Na vlastní kůži: Řidičem taxi za desítky hodin běhání po úřadech, měsíce čekání a absolvování zbytečných zkoušek

Modelová situace: Máte auto, řidičák, zákazníky, kteří souhlasí s vámi stanovenými podmínkami poskytnutí služby... Takže vlastně nemáte nic! Pokud se rozhodnete vydělávat jako řidič taxi v hlavním městě, tak se připravte na byrokratické peklo. Musíte projít opičí dráhou, kterou připravila legislativa v ČR ve spolupráci s Magistrátem hl. m. Prahy. Unikátní studie Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) mapuje prostředí taxislužby v Praze metodou experimentu, jehož jsem byl sou- částí jako figurant. Pečlivě jsem plnil reálně jeden požadavek systému za druhým a zaznamenával ekonomické náklady s ním spojené v procesu získání všech potřebných povolení.

Tento proces trvá nadměrně dlouho, je neuvěřitelně komplikovaný, a navíc v digitálním světě zcela zbytečný. Na konci tohoto procesu však získáte všechna nutná povolení a licence k poskytování taxislužby na území Prahy. Pomyslný „závod na opičí dráze“ trvá šest týdnů, v jejichž průběhu úkony zaberou 40 hodin čistého času. Může však zabrat dlouhé měsíce. Záleží na tom, jak se vám podaří umístit na termín zkoušek řidiče taxi.

Přímé náklady na poplatky spojené s úkony a výbavou, cesty na úřady plus ušlá mzda za zmíněných 40 hodin činí 26 440 Kč. Při uvážení rozložení úkonů do šesti týdnů, kdy nelze službu poskytovat, ale zato je zároveň nutné uzpůsobovat osobní (pracovní) program různým lhůtám, budou celkové ekonomické náklady podstatně vyšší. Motivace pro řidiče, který by si chtěl vydělávat jako oficiální taxikář, aby tohle všechno podstoupil? Nulová. Nedivím se nikomu, že raději, než aby podstoupil toto peklo, zvolil flexibilnější možnost vydělávat peníze jako řidič v některé z on-line platforem.

K poskytování služeb řidiče taxislužby je nutné získat následující dokumenty: průkaz řidiče taxislužby, živnostenský list, s živnostenským listem související registraci na finančním úřadu, zdravotní pojišťovně a České správě sociálního zabezpečení a konečně koncesi pro výkon živnosti. Nad rámec těchto úkonů musí žadatel splnit test z místopisu hlavního města Prahy a získat osvědčení o registraci vozidla.

Pro úředních procesů znalé čtenáře není nutné zdůraznit, že všechny tyto dokumenty není možné vyřídit na jednom místě. Že zabere hodiny hledání potřebných informací a vyplňování formulářů, kde velice často sdělujete stále stejné informace (opravdu si podle rodného čísla nebo čísla občanského průkazu nemohou v systému vyjet údaje jako bydliště nebo rok narození?), a že ke každému procesu patří také náležitá lhůta, kterou má úředník na vyřízení. Tyto lhůty mimo jiné způsobují, že ač lze procesní věci zvládnout za 40 hodin čistého času (tedy jeden pracovní týden), tak obdržení licence trvá asi šest týdnů. Mezi jednotlivými úkony totiž často nezbývá nic jiného než čekat. Já jsem se pro získání licence musel dostavit na několik různých úřadů. Někdy dokonce i opakovaně. Celkový počet návštěv úřadů se vyšplhal na osm.

Jeden příklad absurdity za všechny: po důkladném nakrmení úředního šimla, kdy jsem pět dní čekal na vystavení průkazu řidiče taxislužby nezbytného k přihlášení na zkoušku, jsem zasedl 23. května k počítači a jal se přihlásit na zkoušku. V ten den byl ale nejbližší volný termín k vykonání požadované zkoušky až 16. října, tedy za necelých pět měsíců. Ke konci června naštěstí došlo k vypsání nových termínů na červenec a srpen. Na ty jsem se ale samozřejmě nemohl přehlásit na portálu hlavního města Prahy sám, protože systém tuhle základní funkcionalitu neumožňuje. Naštěstí zaměstnává magistrát úředníka, který požadavek po telefonické domluvě ochotně vyřídil.

Ani po absolvování zkoušky jsem nepochopil, proč Praha složení zkoušky z místopisu vůbec požaduje. Zkoušet budoucího řidiče taxi z umístění ulic v době, kdy funguje desítkami let prověřená technologie GPS, navíc spolu s nepřeberným množstvím neustále aktualizovaných internetových map a aplikací reflektujících aktuální dopravní situaci, je opravdu podivuhodné plýtvání zdroji.

Studie CETA ve svých závěrech reflektuje moje zážitky v několika přehledných bodech. Zde jsou:

1. K získání oprávnění je nutné opakovaně dodávat informace, kterými státní správa dlouhodobě disponuje, navíc často osobní návštěvou na úřadu. Proč si již jednou poskytnutá data není schopna veřejná správa předávat? Je nutné, aby se žadatelé kvůli poskytování údajů fyzicky dostavili na úřad? Ke zvyšování blahobytu společnosti dochází v tomto případě především díky ekonomické aktivitě zmíněných žadatelů, nikoliv činností úředníků uvnitř velice rigidního byrokratického systému. To nikdo nereflektuje.

2. Pravidla, požadavky a procesy nejsou nastaveny v souladu s moderními technologiemi, které se díky pokroku dostávají mezi širokou veřejnost. Nutnost fyzické přítomnosti žadatele při jednání s úřady, požadovaný způsob poskytování služby nebo vymáhání standardu ochrany spotřebitele… Všechny zmíněné aspekty lze zejména díky internetu a chytrým telefonům nastavit tak, aby poskytování služby i komunikace s veřejnou správou probíhaly levněji a efektivněji. Praxe ukazuje, že digitalizace nezhoršuje kvalitu služby, naopak.

3. Taxislužba v Praze je díky současnému nastavení pravidel „klubovou“ aktivitou, kterou poskytují vyvolení s licencí. Nastavení pravidel k získání klubového členství zbytečně ztěžuje příchod žadatelů a tím omezuje konkurenci. Často zájemce zcela odradí a přesvědčí ho ke hledání obživy jinde. Současný rámec procesu získání oprávnění působí jako nástroj k ochraně renty členů klubu (stávajících taxikářů) spíše než k usnadnění podnikaní a ochraně spotřebitele.

Na základě podkladů vypracovala CETA soubor doporučení pro veřejnou správu, který se vztahuje k výše uvedeným bodům: Celý proces je nezbytně nutné zjednodušit. Neexistuje žádný důvod k tomu, aby se nesnížil počet úkonů potřebných k získání licence. Dříve bylo i fotografování licencovanou profesí. Nutnost licence však překonal technologický pokrok. Taxislužba je obdobným příkladem.

Celý proces je nutné okamžitě digitalizovat a umožnit žadatelům vyřízení všech požadavků on-line. Přenos veškerého nákladového břemene na žadatele o licenci je samozřejmě prozaickým krokem administrativy, která si tím vytváří poptávku po vlastní práci, ale zbytečně zatěžuje celý systém a demotivuje žadatele od dokončení procesu.

Je nezbytné adaptovat systém na moderní technologie. V době GPS, navigací, internetových map a dalších moderních výdobytků není nutné přísně regulovat převoz osob z místa A do místa B. Navrhovaná deregulace není pouze o zrušení zkoušky z místopisu, ale i o zrušení povinnosti vlastnit drahý mechanický taxametr. Ten hravě nahradí aplikace na chytrém telefonu. Stejně diskutabilní je povinnost vlastnit svítilnu s nápisem TAXI v době, kdy dle aplikací či komunikace s operátorem víte, jakou SPZ, barvu a typ vozidla má váš objednaný řidič. Splnění požadavku na taxametr a střešní svítilnu mě stálo 16 400 Kč. Stávající řidiči mohou vlastnictví těchto nástrojů použít jako konkurenční výhodu například při poskytování služeb zákazníkům z ulice (taxi na mávnutí), ale neexistuje rozumný důvod, proč zachovat taxametr a střešní svítilnu jako povinnou výbavu (a především náklady s tím spojené) pro nové řidiče taxi.

Bez těchto kroků se odvětví taxislužby v Praze nepohne. Tlak neefektivně a nevhodně nastavených pravidel a procesů bude v čase růst. A pokud nedojde k zásadní systémové změ- ně, projeví se třeba tak, že bude stále vyšší počet ekonomických transakcí mít tendenci utíkat z oficiální ekonomiky.

 

Autor: Figurant CETA

 

O autorovi:

Autor článku pod vlastní identitou absolvoval všechny potřebné administrativní kroky k tomu, aby mohl oficiálně řídit vůz taxi v Praze. Z prozaických důvodů nezveřejňujeme jeho identitu.

 

---

Autoři:

• Figurant CETA