církev rest

Kolik vydělaly církve na restitucích?

20. 6. 2019, 9.58 - Trade-off 3/2019 - Jiří Schwarz

Téměř 15 let probíhala v České republice jednání mezi demokraticky zvolenými vládami a 17 registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi o restituci církevního majetku. Po pádu totalitního režimu s centrálně řízeným státním a minoritním družstevním hospodařením bylo nalezení hladkého přechodu k tržnímu hospodářství klíčovým politickým úkolem.

Příklad „západního“ blahobytu a jeho technologické převahy ukázal, že jedině zavedení tržního hospodářství mohlo odstranit trvalý nedostatek nejen statků dlouhodobé spotřeby (mikrovlnkami počínaje a osobními automobily konče), ale i těch krátkodobých (například hygienických potřeb, některých potravin včetně ovoce a zeleniny z dovozu aj.).

Nezbytnou podmínkou tržního hospodářství je soukromé vlastnictví. Z toho důvodu bylo nalezení vhodné formy privatizace prioritou polistopadových vlád. Jednou z úspěšně použitých forem bylo navrácení majetku původním vlastníkům. Jednalo se o restituci, která vracela majetek posledním konkrétním vlastníkům před znárodněním majetku. Pokud nebylo více osob s protichůdnými nároky, o nichž muselo být rozhodnuto soudním řízením, byly restituce nejrychlejší privatizační metodou a také nejodolnější vůči korupci, obvyklým to doprovodným rysem privatizací v různých částech světa.

Zatímco při sčítání lidu v roce 1991 se k příslušnosti k církvím hlásilo více než 4,5 milionu lidí, což představovalo 43,9 procenta obyvatel na území dnešní České republiky, o 20 let později to byly jen necelé 2,2 milionu, což bylo 20,8 procenta. Česká republika má v Evropě po Estonsku druhý nejnižší podíl občanů hlásících se k náboženství. S klesajícím počtem příslušníků jednotlivých církví rostl počet duchovních a zaměstnanců církví. Náklady na ně musely být ze zákona (po znárodnění církevního majetku v roce 1948) financovány ze státního rozpočtu. To vše doplňuje úsilí o dokončení sekularizace zahájené v pozdním středověku, jejíž podstatou bylo oddělení státní moci od církve. Tato snaha v demokratických zemích většinou vrcholí oddělením financování církví ze státního rozpočtu. Jednání českých vlád s církvemi mělo vyústit do vytvoření vztahů mezi sekulárním státem a církvemi založených na dobrovolné spolupráci. To znamená bez povinnosti státu financovat ze státního rozpočtu liturgické činnosti církví. Při snižujícím se počtu příslušníků církví a rostoucích rozpočtových mandatorních výdajích na ně se z hlediska vlády jedná o rozpočtově odpovědné opatření.

Nutnou podmínkou ukončení financování církví ze státního rozpočtu formou mandatorních výdajů bylo vytvoření podmínek pro samofinancování církví. Přímou, logickou a spravedlivou cestou k jejich naplnění byla restituce komunisty znárodněného církevního majetku. Restituci však nebylo možné provést důsledně. Nebylo totiž možné vrátit sto procent zabraného majetku v jeho fyzické podobě. Mezi zkonfiskovaným majetkem, jeho strukturou a stavem k termínu vydání byl značný rozdíl. Plných 44 procent původního majetku bylo nenávratně ztraceno a 56 procent majetku mohlo být vráceno, ale pouze ve stavu značně odlišném, než jaký byl při jeho záboru. Ztracený majetek nebylo možné kompenzovat jiným způsobem než finanční náhradou. Její výše, zejména pak způsob jejího určení, byla od zahájení systematického jednání vládou Miloše Zemana v roce 1998 největším „jablkem sváru“.

 

Celý text v Trade-off 3/2019


Autoři:

Podobné články