Koronovirus: Trade-off, kam se podíváš

Koronavirus zdůraznil a přenesl doslova na televizní obrazovky trade-offy, o kterých se normálně nemluví. Je trochu znouzectnost hledat na současné situaci něco pozitivního, ale tohle jednou z těch pozitivních věcí bude.

Současná koronavirová pandemie zdůraznila trade-offy kolem nás. Pojem Trade-off máme v tomto časopise rádi. Ostatně, celý jsme ho tak pojmenovali. Vydavatel, první i druhý šéfredaktor i řada autorů jsou vzděláním a profesí akademičtí ekonomové a trade-offy vidí všude kolem sebe. Na trade-offech stojí a padá celá řada ekonomických teorií. Volba mezi inflací a nezaměstnaností, známá jako Phillipsova křivka, je typickým příkladem, o kterém se studenti ekonomie dozví už v prvním ročníku.

Trade-off je situace, kdy volíme mezi několika možnostmi, které si vzájemně ubírají na přínosech, či nákladech. Není to buď anebo, jsou to spojité volby, kterým čelíme každý den. Prakticky všechno, co děláme, je na úkor něčeho jiného. Kdykoliv jedeme autem, čelíme trade-offu mezi rychlostí přesunu z místa na místo a bezpečností. Kdykoliv si dáme něco nezdravého, je to na úkor naší postavy či zdraví. Zůstat v baru a dát si ještě jedno? Je tam trade-off, který všichni dobře známe. Jsou to malé, ale důležité trade-offy.

Koronavirus zdůraznil a přenesl doslova na televizní obrazovky trade-offy, o kterých se normálně nemluví. Je trochu znouzectnost hledat na současné situaci něco pozitivního, ale tohle jednou z těch pozitivních věcí bude. Pojďme se na některé tyto velké trade-offy podívat.

„Zavřít ekonomiku“

Na sociálních sítích koloval vtipný obrázek dinosaurů, na které se řítí meteorit, což jeden z nich komentuje slovy: „Ale ne! Co ekonomika?“ Je to černý humor, protože zatímco jsme debatovali o nákladech koronaviru pro ekonomiku, umírali lidé. Ekonomům to ale vtipné či jízlivé nepřijde, protože chápou, že si volíme mezi alternativami a nejsou nutně černé nebo bílé. Je tu nějaký trade-off.

Hlavním leitmotivem celé debaty o trade-offech je (ne)ochota vnímat alternativy spojitě. Hned vysvětlím. Nejde o to, že by bylo nutné si vybrat, zda zachránit ekonomiku či její obyvatele. To by byla přeci jasná volba a vtip s dinosaury na to naráží. Ale lidé jsou tvoři ekonomičtí a my musíme porovnávat, jaké náklady s sebou nese každé rozhodnutí, které má zachraňovat lidi. Zavřít ekonomiku není abstraktní termín, to znamená ztrátu pracovních míst, příjmů, nárůst chudoby, zadlužení, ale i domácího násilí, sebevražd, alkoholismu… Na to vše existují studie a my víme, že tam je nějaký trade-off.

Nikoho by asi nenapadlo, že by byl dobrý nápad zavřít ekonomiku kvůli záchraně jednoho pracovního místa. (A pokud ano, potom by to byla jiná debata a byl by to alespoň konzistentní názor, jakkoliv v realitě asi neobhajitelný, ale dal by se respektovat). A co deset a půl milionu lidí v ohrožení kvůli jednomu člověku? Kvůli deseti? Stu? Tisíci? Někde zjevně existuje hranice a je nesmírně těžké, ba nemožné ji najít.

Je tam trade-off, který tam byl vždycky, jen ho nyní mnohem silněji vnímáme. Koronavirus nám ukázal, že nemůžeme zachraňovat „za každou cenu“. I když je to zlé, smutné a bylo by úžasné žít v ráji, kde by trade-offy neexistovaly, ale tady existují.

Problém samozřejmě je v tom, že ty trade-offy přesně neumíme pojmenovat a i když ano, špatně se měří. Kde je ta ideální hranice? Co ještě můžeme zavřít a na jak dlouho?

V současnosti nemáme lepší variantu, než podobné rozhodnutí nechat na politicích, které jsme si k tomu zvolili. Ale měli bychom do budoucna nevolit jen podle toho, co nám slibují za daně a výdaje, ale také podle toho, jak věříme, že jsou schopni reagovat v krizových situacích. Podle toho, jak dobře jsou schopni vnímat všechny možné trade-offy, případně se obklopit lidmi, kteří to umí.

I proto vznikly všechny možné poradní týmy, i ty ekonomické. Hlavním důvodem by mělo být (i když realita může být jiná) právě hledání té nejlepší rovnováhy. Máme nechat nouzový stav navždy, i kdyby už nepřibývali nemocní? Zjevně ne. Když budou přibývat dva? Je tam trade-off, musíme najít správnou hranici. Je to pořád dokola ten samý příběh.

Cena lidského života

Ještě krutější je potom výpočet samotné ceny lidského života. To je samozřejmě nemožné a pravdu mají ti všichni, kdo tvrdí, že cena lidského život je nevyčíslitelná. Tak to je, to nelze oddiskutovat. Jenomže…

Žijeme v prostředí omezených zdrojů. To znamená, že jsme ve světě plném trade-offů. Obvykle se neptáme na to, jestli máme zachraňovat lidský život, protože zdrojů k záchraně bývá dostatek, jakkoliv i tady každý z nás už slyšel nebo zná příběhy těch, které systém ze záchrany vyřadil. Ptáme se na to, jakým způsobem to dělat. Pokud existují alternativní léčby, potom hledáme tu, která dokáže za méně peněz prodloužit život více a ku větší kvalitě.

Situace v Itálii zasažené pandemií koronaviru ale v plné nahotě ukázala, že někdy zdroje na záchranu všech nejsou. Kapacity systému byly omezené a lékaři se museli rozhodovat, koho zachránit a koho nikoliv. Je to to nejhorší možné, co se může stát, ale najednou bylo jasné, že i zde jsou trade-offy.

V napnutém zdravotnictví bylo vidět, že existuje trade-off mezi záchranou pacientů s koronavirem a bez něj. Zdroje, ať už lidské či materiální, které jsme vynaložili na záchranu jedněch, chyběli někde jinde. I v našich médiích se objevily příběhy těch, kterých se tento trade-off dotknul a nedostali zdravotní péči, kterou by si zasloužili a na kterou by za normálních okolností mohli dosáhnout.

Děláme to dobře? To je obtížné tvrdit a nikdo to asi ani zpětně nedokáže spočítat. Jisté je pouze to, že jsme narazili na další trade-off, který tu existoval vždy, akorát se nám teprve nyní plně odhalil.

Moc politiků

Koloritem mezi trade-offy je moc politiků a naše lidská svoboda. Řada lidí v současné pandemii volala po větší moci politiků, ale také třeba centrálních bank. Ve špatných dobách se to zdá jako rozumný nápad, ale je tu trade-off, kterého jsou si ekonomové a historici moc dobře vědomi. Kdykoliv dáme státu více moci, tak hrozí, že ji dříve nebo později zneužije.

Je to trade-off, který mnohé děsí ještě víc, než samotná pandemie. Americký ekonom Robert Higgs důkladně popsal západkový efekt státních pravomocí, které si ti u moci nárokují obvykle v krizových situacích, ale plně se jich už nikdy nezbaví.

Česká národní banka tak získala například možnost nakupovat státní dluhopisy se splatností nad jeden rok. V současné situaci to vypadá jako rozumný nápad a možná i může být, to nechme nyní bokem. Co je důležité, je trade-off mezi palebnou silou centrální banky a její nezávislostí. Centrální banka může zachraňovat systém, ale bude motivovat vládu se zadlužovat. Těch trade-offů by se dala najít celá řada. Strach, že možnost nákupu státních dluhopisů bude vláda zneužívat a už nikdy se nevrátíme na úrovně dluhu k HDP, na které jsme byli zvyklí, je oprávněná.

Trade-off. Nemůžeme mít všechno.

Teď a potom

Celé to nakonec komplikuje trade-off všudypřítomný, tedy ten mezi tím, co máme nyní, a tím, co budeme mít v budoucnosti.

Známe ho všichni. Když se rozhodujeme, jestli si odpustit dnešní spotřebu a zainvestovat do vzdělání, vzít si půjčku, nastěhovat se do vlastního apod. Děláme věci dnes na úkor budoucnosti, případně na úkor současnosti investujeme do lepší budoucnosti. Nikdo neví, kde je správný poměr a kdo to dělá dobře a kdo ne. Jisté opět je jen to, že mezi současností a budoucností je trade-off.

Koronavirus ho ukázal zejména v debatě o zadlužení. Vláda České republiky se bude muset zadlužit za stovky miliard korun, abychom současnou situaci zvládnuli. Je to ale na úkor budoucnosti, kde budeme muset dluh splácet. Je 200 miliard akorát? 300? 600? Proč nejdeme až na doraz? Protože je tam trade-off a je pouze a jen na vládě, aby se rozhodla, kde se to ještě vyplatí, a kde už ne. Je to zcela arbitrární a prakticky se to nedá objektivně zhodnotit, ale rozhodnutí bylo potřeba udělat.

Nemůže mít všechno, musíme balancovat. Zní to jako jednoduchá poučka, přitom nám občas není zjevná. Chceme zachraňovat ekonomiku, ale nenést náklady v budoucnosti. Chceme mocné a flexibilní politiky, ale bez strachu, že zneužijí své pravomoci. Chceme zachraňovat životy, ale nechceme slyšet, že to bude mít oběti někde jinde. A když o tom někdo nahlas mluví, vypadá bezcitně, i když jen upozorňuje na zjevné, tedy na to, že nežijeme v ráji, ale ve světě plném trade-offů.

 

Autor: Dominik Stroukal

 

O autorovi:

Dominik Stroukal je šéfredaktor časopisu Trade-off. Je hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen, vyučuje na VŠ CEVRO Institut, uvádí pořad Kdo to platí? na MALL.TV. Doktorát z ekonomie získal na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je autorem knih o kryptoměnách a v roce 2020 mu vyjde nová kniha Dark Web: Sex, drogy a bitcoiny.

 

---

Autoři:

• Dominik Stroukal