Německé dluhy po roce 1945 – inspirace pro dnešek?

Problematika německých zahraničních dluhů po skončení druhé světové války dlouho zůstávala mimo zájem odborné i laické veřejnosti a tvořila jen krátkou zmínku v učebnicích německých soudobých dějin. Změna nastala až počátkem devadesátých let 20. století, kdy se toto téma poprvé otevřelo v souvislosti s otázkou vysoké zadluženosti zemí takzvaného třetího světa. Objevil se návrh upořádat velkou globální ekonomickou konferenci, kde by se zadlužení rozvojových zemí vůči Severu řešilo podobným způsobem, jak učinily velmoci na takzvané londýnské konferenci v letech 1952–1953. Přestože k plánované konferenci nedošlo, zůstalo téma německých zahraničních dluhů po roce 1945 již součástí veřejného diskurzu, což se v plné míře ukázalo v současné diskusi o řeckém zadlužení.

V řadě vyjádření vrcholných politiků i části ekonomů se totiž opakuje požadavek odpuštění části řeckého dluhu právě podle příkladu poválečného Německa. Na dramatičnosti získávají tato vyjádření především díky současnému kontextu, kdy spolková vláda stojí v čele zemí, které zatím odmítají další možné snížení řeckých dluhů vůči evropským věřitelům. Následující text se pokusí ukázat na komplexnost historické reality, v níž se rozhodnutí o německých zahraničních dluzích odehrálo, a varovat před zjednodušujícími závěry současných politicko-ekonomických elit.

Jak to vypadalo s německým zahraničním zadlužením po roce 1945? Poněkud překvapivě se otázkou německých dluhů a odškodnění za škody spáchané Hitlerovou agresivní válečnou politikou zabývali v období druhé světové války především Britové. Již v průběhu konference velmocí v Teheránu (1943) předložila britská vláda zprávu, která vznikla v předchozích měsících na společných zasedáních odborníků z několika vládních ministerstev (tzv. Malkin Committee) a jež se zabývala především platností požadavků britských věřitelů vůči německému státu, které vznikly v meziválečném období. Ovšem tato zpráva nevyvolala příliš velkou pozornost, neboť hlavně zástupci Spojených států nepokládali problematiku německých dluhů za zásadní a daleko větší důraz kladli na otázky otevření druhé fronty a protijaponské ofenzivy v Tichomoří.

Ani konec války v roce 1945 na nejasnosti kolem německých dluhů nic nezměnil, což bylo způsobeno především ekonomicko-sociální situací v poraženém Německu, neboť každodenní realita po roce 1945 nevypadala nikterak růžově. Německé obyvatelstvo se muselo vyrovnat s hladem, epidemiemi, nemocemi, vysokou nezaměstnaností, existenčními problémy, s nedostatkem bytů, špatnou hygienickou situací, vysokou inflací, nízkými mzdami, nedostatečnou zdravotní péčí a nedostatkem potravin. K tomu je nutné také připočítat demografickou proměnu obyvatelstva způsobenou přesunem odsunutých Němců ze střední a východní Evropy, válečnými navrátilci z východní a západní fronty a tisíci osob z koncentračních táborů či nuceně nasazených na území Třetí říše. Navíc Německo po roce 1945, na rozdíl od situace po první světové válce, nebylo žádným suverénním státem, ale oblastí, na kterou dopadají všechny důsledky hrůz druhé světové války. Bylo rozděleno, ztratilo vlastní suverenitu a velmoci plně uplatňovaly své okupační kompetence, díky nimž se uvažovalo i o celkové přeměně Německa na zemědělskou oblast (tzv. Morgenthauův plán).

Určitá změna nastala až v roce 1947, kdy počátek studené války a upevňování dvou nepřátelských bloků přinesly také zcela novou německou politiku ze strany všech zúčastněných velmocí. Spojené státy se stále více soustřeďovaly spíše na budoucnost oblastí, které byly pod okupační správou západních velmocí, a snažily se vybudovat efektivní demokratické instituce, které měly být podepřeny fungujícím ekonomickým systémem. Proto Washington zapojil tyto oblasti do připravovaného Marshallova plánu, který se brzy stal symbolem ekonomicko-politické angažovanosti Washingtonu v západní Evropě. Ovšem stabilizace a obnova západních německých oblastí probíhala velmi pomalu. Ani tolik vychvalovaná měnová reforma z června 1948 nepřinesla okamžité zvýšení životní úrovně. Spíše naopak, lidé přišli o velkou část svých úspor, nejvíce na reformu doplatili penzisté a lidé závislí na sociálních dávkách a platbách z veřejných rozpočtů. Kvůli tomu na přelomu čtyřicátých a padesátých let rostla nezaměstnanost a opět se začal šířit „syndrom výmarské republiky“, v jejíž době byla demokracie pohřbena sociálními a ekonomickými problémy, jejichž kořeny ležely již v období po roce 1918. Ani samotné vyhlášení Spolkové republiky Německo v květnu 1949 neznamenalo vznik samostatného a suverénního státu, neboť zároveň s tím došlo také k potvrzení a posílení kompetencí tzv. Vysoké komise, jejíž členové reprezentovali jednotlivé západní velmoci, které na základě tzv. okupačního statutu rozhodovaly o západoněmecké bezpečnostní a zahraniční politice, výši a splácení reparací, dekartelizaci německého průmyslu, správě Porúří atd. Proto řada historiků a politologů mluví spíše o poloviční kolonii než o samostatném státu. V tomto kontextu je nutné připomenout, že situace kolem německého zahraničního zadlužení byla vyřešena v době, kdy byl „německý hospodářský zázrak“ ještě na míle daleko, studená válka právě zažívala jednu ze svých „žhavých“ zkoušek v podobě korejské války, Spolková republika Německo (SRN) představovala jedno z hlavních „bojišť“ studené války v Evropě a teprve se formovala společná bezpečnostní a ekonomická politika západních velmocí. Přesto došlo k rozhodnutí, které na dlouhá léta podvázalo flexibilitu německé ekonomiky.

Právě snaha o zapojení SRN do amerických hospodářských plánů na rekonstrukci západní demokratické Evropy vedla k tomu, že se Spojené státy pomalu začaly přiklánět ke krokům Velké Británie, jež i nadále požadovala rychlé vyřešení britských pohledávek a splacení britských dluhů ze strany Německa. Ovšem motivace obou velmocí byly dosti odlišné. Londýn očekával splacením britských pohledávek především zlepšení vlastní ekonomické situace, která utrpěla nejen vysokými válečnými náklady v průběhu druhé světové války, ale také hospodářskou poválečnou stagnací způsobenou pomalým přechodem na mírovou ekonomiku, zastaralým technologickým vybavením, nedořešeným vztahem k bývalým britským koloniím i tlakem Spojených států na splácení britských dluhů vzniklých během druhé světové války. Tyto okolnosti tvořily hlavní rámec pro neústupnost britských vyjednavačů při stanovení výše německého dluhu a časového rámce pro jeho splacení. Na straně druhé zástupci Spojených států využívali amerického ekonomického vzestupu k tomu, aby posílili politicko-ekonomicko-vojenské postavení USA v západní Evropě, což bylo podle jejich názoru podmíněno existencí ekonomicky silného a demokraticky stabilního Německa. Proto mnohem flexibilněji reagovali na požadavky německých vyjednavačů týkajících se snížení německých dluhů.

Společnému postupu britských a amerických diplomatů nedokázali němečtí politici dlouho odolávat, proto již v roce 1948 provedli první kroky, které umožnily zahájení diskuse o výši a rozsahu německého zadlužení. Již v březnu 1948 byla založena Banka německých zemí, která se snažila stabilizovat neurovnanou finanční a měnovou politiku na německém území okupovaném západními velmocemi. Následně bleskově provedená měnová reforma v červnu 1948 znamenala zavedení jednotné měnové jednotky na tomto území – německé marky. To byly základní předpoklady k tomu, aby v listopadu 1948 začalo první kolo jednání o zahraničních dluzích. Navíc v lednu 1949 vznikl Německý výbor pro mezinárodní finanční vztahy, v jehož čele stál významný zástupce finančního sektoru a budoucí hlavní představitel Dresdner Bank, Hermann Josef Abs (1901–1994). Tento výbor se brzy stal hlavní institucí zastupující SRN při jednáních s ostatními západními velmocemi o výši a formě splacení německých dluhů. Pro volbu Hermanna Josefa Abse hrálo několik důležitých okolností. Na prvním místě stály jeho zkušenosti s mezinárodními financemi, které získal po roce 1945, rozsáhlé jazykové znalosti, důvěra kancléře Konrada Adenauera a také dobré vztahy s významnými západními bankéři a politiky.

Vyčíslením německých dluhů se zabývala Mezinárodní expertní skupina složená z britských a amerických ekonomů, podnikatelů, bankéřů, politiků a diplomatů, která předala v létě 1950 výsledek své činnosti spojenecké Vysoké komisi, jež však doporučila, aby se vzhledem k negativní zkušenosti s reparacemi a versailleskou smlouvu po první světové válce postupovalo velmi opatrně. Z písemného podkladu, který studijní skupina připravila, vyplynulo, že došlo ke spojení tří dlužních situací. Zaprvé šlo o dlužní závazky z meziválečné doby, které byly tvořeny několika vlnami přílivu zahraničního kapitálu do Německa po roce 1918. Především to byl kapitál související s meziválečnými půjčkami od západních spojenců a se závazky souvisejícími s tzv. Dawesovým (1924) a Youngovým (1929) plánem a tzv. Kreugerovou půjčkou (1930). Zatímco Dawesův a Youngův plán brzy vešel v obecnou známost, Kreugerova půjčka tolik pozornosti nepoutala, přestože šlo o klíčovou půjčku šestnácti zemí ve výši 500 milionů říšských marek, s úrokovou sazbou 6 % a dobou splatnosti 53 let. Na významu jí přidala především právě vypuknuvší bankovní krize, která znamenala zásadní podlomení stability a funkčnosti německého měnového a bankovního systému. Část kapitálu této Dawesovy i Youngovy půjčky pocházela od soukromých věřitelů, proto se na ně nevztahovalo moratorium o zastavení splácení poválečných reparací i samotných úroků z roku 1931, které bylo přijato na konferenci v Lausanne. Ovšem celková suma dluhu z meziválečného období nesouvisela jen se zadlužením výmarské republiky, spolkových zemí a německých měst, ale také se zadlužením jednotlivých privátních osob a podniků. Významnou část zde tvořily dluhy německých bank vůči zahraničním bankovním institucím, které vznikly po vypuknutí bankovní krize 1930–1931 a se zadlužením německých průmyslových podnikatelů vůči americkým firmám od počátku velké hospodářské krize. Dále šlo o válečné náklady spojené s okupační agresivní politikou nacistického Německa v období druhé světové války. A zatřetí šlo o dluhy z období po roce 1945, které vyplynuly z různých podpůrných spojeneckých programů, především tzv. GARIOA plánu (Government Appropriations and Relief for Import in Occupied Areas) a tzv. Marshallova plánu. Expertní skupina vyčíslila v roce 1950 předválečné dluhy na částku 13,5 miliardy DM (německých marek) a poválečné dluhy na 16 miliard DM. Celkově se tedy jednalo o zahraniční dluhy ve výši 29,5 miliardy DM.

Na základě stanoviska Mezinárodní expertní komise na konci října 1950 doporučila Vysoká komise ve svém dopise kancléři Adenauerovi uznání zahraničních dluhů v navrhované výši. Na oplátku navrhovala v případě německého souhlasu otevření diskuse o změně okupačního statutu západních velmocí, která by mohla vyústit až v získání vlastní západoněmecké suverenity, což zároveň dokazuje politický rozměr této problematiky. Německá odpověď dorazila na počátku března 1951 a kancléř Adenauer v ní potvrdil, že spolková vláda ručí nejen za dluhy vzniklé po roce 1945, ale především za dluhy meziválečné výmarské republiky a dluhy Německé říše a také Rakouska vzniklé v období tzv. anšlusu. Proč spolková republika přijala požadavky západních spojenců, přestože se samotné SRN týkala jen malá část? V první řadě šlo spíše o příkaz ze strany spojenců a Bonn neměl příliš mnoho možností, jak odmítnout. Zadruhé to odpovídalo dosavadnímu směřování bonnské vlády, která se pod vedením kancléře Konrada Adenauera upnula na úzkou spolupráci se Západem. Právě spolupráce a spojení se západními velmocemi měly být hlavní zárukou proti existenci socialistické Německé demokratické republiky a plánům Sovětského svazu na opětovné sjednocení Německa a jeho následnou neutralizaci (např. tzv. Stalinova nóta 1952). Zatřetí se souhlas se zaplacením předválečných a poválečných dluhů a válečných škod brzy přeměnil v hlavní argument v diskusi o existenci jediného legitimního Německa, jímž se stala SRN, která se tím přihlásila ke kontinuitě německého právního systému včetně všech práv a povinností. A začtvrté bonnská elita chápala přihlášení se k zaplacení dluhů také jako potvrzení své snahy získat si důvěru západních spojenců.

Tato korespondence představovala podklad pro zahájení londýnské konference, jež se měla primárně zabývat právě řešením německých zahraničních dluhů. Konference, jíž se účastnilo přes 300 účastníků z téměř třiceti zemí, představovala jedno z největších shromáždění politicko-ekonomických světových elit po roce 1945. Zcela v kontextu probíhající studené války odpovídala neúčast států východního bloku a ignorace jakékoliv zmínky o existenci, nárocích či povinnostech Německé demokratické republiky. I přes velký počet účastníků hrála hlavní roli třístranná spojenecká komise (Tripartite Commission on German Debts), v níž byly zastoupeny všechny tři vítězné západní velmoci. Za Spojené státy zde působil významný americký bankéř a podnikatel Waren Lee Pierson, za Velkou Británii zkušený diplomat sir George Rendel a jako předseda vystupoval francouzský bankéř François-Didier Gregh. Německou delegaci vedl již zmíněný bankéř Abs, který se snažil všemi prostředky snížit finanční zatížení SRN, jak bylo stanoveno Mezinárodní expertní komisí.

Během jednání konference se podařilo snížit původně odhadované zadlužení Německa, ale to byla spíše zásluha americké delegace, která souhlasila například s tím, že předválečné dluhy nebudou přepočítávány podle zlatého standardu, který platil v Německu před rokem 1918 a podle něhož se vypočítávaly válečné náklady a reparace po první světové válce, ale podle směnných kursů po roce 1945, čímž se suma předválečných dluhů snížila z 13,5 miliardy DM na 9,6 miliardy DM a díky sníženým úrokům dokonce na částku 7,3 miliardy DM. V případě poválečných dluhů, hlavně díky postoji USA, se částka snížila na polovinu. Válečné reparace a odškodnění za nacistickou politiku během druhé světové války se tehdy neřešily, neboť podle poválečných smluv se měla tato otázka vyřešit až uzavřením mírové smlouvy, k čemuž došlo až v roce 1990. Washington tlačil na své spojence především s ohledem na své angažmá v korejské válce, soupeření s Moskvou v Evropě, rozbíhající se evropskou integraci a úvahy nad znovuvyzbrojením SRN, což mělo představovat hlavní obranu proti komunistickému východnímu bloku.

Nelze zároveň opomenout aktivní kroky německé delegace, která umně využívala tíživé hospodářské situace SRN a opakovaně připomínala ztrátu území oproti předválečnému Německu, důsledky spojenecké demontáže, náklady spojené s poválečnou integrací odsunutých Němců, ztrátu kvalifikovaného personálu a průmyslového vybavení a též zabavení německého majetku v zahraničí. Aktivně vystupovala i spolková vláda, které se nepodařilo jen podepsat v květnu 1952 smlouvu o zrušení okupačního statutu západních velmocí, ale především se jí podařilo v září 1952 podepsat mezivládní dohodu se státem Izrael, v níž se Bonn přihlásil k morální odpovědnosti za nacistické zločiny vůči židovskému obyvatelstvu. Ještě před ukončením jednání o zaplacení německých zahraničních dluhů se SRN zavázalo zaplatit 3,5 miliardy DM židovským přeživším a pozůstalým po obětech nacistického konečného řešení. Podepsání této dohody udělalo na západní spojence velký dojem, neboť ho chápali jako morální přihlášení se Bonnu k hrůzám druhé světové války v situaci, kdy hospodářská situace nenaznačovala rychlý hospodářský vzestup.

Konečná verze smlouvy o německých zahraničních dluzích byla podepsána v březnu 1953 a kromě celkové výše 13,5 miliardy DM stanovila také výši ročních splátek, které měly být v prvních pěti letech ve výši 567 milionů DM a od šestého roku 765 milionů DM. To zcela neodpovídalo německým požadavkům, neboť německá delegace navrhovala splátku ve výši nejdříve 500 milionů DM a následně 600 milionů DM, ale v kontextu celkového snížení německého zadlužení šlo jen o dílčí neúspěch. Konrad Adenauer obhajoval smlouvu před svými spolustraníky těmito slovy: „Tato smlouva je, milí přátelé, zcela nezbytná k tomu, abychom znovu obnovili a stabilizovali naše hospodářství, získali opětovnou důvěru západních věřitelů a přilákali dostatek zahraničního kapitálu. Nyní se musíme snažit především o to, abychom dluhy rychle splatili a získali opět víru v německé hospodářství.“

Roční splátky měly být stejně jako v případě reparací po první světové válce spláceny z přebytku západoněmeckého zahraničního obchodu, což vzhledem k rapidnímu růstu zahraničních investic v SRN od roku 1954 a celkovému rozvoji německé ekonomiky představovalo zanedbatelný problém. Proto již o necelých třicet let později došlo ke splacení bezmála všech zahraničních dluhů obsažených v londýnské smlouvě. Poslední splátka byla vyplacena v roce 1988 vůči USA a týkala se určité úpravy poválečných amerických dluhů. Po opětovném sjednocení Německa v roce 1990 ještě zbývalo vyřešit otázku splacení dluhů způsobených nacistickou agresivní zahraniční politikou. Nově stanovená částka ve výši 95 milionů eur byla nakonec splacena v roce 2010.

Nakonec zbývají vyřešit ještě dvě otázky, které vyplývají ze současné diskuse. Tu první představují vyjádření politiků, že odpuštěním dluhů lze nastartovat ekonomiku. Případ poválečného Německa nic takového neprokázal, neboť v hospodářském vzestupu SRN v padesátých letech 20. století nehrálo snížení dluhu žádnou výraznou roli. Hospodářský vzestup souvisel především s celkovou evropskou konjunkturou, která započala právě v polovině padesátých let (průměrný HDP sice rostl v SRN v průměru o 6,9 %, ale růst zaznamenaly i ostatní státy západní a východní Evropy, například Itálie 5 %, Rakousko 4,9 %, Francie 4 %). Právě příznivé ekonomické podmínky v okolních státech napomohly tomu, že se SRN stala klíčovou exportní ekonomikou (podíl exportu na HDP vzrostl v letech 1950–1960 z 11 na 21 %), která je dodnes z velké části závislá na prosperitě okolních evropských zemí. Neméně významný faktor představovalo zapojení SRN do struktur poválečné ekonomické globalizace (v roce 1951 se stalo členem GATT, následujícího roku bylo přijato do MMF). Podobně aktivní roli hrálo také v počátcích evropské integrace. Bonn patřil k zakládajícím členům všech významných organizací (Montánní unie, EHS, OECD). Význam tohoto institucionálního propojení spočíval především v tom, že v očích zahraničních partnerů a investorů opět západní část Německa představovala důvěryhodného partnera a oblast, kam se vyplatilo investovat. V tomto kontextu drtivá většina zahraničních ekonomických elit ocenila především ochotu SRN převzít širokou paletu meziválečných a poválečných dluhů a rychlé jednání o ekonomicko-morálním vyrovnání s Izraelem.

Při hledání důvodů hospodářského vzestupu poválečných západních oblastí Německa nelze opomenout zásadní institucionální proměnu nově vzniklé SRN, která se neodehrála jen v politické oblasti, v níž se Bonn brzy zařadil na špici v kvalitě demokracie, ale především v ekonomických institucích, kde hrál klíčovou roli vliv USA a dalších západních spojenců (decentralizace státní správy, efektivní federativní systém, dekartelizace bankovního a průmyslového sektoru, vytvoření nezávislé a silné centrální banky, postupující deagrarizace jižních oblastí SRN, proměna právního systému a zavedení základních reforem v sociální oblasti). Další příčiny vzestupu ležely v masovém nastavení nové organizace průmyslové výroby (fordismu), která nejvíce vyhovovala masovým průmyslovým odvětvím (těžký, automobilový a stavební průmysl). Právě oblasti Porúří a Porýní se brzy staly „výkladní skříní“ hospodářského vzestupu SRN a západoněmecké automobilové značky (Audi, BMW, Mercedes, Opel, Porsche, Volkswagen) představovaly nejlepší marketingovou strategii nového Německa.

Závěrečná otázka souvisí s návrhem opakovat tento příklad také dnes s Řeckem. Zde již jde o autorův subjektivní názor a dovolím si tvrdit, že současná situace kolem výše řeckého dluhu je odlišná od německé situace po roce 1945, a to z mnoha pohledů. Liší se nejen dobovým kontextem SRN po roce 1945 a postavením dnešního Řecka, ale také samotným vznikem tohoto dluhu, neboť současné řecké vlády dluh i nadále hromadí, ale dosud nepřijaly zásadní ekonomické reformy, které by s sebou přinesly zásadní obrat v nastavení řeckých veřejných výdajů. Nelze také opomenout celkové vyznění problematiky zahraničního zadlužení. Zatímco Spolková republika Německo se na počátku padesátých let 20. století přihlásila k dluhům, které s existencí německého demokratického státu prakticky nesouvisely, aby získala přístup k zahraničnímu kapitálu a mohla se aktivně zapojit do globálního hospodářství, cíle řecké vlády jsou diametrálně odlišné. Řecko se vlastně stalo testem důvěry zahraničních investorů, zda chtějí i nadále půjčovat vládám, které své závazky neplní a dosud nepředložily konkrétní plán, jak chtějí otázku svého zahraničního dluhu řešit. Místo toho pouze čekají na návrhy ze strany EU či MMF a během této doby jen populisticky vykřikují hesla o tom, jak je na tom Řecko špatně a jak jsou jedním z viníků právě evropské a světové ekonomické instituce. Možná naštěstí pro řecké politiky se v současnosti mnohem větší pozornost věnuje migrační otázce a ekonomické problémy Řecka se přesunuly mimo hlavní zájem evropské veřejnosti. To ovšem neznamená, že by se problém řeckého zadlužení podařilo úspěšně a efektivně vyřešit.

---

Autoři:

• Radek Soběhart