Neoficiální a šedá ekonomika

Existuje vžitá představa, že šedá ekonomika je veliká a že na rozdíl od oficiální ekonomiky prudce roste. To má platit zejména pro rozvojové a transformující se země, ale také pro ty rozvinuté. Největší obavy panují z toho, že vlády tím pádem ztrácejí své příjmy a vytrácí se tak pojivo držící společnost pohromadě. Na druhou stranu ale šedé ekonomiky vytvářejí hodnoty a do celkové ekonomiky vnášejí dynamický element.

Definice šedé ekonomiky se různí. Podle dominantní definice šedá ekonomika zahrnuje všechny produktivní (tedy přidanou hodnotu vytvářející) činnosti, které nejsou oficiálně zaznamenány, které by ale měly být započítány do hrubého národního důchodu. Taková definice nezahrnuje činnosti, které se nezapočítávají do hrubého národního produktu (HNP) (např. domácí práce). Šedá ekonomika tedy není totéž jako daňové úniky (které hlavně přerozdělují) nebo jako ilegální činnost (některé činnosti jsou legální, ale nejsou zdaněny, a tak nebývají zaznamenány). Ekonomové vymysleli spoustu způsobů měření velikosti šedé ekonomiky. Přímé metody jsou založeny na dotazníkových průzkumech a studiu daňových přiznání. Nepřímé metody pak analyzují rozpory mezi tím, co je „obvyklé“ a co je ve skutečnosti pozorováno, co se týče výdajů, zaměstnanosti, užití peněz či fyzických vstupů (např. elektrické energie).

O něco subtilnější metoda spočívá ve vytvoření modelu popisujícího motivace pracovat v šedé ekonomice: břemeno daní a příspěvků na sociální zabezpečení, očekávaný trest a také morální náklady vědomí, že je člověk součástí nelegální ekonomiky. Empirické odhady velikosti a růstu šedé ekonomiky vzhledem k oficiálně zaznamenanému HNP existují pro rozvinuté, rozvojové a tranzitivní ekonomiky. Ve většině zemí bývá šedá ekonomika považována za něco negativního a k jejímu potírání bývá vynaloženo velké úsilí. Většina tohoto úsilí spočívá ve zvýšené míře odrazování, ať už pomocí zvýšené kontroly či vyšších trestů. Výsledek je však velice nejistý. Nadějnější postup spočívá v lákání lidí z šedé ekonomiky do té oficiální tím, že se část dané činnosti zlegalizuje, zvýší se efektivnost veřejných služeb a zlepší se vztah státu k občanům. Tím se zlepší občanská morálka a sníží motivace pracovat v šedé ekonomice.

Existuje také široce rozšířený pocit, že se v šedé ekonomice odehrává zásadní a rostoucí část všech činností s přidanou hodnotou. To platí zejména pro rozvojové a tranzitivní ekonomiky, ale také pro ty bohaté. Tyto činnosti nejsou započítány v systému národního účetnictví, který se stal všeobecně přijímaným měřítkem ve všech zemích světa.

Existence a růst šedé ekonomiky vyvolávají čtyři hlavní druhy obav. Ekonomické a sociální podmínky života jednotlivců, rodin a celých zemí jsou kvůli ní tendenčně zkreslené, pokud člověk spoléhá jen na oficiální statistiky. Oficiální míra nezaměstnanosti tak kupříkladu může zatajovat, že určitá (neznámá) část nezaměstnaných ve skutečnosti pracuje a dostává mzdu. Následkem toho je pak makroekonomická hospodářská politika příliš intervenční a sociální politika příliš štědrá. Druhým problémem je ztráta daňového výnosu z nezdaněné šedé ekonomiky. Třetí obava pak v šedé ekonomice vidí znamení nezdravého vztahu mezi občanem a vládou. Daňoví poplatníci jsou nespokojení s veřejnými statky, které za své daně dostávají, a snaží se vykompenzovat si to útěkem do šedé ekonomiky. Panují obavy, že takováto reakce znemožní vládě financovat veřejné statky potřebné pro hospodářství a celou společnost. Čtvrtý druh obav pak jde ještě dále, když podle něj šedá ekonomika svým důrazem na jednání ve vlastním zájmu a opomíjením solidarity podemílá samotné pojivo držící společnost pohromadě. Proti těmto obavám však stojí ti, kteří šedou ekonomiku vidí v pozitivním světle. Odpůrci státních zásahů vítají, že šedá ekonomika stanovuje horní limity na míru zdanění a regulací. Zároveň oceňují dynamiku a flexibilitu šedého sektoru.

Označení a definice
Zde diskutovaný fenomén je dobře znám a vystupuje v odborné literatuře pod mnoha jmény – jako ekonomika neformální, neoficiální, nestandardní, paralelní, sekundární, podzemní, skrytá, neviditelná, nezaznamenaná, stínová či šedá, nebo prostě „práce načerno“. Přízvisko černé barvy se v některých jazycích používá vůbec nejčastěji („le travail au noir“ ve francouzštině, „Schwarzarbeit“ v němčině či „Svarta sektor“ ve švédštině).

Žádná univerzální definice neexistuje, záleží vždy na účelu použití. Nejpřesnější a nejpoužívanější definice se pokouší vztáhnout šedou ekonomiku k oficiálně naměřenému národnímu důchodu: podle ní zahrnuje všechnu produktivní (tj. přidanou hodnotu vytvářející) činnost, která nyní není zaznamenávána do výpočtu HNP, ale měla by být. Tato definice nám umožňuje porovnávat šedou ekonomiku s HNP a případně ji připočítat.

Z této definice jsou vyloučeny dva obsáhlé druhy činností:

1.  Výroba, která se podle konvencí nezapočítává do HNP. Jde zejména o výsledky práce v domácnosti. Vyhodnocením významu tohoto typu činností se zabývá celý samostatný obor bádání. Podle typu použitého přístupu a metody bývá uváděno, že rozsah této činnosti se v bohatých zemích pohybuje někde mezi 30 a 50 % velikosti HNP.
2.  Daňové úniky nejsou přidanou hodnotou. Pouze přerozdělují již vytvořené, a tak nepatří do výše zmíněné definice (například když někdo neplatí daně z připsaných úroků). Na druhou stranu ale obecně nikdo neplatí daně z produktivních činností šedé ekonomiky (například z melouchů na stavbě). Mezi produktivní činností šedé ekonomiky a daňovými úniky tedy existuje spojitost, ale nejde o totéž. Daňové úniky se také staly samostatným objektem vědeckého zájmu. Například v případě Spojených států se odhaduje, že v letech 1973 až 1992 představovalo daňové úniky 17 % všech daní, které měly být zaplaceny.

Šedou ekonomiku nelze zaměňovat s „ilegální“ ekonomikou. Některé činnosti jsou zcela legální, jen nejsou daněny (například vzhledem ke svému malému rozsahu), a tak nejsou v oficiálních statistikách zaregistrovány. Jiné činnosti jsou jako takové legální, jen se jejich provozovatelé vyhýbají dani. A z ilegálních činností (jako výroba či distribuce drog) se koneckonců stejně daně neplatí.

Jiné, širší definice neformální a šedé ekonomiky mohou započítávat i produkci v domácnosti či přerozdělující činnosti – podle toho, nač je definice použita. V následujícím textu budeme pracovat jen s výše popsanou užší definicí založenou na nezaznamenané produktivní činnosti.

Přístupy k měření
Ekonomové se v tomto směru zaměřují hlavně na měření velikosti šedé ekonomiky v porovnání s oficiálním HNP, v porovnání s ostatními zeměmi a vývojem v čase. Ostatní společenské vědy (zejména sociologie) se více zaměřují na strukturu šedé ekonomiky: kdo se do ní kde zapojuje? Studie často přinášejí detailní analýzu jednotlivých regionů, odvětví a typů činností šedé ekonomiky. Velká část těchto činností (rozsah se mezi různými zeměmi hodně liší) se odehrává ve formě druhého pracovního poměru a práce na částečný poměr. To neformálně pracujícím umožňuje ponechat si sociální dávky a ztěžuje to detekci. Nikoho nepřekvapí, že u ilegálních imigrantů dominuje (případně je zcela výhradní) příležitostná práce. V bohatých zemích je příležitostná práce nejčastější v těchto sektorech: v zemědělství (zejména sezonní práce), ve stavebnictví a ve službách, zejména opravárenských (např. automobilů) a úklidových, v pohostinství a také ve velkoobchodu a maloobchodu. Zaměstnáními s největším podílem ilegální práce jsou tak uklízečky a uklízeči, servírky a číšníci, domácí pečovatelky a pečovatelé, stavební a strojní dělnice a dělníci.

V 80. a 90. letech 20. století dosáhla snaha změřit velikost šedé ekonomiky zajímavých metodologických inovací. Jinými slovy, výzva „změřit neviditelné“ zrodila nové metody měření. Ty můžeme shrnout do tří hlavních přístupů.

Přímé přístupy
Zřejmý způsob, jak analyzovat šedou ekonomiku, je provádět dotazníková šetření mezi (předpokládanými) dodavateli a odběrateli příležitostných služeb. Tato metoda nám nabízí detailní obrázek struktury daného odvětví. Protože je ale velká část těchto činností nezákonná, respondenti nemusí chtít přiznat své zapojení. Poněkud překvapivě však výzkum naznačuje, že taková neochota není závažným problémem. Muži bývají obvykle více zapojeni do šedé ekonomiky než ženy, mladší více než starší, lidé bez práce více než pracující a nejčastějšími sektory jsou stavebnictví a všechny druhy služeb. Mnohem méně šedé ekonomiky je naopak pozorováno v sektorech, které vyžadují větší množství (viditelného) investičního majetku.

Druhý typ přímého přístupu je založen na auditech daňových přiznání prováděných finančními úřady a správami sociálního zabezpečení. Vzorek daňových poplatníků bývá podroben hloubkové kontrole pod pohrůžkou sankcí, pokud nebudou spolupracovat. Tento přístup přináší detailní informace o největších neplatičích, zejména osobách samostatně výdělečně činných, které mají lepší možnosti zatajení příjmů. Kapitálové příjmy jsou také vhodnější k únikům než mzdy. Daňové audity ale nemohou odhalit veškeré daňové úniky a jsou omezeny na zdaňované činnosti. K měření šedé ekonomiky podle naší užší definice se nehodí, neboť u většiny daňových úniků jde pouze o přerozdělování.

Tyto dvě přímé metody (průzkumy a daňový audit) mají tu nevýhodu, že poskytují pouze bodové odhady. Je navíc nepravděpodobné, že zahrnují všechny „šedé“ aktivity, naznačují tak spíše spodní hranici odhadu. Nejsou s to (alespoň prozatím) poskytnout dynamičtější odhad vývoje a růstu šedé ekonomiky během delších časových úseků. Jednu značnou výhodu však mají – mohou poskytnout podrobné informace o činnostech šedé ekonomiky a o struktuře a charakteristice těch, kteří v ní pracují.

Nepřímé či nesrovnalostní přístupy
Šedá ekonomika se projevuje různými nesrovnalostmi na různých trzích. Osoby pracující v neoficiálním sektoru jsou schopny utrácet více, než kolik si oficiálně vydělaly. Tento rozdíl můžeme pozorovat jak na úrovni jednotlivých domácností, tak na úrovni národohospodářských účtů. Takový přístup je však trochu sporný, neboť zmíněné nesrovnalosti mezi příjmy a výdaji mohou být způsobeny buď nepřesností měření (což je vskutku poměrně časté), nebo příčinami nesouvisejícími s šedou ekonomikou (například když subjekt používá kredit nebo spotřebu financuje rozprodáváním majetku).

Další rozpor může být pozorován na trhu práce. Šedou ekonomiku může naznačovat například pokles míry zapojení do trhu práce nebo nízká míra zapojení v porovnání se zahraničím. Ale i zde může být nesrovnalost způsobena jinými faktory. Tato metoda navíc není schopna izolovat ty osoby, které se zároveň účastní oficiální i neoficiální ekonomiky (což je ve skutečnosti docela časté, jak naznačují jiné metody).

Třetí druh nesrovnalostí se může projevit na peněžním trhu. Hlavní přístup zde vychází z předpokladu, že transakce v šedé ekonomice se odehrávají pomocí hotovosti, aby se snížila pravděpodobnost odhalení. Velikost šedé ekonomiky se pak odráží v rozdílu mezi celkovým množstvím použité hotovosti v zemi a množstvím použitým v oficiální ekonomice. Tento přístup je elegantní a je jednoduché jej použít, neboť množství oběživa je dobře zdokumentováno. Lze však namítnout, že předpoklad ryze hotovostních neoficiálních transakcí není realistický. Empirický výzkum naznačuje, že 20 až 30 % neoficiálních činností není placeno hotově, tedy jde o směnný obchod či bankovní převod. To je obzvláště nepříjemná zpráva pro metodu mapující peněžní poptávku v těch případech, kdy se podíl hotovostních plateb zásadněji mění v čase nebo v porovnání různých zemí. Velká část některých měn je navíc v oběhu v zahraničí – například americký dolar je běžně používán v Jižní Americe nebo v Asii. A i u této metody jsou nesrovnalosti ovlivněny také jinými faktory, například měrou používání kreditních karet. V neposlední řadě komplikuje možnost vypočítat velikost šedé ekonomiky z hotovostních transakcí i to, že rychlost oběhu oběživa se může mezi oficiální a neoficiální ekonomikou lišit. Nejnovějšímu výzkumu se daří vypořádat se s některými zmíněnými problémy měření. Použití kreditních karet či množství měny v zahraničí bývají dnes již v odhadech započítány. Nejdůležitějším vylepšením je však to, že se již nepoužívá jednoduché srovnání skutečně použité hotovosti s tou, kterou výzkumník považuje za potřebnou pro oficiální ekonomiku. Namísto toho se dnes empiricky měří (ekonometricky odhaduje) skutečná funkce poptávky po hotovosti. To nám umožňuje započítat ostatní vlivy nesouvisející s šedou ekonomikou, například změny úrokové míry nebo rostoucí popularitu peněžních náhražek. Navíc byla prokázána spojitost mezi extra užíváním hotovosti a některými faktory zvyšujícími velikost šedé ekonomiky, zejména s růstem břemene daní a sociálních odvodů. Čísla měřící velikost a rozvoj šedé ekonomiky lze odvodit z rozdílu mezi pohybem hotovosti v době, když byly přímé a nepřímé daně a regulace nejnižší, a době současné, kdy jsou naopak na své (vyšší) úrovni. Metoda peněžní poptávky je jednou z nejčastěji používaných metod odhadu.

Nejmladší z přístupů sledujících nesrovnalosti se zaměřuje na trhy fyzických vstupů, zejména elektrické energie. Nejdříve se spočítá, kolik elektrické energie by bylo potřeba pro tvorbu oficiálně naměřeného národního důchodu. Rozdíl oproti skutečně spotřebované energii lze pak přičíst šedé ekonomice. Největší výhodou tohoto přístupu je lehká dostupnost dat, což výzkumník ocení zejména v rozvojových a tranzitivních ekonomikách. Ne všechny činnosti šedé ekonomiky ale spotřebovávají elektrickou energii, a vztah mezi výrobou a energetickou náročností se může měnit v čase i prostoru (mezi zeměmi), ať už skrze náhražky či technologický pokrok.

Obecným problémem všech přístupů skrze měření nesrovnalostí je, že je potřeba určit základní vztažný rok bez šedé ekonomiky, a teprve poté lze z existence a růstu nesrovnalosti usuzovat na velikost šedé ekonomiky.

Modelový přístup aneb „více ukazatelů, více příčin“
Tato metoda se zaměřuje na příčiny a následky šedé ekonomiky. Vytvoří model a snaží se identifikovat nenaměřený sektor mezi nimi.

Motivace zapojit se do neoficiální ekonomiky jsou trojího druhu:
1.  Břemeno daní a příspěvků na sociální zabezpečení a vládní regulace motivují k opuštění oficiální ekonomiky. Regulace znesnadňují či přímo zakazují činnosti v oficiální ekonomice (např. kvůli chybějícím pracovním povolením, zejména u cizinců), čímž se zvyšuje motivace je provádět neoficiálně. To platí samozřejmě i pro nezákonné činnosti, jako je výroba a distribuce drog. Důležitým motivem pro opuštění oficiálního sektoru jsou různá omezení uvalená na pracovní dobu. Krátká pracovní doba, dlouhé prázdniny, předčasný odchod do důchodu, a především nezaměstnanost, to všechno jsou důvody práce načerno.
2.  Očekávaný trest za práci v šedé ekonomice snižuje motivaci k zapojení se do ní. Motivace se zde opírá o velikost trestu samotného a pravděpodobnost chycení. Pokud jde o osoby mimo většinovou společnost (například o ilegální imigranty) nebo osoby samostatně výdělečně činné, očekávaný trest je u nich nižší, a tak je u nich zapojení do šedé ekonomiky pravděpodobnější.
3.  Morální náklady také odrazují od zapojení do šedé ekonomiky. Spořádaný občan má morální výčitky provádět zakázanou činnost. Tyto morální náklady úzce souvisejí s „daňovou morálkou“, která motivuje občany platit své odvody státu.

Účinky podzemní ekonomiky se dají rozpoznat ve viditelných stopách na trzích práce, peněz a produktů, jak jsme již zmínili. Zvláštní ekonometrická technika jménem „přístup nepozorovatelných proměnných“ nám umožňuje odhadnout velikost šedé ekonomiky. Tato technika se snaží určit velikost šedého sektoru, který sice nemůže být pozorován sám o sobě, ale jeho příčiny (např. daňové a odvodové břemeno či nezaměstnanost) a důsledky (např. pokles v míře účasti na pracovním trhu) změřeny být mohou. Tento přístup je ze všech nejkomplexnější a je založen na dobře strukturovaném modelu chování. Potřebuje však velké množství dat. Protože těch se často nedostává (obzvláště v podmínkách rozvojových a tranzitivních zemí), tento přístup je většinou nepoužitelný pro delší časové řady (například 30 let). Data pro 162 zemí jsou k dispozici pro období 1999–2008. Technika odhadu bývá navíc statisticky křehká v tom smyslu, že drobné změny ve specifikaci či hodnotách proměnných mají poměrně značný vliv na výsledné odhady.

Empirické odhady
Následující tabulky naznačují přibližné velikosti a vývoj šedých ekonomik (definovaných jako soubor produktivních, přidanou hodnotu přinášejících činností, které by měly být započítány do HNP).

Tabulka 1 uvádí hrubé srovnání velikosti šedé ekonomiky vzhledem k HNP pro vybrané západoevropské země, Japonsko a USA. Odhady pro období kolem roku 1995 byly učiněny přístupem peněžní poptávky, zatímco odhady pro období kolem roku 2005 pocházejí z přístupu „více ukazatelů, více příčin“.

Jihoevropské země (Řecko a Itálie) mají šedé ekonomiky představující téměř jednu třetinu oficiálně naměřeného HNP. V těsném závěsu jsou Španělsko, Portugalsko a Belgie s šedými ekonomikami mezi 20 a 24 % oficiálního HNP. Podle těchto výpočtů mají i skandinávské země poměrně značnou neoficiální ekonomiku (mezi 18 a 20 % HNP), což bývá spojováno především s vysokou daňovou zátěží. Střední pás zemí (Irsko, Nizozemsko, Francie, Německo a Velká Británie) má menší šedé ekonomiky (mezi 13 a 16 % HNP), pravděpodobně díky nižšímu daňovému zatížení a mírnějším regulacím. Ještě menší šedé ekonomiky se odhadují v zemích s relativně malým veřejným sektorem (Japonsko, USA, Švýcarsko) a relativně vysokou daňovou morálkou (USA a Švýcarsko).

Tabulka 1: Velikost šedé ekonomiky ve vztahu k HNP v různých zemích OECD, polovina 90. let (odhad na základě přístupu peněžní poptávky; pro polovinu nultých let 21. st. odhad učiněn pomocí metody více ukazatelů, více příčin)

	pol. 90. let	pol. 1. dekády 21. st.
Řecko	27–30 %	26–28 %
Itálie		23–25 %
Španělsko		20–22 %
Portugalsko	20–24 %	20–22 %
Belgie		19–21 %
Švédsko		16–18 %
Norsko	18–23 %	16–18 %
Dánsko		15–17 %
Irsko		13–15 %
Francie	13–16 %	12–14 %
Nizozemí		10–12 %
Německo		15–17 %
Velká Británie		11–12 %
Japonsko		9–10 %
USA	8–10 %	7–8 %
Rakousko		9–11 %
Švýcarsko		8–9 %

Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences. Journal of Economic Literature, 38, s. 77–114; Schneider, F., Buehn, A., Montenegro, Cl., 2010. New estimates for the shadow economies all over the world, International Economic Journal, 24 (4), s. 443–461 a Feld, L. & Schneider, F., 2010. Survey on the shadow economy and undeclared earnings in OECD countries. German Economic Review 11 (2), 109–149.

Tabulka 2 poskytuje hrubé srovnání velikosti šedé ekonomiky (vzhledem k oficiálnímu HNP) pro vybrané rozvojové a tranzitivní země. Odhady pro začátek 90. let používají přístup fyzických vstupů (elektrické energie), zatímco odhady pro období kolem roku 2005 jsou založeny na přístupu „více ukazatelů, více příčin“. U některých z těchto zemí (Nigérie, Egypt a Thajsko) zaujímá odhadnutá šedá ekonomika téměř tři čtvrtiny velikosti oficiálního HNP. V mnoha zemích se velikost pohybuje mezi čtvrtinou a třetinou HNP. V asijských zemích s relativně malým veřejným sektorem, vysokou daňovou morálkou nebo vysokými očekávanými tresty (Hongkong, Singapur) se odhadnutá velikost šedé ekonomiky podobá té v severní části Evropy.

U tranzitivních ekonomik se často odhaduje poměrně značná velikost šedého sektoru, u mnoha zhruba na úrovni jedné čtvrtiny HNP. Výjimkou je bývalé Československo, kde odhady jasně hovořily o zhruba 10 procentech HNP.

Tabulka 2: Velikost šedé ekonomiky ve vztahu k HNP v různých rozvojových a tranzitivních zemích (pro polovinu 90. let odhad učiněn na základě přístupu fyzických vstupů (elektřiny), pro polovinu nultých let 21. st. odhad učiněn pomocí metody více ukazatelů, více příčin)

Rozvojové země	pol. 90. let	pol. 1. dekády 21. st.
Afrika
Nigérie	68-76 %	53-55 %
Egypt		33-35 %
Tunisko	39-45 %	31-33 % %
Maroko		16-17 %
Střední a Jižní Amerika
Guatemala		49-51 %
Mexiko	40-60 %	28-30 %
Peru		55-58%
Panama		60-64 %
Chile		18-19 %
Kostarika	25-35 %	25-26 %
Venezuela		32-35 %
Brazílie		37-39 %
Paraguay		37-38 %
Kolumbie		35-37 %
Asie
Thajsko	70 %	48-50 %
Filipíny		39-42 %
Srí Lanka	38-50 %	42-44 %
Malajsie		30-31 %
Jižní Korea		25-27 %
Hong Kong	13 %	15-16 %
Singapur		12-13 %
Tranzitivní ekonomiky
Střední Evropa
Maďarsko	24-28 %	23-24 %
Bulharsko		33-35 %
Polsko	16-20 %	26-27 %
Rumunsko		30-32 %
Slovensko	7-11 %	17-18 %
Česká republika		17-18 %
Státy bývalého Sovětského svazu
Gruzie		63-65%
Ázerbájdžán	28-43 %	53-58 %
Ukrajina		46-48 %
Bělorusko		44-46 %
Rusko		41-43 %
Litva	20-27 %	29-31 %
Lotyšsko		27-29 %
Estonsko		29-31 %

Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences., Journal of Economic Literature 38, s. 77–114 (údaje pro polovinu 90. let) a Schneider, F. & Buehn, A. & Montenegro, Cl., 2010. New estimates for the shadow economies all over the world. International Economic Journal, 24 (4), 443–461 (údaje pro polovinu první dekády 21. st.).

Tabulka 3 uvádí odhady růstu šedé ekonomiky (vzhledem k HNP) pro vybrané západoevropské země a USA, a to za použití přístupu poptávky po penězích a přístupu „více ukazatelů, více příčin“.

Severské země (Švédsko, Norsko a Dánsko) a německy mluvící země (Německo a Rakousko) vykazují značný nárůst šedé ekonomiky během měřených 35 let (1960–1995) a mají tendenci podhodnotit skutečný dopad na nezaměstnanost. Také země s malou velikostí šedé ekonomiky na začátku (Švýcarsko a USA) zaznamenaly významný nárůst, v USA došlo k více než zdvojnásobení. Značné nárůsty byly odhadnuty různými metodami pro téměř všechny typy zemí (s několika málo výjimkami): stabilně se tedy potvrzuje, že se váha šedé ekonomiky oproti ekonomice oficiální zvyšuje. Je to přičítáno různým příčinám. Nejdůležitějšími a nejčastěji zmiňovanými příčinami jsou růst daňového břemene a odvodů na sociální zabezpečení, zvýšení státních regulací (zejména na pracovním trhu) a dlouhodobý pokles občanských ctností v populaci.

Tabulka 3: Růst šedé ekonomiky ve vztahu k HNP ve vybraných západoevropských zemích a v USA, 1960-95 [odhad na základě přístupu peněžní poptávky; pro polovinu první dekády 21. st. odhad učiněn pomocí metody více ukazatelů, více příčin (výsledky zaokrouhleny)]

	1960	1995	Procentuální nárůst (1960 – 1995)	2005	Procentuální nárůst/pokles (1995-2005)
Švédsko	2 %	16 %	+ 14,0 %	17,5 %	+ 1,5 %
Dánsko	4,5 %	17,5 %	+ 13,0 %	16,5 %	– 1,0 %
Norsko	1,5 %	18,0 %	+ 16,5 %	17,6 %	– 0,4 %
Německo	2 %	13,2 %	+ 11,2 %	15,4 %	+ 2,2 %
USA	3,5 %	9,5 %	+ 6,0 %	8,2 %	– 1,3 %
Rakousko	0,5 %	7,0 %	+ 6,5 %	10,3 %	+ 3,3 %
Švýcarsko	1 %	6,7 %	+ 5,7 %	9,0 %	+ 2,3 %

Zdroj: Kompilace z Schneider, F. & Enste, D., 2000. Shadow economies: size, causes and consequences. Journal of Economic Literature, 38, 77–114 a Feld, L. & Schneider, F., 2010. Survey on the shadow economy and undeclared earnings in OECD countries. German Economic Review, 11 (2), 109–149 (pro rok 2005).

Účinky šedé ekonomiky na oficiální ekonomiku
Aby bylo možné studovat účinky šedé ekonomiky na oficiální, bylo potřeba šedou ekonomiku integrovat do makroekonomických modelů. Ty pak vytvářejí nejen rozšířené makromodely hospodářského cyklu, ale i propojení daňové a monetární politiky s šedou ekonomikou. Výsledkem je zjištění, že je třeba brát tyto efekty v potaz při stanovování daňových a regulačních politik. Existence šedé ekonomiky má tendenci nadhodnocovat inflační dopady fiskálních či monetárních stimulů a podhodnocovat účinky na nezaměstnanost. Když se růsty stínové a oficiální ekonomiky vzájemně doplňují (což je pravděpodobné, když je díky nízké pravděpodobnosti dopadení levné vstoupit do šedé ekonomiky), expanzivní fiskální politika bude pozitivním impulzem jak pro formální, tak pro neformální ekonomiku. Bylo zjištěno, že to s údajným americkým zpomalením produktivity v letech 1970–1989 nebylo až tak hrozné, neboť se nezapočítaly nepřiznané příjmy pramenící z rapidně rostoucí šedé ekonomiky.

Šedá ekonomika je přínosem, neboť vhodně reaguje na poptávku po městských službách a drobné výrobě. Sektor příležitostné práce tak celkové ekonomice dodává dynamického a podnikatelského ducha a může posílit hospodářskou soutěž, zvýšit efektivitu a účinně omezovat vládní aktivismus. Neformální sektor přispívá k vytváření trhů, zvyšuje finanční zdroje a transformuje právní, sociální a hospodářské instituce potřebné pro akumulaci. Co víc, převážná většina (až 70 %) příjmů z šedé ekonomiky se rychle utratí v oficiální ekonomice, která tím následně posílí. Tyto výdaje tak zvyšují nejen spotřebitelské výdaje, ale i daňové výnosy (zejména z nepřímých daní).

Důsledky pro hospodářskou politiku
Růst stínové ekonomiky během několika posledních dekád a její vliv na oficiální ekonomiku bývají jak v odborném výzkumu, tak v obecném mínění považovány za něco negativního, proti čemu je třeba bojovat. Zejména politici a veřejní činitelé poukazují na to, že ztráty daňových příjmů ohrožují schopnost státu poskytovat požadované veřejné služby. Ne všichni komentátoři jsou však stejného názoru. Někteří vnímají šedou ekonomiku jako účinné omezení vládních tendencí neustále zvyšovat daňová břemena a svazovat ekonomiku i společnost neustále novými a novými byrokratickými omezeními. Obecně lze říci, že růst šedé ekonomiky bývá interpretován jako znamení, že vztah mezi státem a občany je křehký a je třeba jej zlepšit. Existují také názory, že pokud by šedá ekonomika neexistovala, mnoho rozvojových a tranzitivních ekonomik by se rozpadlo nebo by přinejmenším přinášelo mnohem nižší úroveň výroby a všeobecného blahobytu.

Boj proti šedé ekonomice představuje věčné téma v mnoha zemích. Hlavní metodou boje bývá zvýšené zastrašování. Pravděpodobnost chycení je posilována častějšími a intenzivnějšími kontrolami, často s pomocí policie. Tresty se zvyšují ukládáním vyšších pokut a v závažných případech i vězením. Cílem jsou přitom jak spotřebitelé, tak dodavatelé zboží a služeb vyprodukovaných šedou ekonomikou.

O úspěšnosti této politiky zastrašování lze pochybovat. Pokud jde o šedou ekonomiku spojenou s drogami, prostitucí a prohibicí alkoholu, bývají výsledky přinejmenším slabé, ne-li přímo kontraproduktivní. Mnoho osob činných v šedé ekonomice se pak přesouvá ještě hlouběji do ilegality, aby ztížilo své odhalení. Důsledkem je pak šedá ekonomika kriminalizovanější, hůře pozorovatelná a ovlivnitelná než předtím. To pak vede k výraznější převaze dobře vedeného a nemilosrdného organizovaného zločinu (známého často jako mafie).

Politika zastrašování neselhává vždy, ale její úspěchy bývají krátkodobé. Potlačení šedé ekonomiky nic neudělá s poptávkou po jejím zboží a službách, a tak příležitost k zisku narůstá až do momentu, kdy se nabídka znovu objeví a šedá ekonomika se zotaví. Méně represivním opatřením je lákání lidí do oficiální ekonomiky tím, že se části šedé ekonomiky legalizují a usnadňuje se přesun do oficiální ekonomiky (například amnestií). I tato opatření jsou úspěšná jen částečně.

Jen zřídka se používá pozitivní přístup ke zvýšení motivace zůstat v oficiální ekonomice spočívající ve zvýšení efektivnosti veřejných služeb, snížení daňového břemene (a odvodů na sociální zabezpečení) uvaleného na práci a ve zvyšování úrovně občanské poctivosti. Mnoho politiků pochybuje, že by taková opatření mohla vůbec fungovat. V každém případě je pravda, že jsou účinná pouze v delším časovém horizontu. Jednou z možností dalšího postupu je přizpůsobit veřejné statky blíže k tomu, co občané skutečně chtějí, a snížit nákladovost daného množství a kvality veřejných služeb. Dobrým pokusem může být zeštíhlení aktivit veřejného sektoru (například využitím prvků New Public Managementu veřejné správy). Ještě zásadnější metoda pak spočívá ve zlepšení politického procesu otevřením politické arény navzájem si konkurujícím zájmům a v posílení práva na demokratickou účast občanů.

---

Autoři:

• Bruno S. Frey
• Friedrich Schneider

Překladatelé:

• Petr Bartoň