cena studia

Kolik stojí student?

20. 6. 2019, 9.05 - Trade-off 3/2019 - Pavel Nicolas Samčenko

Výběr vysoké školy je důležitým životním rozhodnutím. Každý, kdo se pro cestu vysokoškolského vzdělání rozhodne, musí vědět, jaký obor by chtěl studovat a také na jaké vysoké škole by chtěl působit. Byť se toto rozhodnutí nemusí jevit jako složité, ti z nás, kteří si jím prošli, jistě uznají, že ho provází spousta dilemat.

Veřejná, nebo soukromá vysoká škola? Prezenčně, nebo dálkově? Mohu si to dovolit? Jaký obor studovat a co když ho nezvládnu? Co když se spletu a nebude mě škola bavit, nebo se nenaučím nic praktického? Co když se na školu nedostanu, neměl bych si vybrat záložní školu, kdyby mi ta moje nevyšla?

Zkrátka, volba není jednoduchá a navíc není jednoznačná. Speciálně pro studenty maturující na gymnáziích, kteří často nemají konkrétní zaměření, a potýkají se tak ještě s širším výběrem oborů než studenti ze specializovaných středních škol. Také jsou tu studenti, kteří jdou vysokou školu vyzkoušet jen tak – proč to nezkusit, když je to zadarmo? Jaký je tedy vysokoškolský ekosystém v České republice a jak našim budoucím nadějím pomáhá v těchto ohledech? A jaký dopad má náš vzdělávací systém na studenty, zaměstnavatele a školy samotné?

Několik čísel na úvod

Pojďme se nejprve podívat na fakta o českém vysokoškolském prostředí. Podle údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT) v naší zemi v roce 2019 aktivně působí celkem 77 vysokých škol. Ve školním roce 2018/19 bylo podáno 204 053 přihlášek, 175 600 z nich bylo podáno na bakalářské studium, a to souhrnně na prezenční i kombinovanou formu. Celkem se na vysoké školy hlásilo ve stejném období 95 137 studentů, ze kterých se údajně, podle dat MŠMT, hlásilo 94 331 uchazečů na bakalářské obory. Ačkoliv se data MŠMT jeví jako chybná, z agregovaných hodnot (pokud jsou pravdivá) se lze dobrat čísla 2,14, které nám říká, kolik přihlášek průměrně poslal v tomto školním ruce jeden uchazeč. Detailnější rozbor ukazuje, že 83,8 procenta uchazečů poslalo méně než tři přihlášky. Retrospektiva do let 2010/11 (kdy počet poslaných přihlášek přesáhl hranici 330 tisíc a hlásilo se 150 tisíc studentů) ukazuje, že trend je za posledních přibližně deset let kolísající, studentů je méně a posílají méně přihlášek. Data o uchazečích kopírují trend počtu maturantů, kterých rok od roku ubývá. Dá se tedy předpokládat, že je trend tažen demografickými ukazateli, nikoliv strukturální změnou ve vysokoškolském prostředí.

 

Podle veřejně dostupných informací se hovoří až o polovině studentů, kteří si špatně vyberou vysokou školu. To lze považovat za zásadní problém. Stát v roce 2018 na každého studenta působícího na vysoké škole přispívá průměrně částkou 42 881 Kč ročně, a to bez ohledu na to, jestli jde o soukromou nebo veřejnou vysokou školu. Ve školním roce 2018/19 bylo do studia zapsáno celkem 68 800 studentů, z toho zhruba 64 200 na bakalářské studium. U zapsaných studentů lze předpokládat, že studium započali. Pokud tedy budeme uvažovat, že celá polovina studentů bakalářského studia zjistí po prvním roce, že si zvolili špatný obor, stát přijde za takový rok o 1 376 480 100 Kč.

Je však nutné poznamenat, že toto je z našeho pohledu ještě optimistický scénář. Mnoho studentů na skutečnost, že si špatně vybrali vysokou školu, přichází až později, v druhém nebo třetím ročníku. Mimo to nepočítáme, že se student následně může přihlásit na jiný studijní obor, který je taktéž dotován. Dalšími nepřímými náklady jsou ostatní výhody spojené se statusem studenta, jako například slevy na jízdném, která nyní činí 75 procent z ceny jízdného. Pojďme pro jednoduchost optimisticky předpokládat, že student žije na území Prahy, kde také studuje. Takový student ročně zaplatí za MHD 1280 Kč namísto běžných 3650 Kč. Nutno však podotknout, že Praha není z hlediska veřejné dopravy ta nejdražší, například v Pardubicích zaplatí pasažér za roční lístek až 4460 Kč jako dospělá osoba a jako student až 1850 Kč za desetiměsíční jízdné. Pokud by tedy průměrný student utratil zmíněných 1280 Kč namísto 3650 Kč, činil by roční rozdíl na jednoho studenta 2370 Kč. Pokud použijeme znovu předpoklad, že polovina bakalářských studentů po roce zjistí, že studuje špatný obor, zbytečné náklady na dopravu tak činí 76 077 000 Kč. Částka však bude pravděpodobně vyšší, jelikož mnoho studentů kromě městské hromadné dopravy používá i dopravu vlakovou či autobusovou, kde lze slevy taktéž uplatnit. Pokud by student dojížděl například z Liberce jednou týdně (tam a zpět), za dopravu vlakem by zaplatil 108 Kč podle ceníku Českých drah namísto 434 Kč. Roční rozdíl tak činí 17 604 Kč pro jednoho studenta. Pokud by takto dojížděla například třetina studentů z poloviny, která si špatně vybrala obor, stát by zaplatil zbytečně 188 362 800 Kč. Číslo není samozřejmě přesné, nicméně jsou studenti, kteří dojíždějí častěji, a také studenti, kteří dojíždějí z větších vzdáleností.

Z hlediska daní sleva na studenta v roce 2018 činila 4020 Kč – u studentů, kteří si špatně vybrali školu, ale zároveň pracují a splňují podmínky pro uplatnění slevy, tak za každý zbytečný rok stát přichází právě o tuto částku. V dalších ohledech je státem hrazeno studentům i sociální a zdravotní pojištění. Uvažujme náklady na sociální a zdravotní pojištění podle minimální výše záloh OSVČ pro rok 2019 (které činí 2388 Kč v případě sociálního pojištění a 2208 Kč pro zdravotní pojištění) počítaje stále s předpokladem, že polovina bakalářských studentů pro 2018/19 po prvním roce zjistí, že studuje špatný obor. Ztráta na sociálním a zdravotním pojištění tak dělá 55 152 Kč ročně pro jednoho studenta a 1 770 379 200 Kč v případě poloviny přijatých studentů na bakalářské obory. Je nutné podotknout, že tato částka může být zároveň vnímána jako úspora zaměstnavatele v případě, že student pracuje. Výpočty jsou samozřejmě pouze orientační, nicméně lze na nich postavit alespoň základní odhad. Nebereme v potaz, že se výše záloh mění napříč časem. Stejně takto, že existují studenti, kteří se hlásí na vysoké školy jen za účelem získání výhod spojených se studentským statusem.

 

Pokud se tyto příklady nákladů na špatně vybrané studium posčítají, dostaneme částku 3 411 299 100 Kč, která by například zvýšila průměrný plat učitelů (kterých je v České republice okolo 158 tisíc) o 21 590 Kč ročně. Do této částky nejsou zahrnuty zdaleka všechny náklady spojené s dotováním vysokoškolských studentů a celkově lze tyto výpočty považovat za konzervativní. Není zároveň započtena zmíněná sleva na dani ani ubytovací stipendia, která mohou dosahovat i 23 520 Kč za školní rok za jednoho studenta, stejně tak nejsou zahrnuta sociální stipendia, která dosahují až na 3050 Kč měsíčně (resp. 30 500 za 10 měsíců) a udělují se v případě, že student pochází z rodiny s méně než 1,5násobkem životního minima. Jde tedy o celkem zásadní problém, který způsobuje špatně nastavený systém.

 

Náklady špatného výběru nenese jen stát a společnost, ale i rodina a sami studenti. Často studují mimo své rodné město či obec. Takový život něco stojí a student je málokdy schopen žít samostatně, bez pomoci rodiny. Pokud například studuje v Praze, kde je nejvíce vysokých škol v České republice, musí někde bydlet – velmi často ve sdíleném bytě. Buď si pronajímá celý pokoj, kde se cena pohybuje zhruba mezi 7 a 10 tisíci měsíčně, nebo bydlí v pokoji sdíleném, kde zaplatí o něco víc než polovinu částky samostatného pokoje, tedy přibližně 4 až 5,5 tisíce korun. Rok nájmu tak přijde na 48 až 120 tisíc korun. Mimo to se studenti musí stravovat a šatit. Odhadněme, že takový student na osobní spotřebu potřebuje další 4 tisíce korun – ročně to činí 48 tisíc navíc. Někteří studenti samozřejmě nedochází na veřejné školy, ale na školy soukromé. V takovém případě je třeba hradit školné, které v průměru činí 52 760 korun ročně (cena školného se pohybuje v případě bakalářských oborů v rozmezí 14 000 Kč až 190 000 Kč ročně). Do této kategorie nákladů můžeme započíst i zmíněné náklady na dopravu, které jsou 1280 Kč za rok za MHD a cca 100 Kč týdně – tedy 4000 Kč za 10 měsíců v případě, že student jezdí jednou týdně. Celkové náklady rodiny na studenta za špatně zvolený studijní obor jsou tak zhruba 153 000 Kč ročně, pokud student žije ve sdíleném pokoji a chodí na soukromou vysokou školu. V čem je problém a jak tuto situaci můžeme napravit?

Kdo za to může?

Může za to především špatně nastavený systém. Problém není ale pouze u vysokých škol, vzniká už na školách středních. Bylo by však pošetilé označit střední školy a gymnázia samotná jako původ problému. Český vzdělávací systém je z velké míry řízen na státní úrovni prostřednictvím ministerstva školství a institucí s ním spjatých, jako je například CERMAT (nyní Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání). Český zákon určuje například podobu státní maturitní zkoušky, která se skládá z profilové a státní části. Profilová část je sestavována školou, zatímco státní část je v kompetenci státu. Nejnovější podoba státní maturity platí od roku 2011 a výsledky maturitních zkoušek zpracovává CERMAT. Byť MŠMT poskytlo jistou volnost ve výukovém plánu základních škol, jeho vliv je stále značný, a tak přispívá k centralizaci vzdělávání v ČR. Kvůli tomu jsou studenti do značné míry vedeni stejnou cestou bez ohledu na jejich zájmy a schopnosti. Maturitní zkouška samotná je v posledních letech kritizována za svou jednoduchost a jednotné přijímací zkoušky na vysoké školy zase vedou k tomu, že se na školy dostávají nedostatečně kvalifikovaní a profilovaní jedinci. Maturitní zkoušky jsou dnes rozšířenější než kdy dříve, a to i na školách, kde bylo běžné zakončit vzdělání výučním listem. Problémem je, že úroveň maturit je tak dimenzována na všechny, nikoliv na gymnazisty a jiné školy, které připravují studenty na vysoké školy. MŠMT navíc není nejsvrchovanějším institutem, který do vzdělávání v České republice mluví, nesmíme opomenout EU, která skrze svou agendu The Europe 2020 strategy tlačí na členské země, aby minimálně 40 % lidí ve věku 30–34 let bylo do roku 2020 vysokoškolsky vzdělaných. Jedním ze způsobů, jak tohoto čísla dosáhnout, je zpřístupnit a celkově zjednodušit vysokoškolskou výuku.

 

Získáním maturitní zkoušky dostávají absolventi mimo jiné „poukaz“ na jednotné přijímací zkoušky na vysoké školy. Ty jsou však hodnoceny percentilově. Nevyhnutelným důsledkem je, že v takovém případě méně kvalifikovaní studenti srážejí úroveň zkoušek, a tak se na vysoké školy dostává víc průměrných žáků, než je optimální. Za všechny studenty, kteří se rozhodnou jít na vysokou školu, stát přispívá již zmíněnou částku 42 881 Kč ročně. Mnoho studentů pak nezvládne studia nebo se rozhodne pro změnu školy, zanechávajíc všechny osobní i státní investice ty tam. Podle dat MŠMT bylo v letech 2012–2015 ukončeno v prvním roce asi 35 procent všech bakalářských studií, v druhém pak přibližně 10 procent a ve třetím cca 5 procent – zhruba polovina studentů tak studia nedokončí, největší míra neúspěšnosti pak spadá na první rok.

Mimo to nesmíme opomenout, že mnohé vysoké školy, zejména ty veřejné, umožňují přijetí studentů bez přijímacích zkoušek. Proč? Vysvětlení mohou být dvě. Samotné vysoké školy často argumentují, že na obory je nedostatek uchazečů (často u technických oborů), a tak se snaží studenty podpořit v podání přihlášky tím, že odstraní přijímací řízení. Druhým vysvětlením je, že vysoká škola potřebuje čerpat veřejné zdroje jako podporu, a tak si pomáhá v zajištění těchto prostředků tak, že přijímá v podstatě kohokoliv, kdo předloží výsledky maturitních zkoušek. Není výjimkou, že studenti těchto možností zneužívají a hlásí se na vysoké školy jen proto, aby si mohli zachovat status studenta a čerpat tak výhody. Na některých veřejných vysokých školách lze být studentem i celý rok v kuse bez toho, aby se reálně složila jediná zkouška. Studenti, kteří jsou po roce z vysokých škol vyloučeni, mohou opět podat přihlášku, znovu započít studium a znovu setrvat rok vyhýbajíce se zmíněným nákladům spojeným s dospělým životem. Ostatně možná proto je neúspěšnost v prvním roce bakalářského studia tak vysoká. Podle dat MŠMT byla například neúspěšnost na VŠCHT (kde se neskládají přijímací zkoušky) u studentů nastupujících v roce 2013 v prvním roce bakalářského studia 67%. U ostatních vysokých škol bez přijímacích řízení jsou čísla podobná. I na tyto studenty stát přispívá. Na studenty po střední škole tak čeká velmi jednoduchá volba. Jít pracovat nebo zkusit štěstí a jít na veřejnou vysokou školu na obor, který je bez přijímacího řízení s minimálními bariérami vstupu. Tak, jak je systém dnes nastaven, není možné dosáhnout efektivního řešení.

A jak sem zapadá onen student, který si vybral špatný obor? Nižší úroveň maturity a relativně jednodušší způsob, jak se dostat na vysokou školu, ať už po přijímacím řízení nebo bez něj, společně se sjednoceným standardem nemotivují střední školy dostatečně k tomu, aby své žáky vedly k individualizaci a objevování svých kvalit a zjišťování, v čem by se chtěli v dospělosti realizovat. Po absolvování maturity student naráží na fakt, že může relativně „levně“ zkusit vysokou školu, a tak si úplně neuvědomuje nákladovou stránku věci – student totiž špatné rozhodnutí v případě veřejných a státních škol platí vždy jen částečně, a naopak je motivován ke studiu tím, že je v rámci studentského režimu ještě podporován. U soukromých vysokých škol je už kalkulace studenta značně jiná. Stojí před ním náklady spjaté se studiem, které nejsou zanedbatelné. Konec konců, vzdělání je investice, za kterou může jedinec získat lepší životní standard. A čím je investice levnější, tím lákavější je. Lze také hovořit o teorii signalizace, kdy je titul z vysoké školy považován za kredibilní symbol studentových schopností. Aby signalizace fungovala, musí být nákladná – čím jednodušší bude titul získat, tím menší hodnotu titul bude mít na trhu práce jako signalizační statek. Tím, že jsou některé obory bez přijímacích zkoušek, odrazují studenty od potenciálních oborů, které by je mohly zajímat, a vedou tak k nevhodnému výběru.

Samozřejmě však existují i studenti, kteří prostě udělají špatné rozhodnutí. Jak jim můžeme pomoci a jak můžeme celý tento problém napravit?

Co s tím?

Pevně věřím, že náš systém není úmyslně navržen tak, aby docházelo k problémům, které popisuji. Je však důležité si uvědomit, že mnoho dobře zamýšlených intervencí má mnohé vedlejší efekty, které se často těžko odhadují dopředu. Spousta zmíněných opatření je mimo jiné výplodem politických a populistických gest, která se na první pohled jeví jako dobrá, ale při detailnějším pohledu skrývají nepředpokládané dopady. Sleva na jízdné zní skvěle, ale ve výsledku je to zase jeden důvod navíc, proč se víceméně bez námahy přihlásit na vysokou školu a využívat štědrého systému výhod. Jednotné přijímací zkoušky na vysoké školy znějí skvěle do té doby, než zjistíme, že strkat všechny do jednoho pytle a podle výsledků ostatních hodnotit výsledky naše je nesmyslné. Jak se říká, mezi slepými je i jednooký králem.

V systému dotovaného vysokoškolského vzdělání však není divu, že vysoké školy ruší přijímací řízení, aby přilákaly více studentů a získávaly tak finanční prostředky od státu na obory, které pravděpodobně ani nikdo studovat nechce. Jde o téměř perverzní motivaci, která ukládá největší zátěž na budoucí absolventy a zaměstnavatele a v neposlední řadě daňové poplatníky. Správná cesta je jen jedna a ta vede směrem k odstranění státního vlivu a dotování vysokoškolského systému. Stát pokřivuje motivace všech účastníků tohoto ekosystému, na který nejvíce doplácejí ti, kteří nejsou jeho součástí. Snižuje kvalitu vzdělání a podporuje obory, které již nikdo nechce studovat, a nemají na trhu práce své místo. V neposlední řadě ubližuje každému svědomitému studentovi, který touží po dobrém vysokoškolském vzdělání.

 

Autor: Pavel Samčenko

 

O autorovi:

Pavel Samčenko je absolventem magisterského oboru Philosophy, Politics, Economics na CEVRO Institutu. Pracuje jako Product Manager ve vývojářské společnosti Netvor.

 

 

 


Autoři:

Podobné články

  • Ákolstv°1

    Rozhovor s Filipem Pertoldem o problémech českého školství

    Stovky milionů ročně ve školství a výsledkem je stále stejná nerovnost, říká ekonom Filip Pertold z think-tanku IDEA. Společně jsme se podívali na český vzdělávací systém od mateřských škol až po vysoké školství. A nepřekvapivě došli k tomu, že by si zasloužil zásadní změny. Začít bychom ale měli u kvalitního výzkumu.

  • Ákolstv°1

    Finský „školský zázrak“?

    Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pořádá od roku 2000 v pravidelných tříletých cyklech mezinárodní šetření PISA (Programme for International Student Assessment). Účelem je porovnat pomocí standardizovaných testů znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků z různých zemí v oblasti matematiky, přírodopisu a čtení či schopnosti porozumět textu. Výsledky prvního běhu těchto srovnávacích testů zveřejnila OECD na konci roku 2001. Finsko tehdy překvapilo nejen světovou odbornou veřejnost, ale dokonce i samo sebe, když se umístilo na celkově nejvyšší příčce.

  • školství 3

    Hrozba české budoucnosti: roboti a Němci!

    Ten titulek je samozřejmě naprosto nemožný a bulvární. Jsem nicméně přesvědčen, že se ve více či méně podobné formulaci brzy objeví na nějakém internetovém serveru jako clickbait. I když vcelku nevinný clickbait ve srovnání s jinými. Proč?

  • Ákolstv°

    Školská reforma ve Finsku a Litvě: Máme se co učit

    Počátkem října proběhla v Praze mezinárodní konference Vzdělávání ve světě změny (Education for a Changing World), která přinesla podnětná vystoupení účastníků z evropských zemí, kde jsou inovace ve vzdělávání a školské reformy již několik let aktuálním tématem.

    Proč se Finsko a Litva v oblasti vzdělání staly příklady hodnými následování a jaké jsou hlavní principy právě probíhajících školských reforem, vysvětlili během konference Arja-Sisko Holappa z Finské národní agentury pro vzdělávání a bývalý ministr školství Litvy Gintaras Steponavičius.

  • MOOC1

    Knihtisk pro 21. století nese jméno MOOC

    Vzdělávat se neznamená pouze sedět v lavici a naslouchat výkladu vyučujícího v obklopení dalších desítek spolužáků. Z časových důvodů i s ohledem na finanční náklady lidé vždy hledali způsoby, jež by nevyžadovaly jejich přítomnost ve škole. Již v předminulém století se lidem naskýtala možnost absolvovat korespondenční kurzy. S modernizací technologií se modernizoval i způsob studia na dálku.