořák je hlavním analytikem společnosti Tradecentrum. Od roku 2013 je rovněž výkonným ředitelem EFEKTA finance SE se specializací na corporate finance, supply chain management a credit insurance. Od roku 2017 se podílí na tvorbě algoritmů pro vysokofrekvenční obchodování.

---

Autoři:

• Michal Dvořák