0_Nový domov_migrace

Nový domov? (Ne)úspěšná integrace sudetských Němců v poválečném Bavorsku (1945–1949)

3. 11. 2015, 11.45 - Trade-off 0/2015 - Radek Soběhart

Současná migrační krize otevřela téma přesunů obyvatelstva v dávné i nedávné minulosti. Nejen odborná periodika, ale i vědecko-populární produkce srovnává různé migrační vlny a stále více chápe moderní dějiny jako epochu velkých migračních vln. Jeden z největších přesunů evropského obyvatelstva v moderních dějinách se přitom zásadně dotýkal i naší země. Odehrál se po roce 1945 v důsledku porážky nacistického Německa a poválečné obnovy oblastí střední a východní Evropy, která byla doprovázena masovým vysídlením německého obyvatelstva z těchto částí Evropy.

Nebudeme se zabývat příčinami a průběhem odsunu německého obyvatelstva ani morálními otázkami o správnosti či nesprávnosti tohoto kroku, který dodnes vyvolává kontroverze v politických kruzích, ve společnosti i v historické obci. V tomto článku se zaměříme především na situaci odsunutých Němců v poválečném Německu, na jejich nové životní podmínky, integraci do poválečné německé společnosti, na analýzu sebeidentifikace s novým prostředím a na otázku, jak fungovalo soužití mezi těmito nově příchozími a starousedlíky. Zaměříme se hlavně na sudetoněmecké obyvatelstvo v poválečném Bavorsku, kam zamířila největší část těchto bývalých československých občanů. Tato problematika je českou historiografií velmi opomíjena a ani česká společnost nikdy nejevila a dodnes nejeví příliš velký zájem o osud bývalých spoluobčanů.

Poválečnou integraci válečných uprchlíků a odsunutých Němců z východní Evropy označovala německá historiografie donedávna za „jeden z velkých úspěšných příběhů Spolkové republiky Německo“ a zdůrazňovala především bezproblémovou integraci odsunutých Němců do západoněmecké společnosti. Němečtí historikové se soustřeďovali hlavně na statistické určení počtu odsunutých Němců, na popis situace v dočasných táborech pro utečence a odsunuté Němce, na popis špatné bytové politiky a na analýzu vlivu těchto nových voličů na politické spektrum ve spojeneckých zónách. Teprve na počátku devadesátých let 20. století, po rozpadu východního bloku, kdy se v Evropě objevují nové migrační vlny, byl problém odsunutých Němců po roce 1945 zařazen do kontextu zkoumání migrace jako fenoménu 20. století. Spolu s důrazem na dějiny mentalit se objevily nové otázky směřující k analýze pocitů, předsudků, formování kolektivních identit a společenských vzorců chování těchto lidí, kteří jsou konfrontováni s tradiční místní společností. Tento přístup revidoval představu o „bezproblémové“ integraci odsunutých Němců do poválečné německé společnosti, a to na základě bezprostředních výpovědí nově příchozích Němců, které vypovídaly o opačné zkušenosti a o mnoha třecích plochách mezi nimi a starousedlíky.

Jak velký problém představoval odsun Němců pro poválečnou německou společnost? Následkem tažení Rudé armády a nucených odsunů ze států východní a střední Evropy po roce 1945 muselo svoji původní vlast opustit 12,54 milionů Němců, z nichž 7,9 milionu skončilo ve třech západních zónách a 4,065 milionu v sovětské zóně. Takto vysoký počet nově příchozích Němců z východní a střední Evropy, kteří dorazili v několika velkých vlnách v období 1945 až 1948, znamenal pro poválečnou německou společnost obrovské břemeno. Po roce 1945 neexistovala v Německu žádná homogenní společnost, která by „nečinně čekala“ a pomáhala s integrací nově příchozích. Naopak, německá společnost sama byla v pohybu a musela se vyrovnat s velkou migrací vlastních občanů po spojeneckých zónách – ať už šlo o vojáky wehrmachtu, lidi bez přístřeší, válečné zajatce a nuceně nasazené nebo osoby, které hledaly lépe placenou práci a lepší životní podmínky. Vedle toho se Německo po roce 1945 potýkalo s vysokou poválečnou inflací, což mělo za následek zvyšování cen potravin a existenci černého trhu, a nedostatkem bytových jednotek způsobeným válečným tažením a spojeneckým bombardováním německých měst na konci války. K dalším problémům patřily vzrůstající kriminalita, nárůst infekcí a různých nemocí a zásobovací problémy, které musely být řešeny dovozem potravin ze Spojených států a Velké Británie.

Poválečné Německo nepředstavovalo nějakou klidnou oblast a tuto situaci ještě zhoršovaly statisíce přicházejících Němců z oblasti střední a východní Evropy. Podle jakého klíče se nově příchozí Němci rozdělovali do jednotlivých spolkových zemí? Spojenecké mocnosti nevytvořily konkrétní koncepci, jak rozdělit statisíce rychle přicházejících Němců z východní a střední Evropy, a jediným kritériem se stal počet volných bytových jednotek. Proto většina nově příchozích skončila v zemědělských oblastech, kde byl větší počet volných bytů než ve městech, která byla více poškozena válkou. Spojenci považovali problém integrace těchto nově příchozích za vnitřní problém Německa, a proto ho z velké části nechávali na regionálních samosprávách. Z právního hlediska sice Spojenci formálně zrovnoprávnili odsunuté Němce s původním obyvatelstvem tím, že jim okamžitě udělovali německé občanství, ale zároveň odmítli jakoukoli materiální podporu, aby se nevytvořily rozdíly mezi starousedlíky a nově příchozími. Jak napsal německý historik Thomas Grosser, odsunutí Němci se „měli co nejdříve rozplynout ve společnosti, která je přijala, jednostranně se jí přizpůsobit, nadobro v ní zmizet a plně se vzdát toho, co tvořilo či utvářelo jejich identitu“, což také odpovídalo hlavnímu cíli Spojených států, Velké Británie a Francie. Proto Spojenci trvali na tom, aby se větší městské či vesnické skupiny obyvatelstva z bývalých oblastí rozdělily a byly rozmístěny daleko od sebe, aby se tak nevytvářely uzavřené komunity, které by bránily rychlé asimilaci do většinové společnosti. Z téhož důvodu nesměli nově příchozí Němci veřejně prezentovat žádné symboly, které by ukazovaly na jejich bývalou příslušnost k určitému regionu či městu, proto bylo zakázáno například i nošení krajanských odznaků.

Jak vypadala situace v Bavorsku? V Bavorsku zůstalo přes 1,9 milionu uprchlíků a odsunutých Němců, což ho řadilo na první místo mezi budoucími západními spolkovými zeměmi. Měřeno počtem obyvatel tvořili tito „noví“ Němci kolem 21 % z celkového počtu obyvatelstva v Bavorsku. V přepočtu nově příchozích Němců na celkový počet obyvatelstva daného regionu však Bavorsko na prvním místě nestálo. Ještě větší podíl zaujímali uprchlíci a odsunutí Němci v Dolním Sasku, kde to bylo kolem 27 %, a ve Šlesvicko-Holštýnsku, kde tvořili dokonce 31 %. Z těchto bezmála dvou milionů lidí umístěných v Bavorsku bylo 55 % Němců z bývalého Československa, 25 % ze Slezska a 4,5 % z východního Pruska. Díky tomu se zvýšil počet bavorského obyvatelstva ze sedmi na devět milionů. V rámci samotného Bavorska se nejvíce Němců z východní Evropy usadilo v zemědělských oblastech Dolního Bavorska, Horních Franků a v Horní Falci.

Avšak nově příchozí Němce nečekala v Bavorsku žádná idylka, již od počátku museli čelit mnoha problémům, které ztěžovaly rychlou integraci do poválečné většinově německé společnosti. Na prvním místě stála skutečnost, že starousedlíci považovali uprchlíky a odsunuté Němce za občany „druhého řádu“, jejichž údělem měla být rychlá asimilace do většinové společnosti a kteří v krátkodobém horizontu jen představují další zátěž již pro tak těžce zkoušené poválečné Bavorsko.

Při výčtu konfliktních rovin lze na prvním místě uvést střet odlišných identit. Nedostatečný koncept rozdělení nově příchozích Němců způsobil, že se promísilo obyvatelstvo s různými životními návyky, dialekty či vyznáním. Rozdílnost vyznání však v Bavorsku nepatřila k těm hlavním odlišnostem, neboť podíl katolíků na celkovém počtu bavorského obyvatelstva klesl ze 73,7 % v roce 1939 jen o necelé dva procentní body na 71,9 % v roce 1950, což sice korespondovalo s mírným nárůstem protestantů z 24,9 % na 26,5 %, ale zároveň to potvrzovalo fakt, že většina sudetských Němců preferovala katolické vyznání.

Navíc spojenecké velmoci preferovaly identifikaci s lokálními regiony na úkor silné národní identity. Právě tento koncept – „my“, tj. Mnichované nebo Bavoři – vytvořil dichotomii s pojmem „oni-cizinci“, což se vztahovalo právě na sudetské Němce, Slezany, východní Prusy atd. Právě tento protiklad „my“ a „oni“ vytvářel základní bariéru. Proto se starousedlíci často negativně vymezovali vůči nově příchozím a netajili se přáním, aby se utečenci co nejdříve vrátili tam, odkud přišli. V Bavorsku musela americká vojenská správa dokonce zasáhnout a udělit vysoké pokuty za diskriminaci nebo za negativní kampaň proti nově příchozím. Tato dichotomie byla později rychle překonána až díky mladistvým a dětem, kteří ve školách a při různých mimoškolských činnostech snadno překonávali vzájemnou nevraživost.

Situace v Bavorsku byla také specifická tím, že většina „nových“ Němců skončila v malých městech a v obcích do dvou tisíc obyvatel, což ve velké míře určovalo konzervativní přesvědčení místního obyvatelstva a jeho uzavřenost. O problémech s integrací mluví také statistický údaj z roku 1948, podle nějž bylo v Bavorsku uzavřeno celkem 95 000 manželství, z nichž 8200 (8,65 %) uzavřeli nově příchozí mezi sebou, přes 16 000 manželství tvořili zástupci starousedlíků s nově příchozími a téměř 70 000 manželství bylo uzavřeno jen mezi starousedlíky.

K dalším klíčovým faktorům patřila špatná materiální situace uprchlíků a odsunutých Němců. Co se týče sudetoněmeckého obyvatelstva, mohla si většina odsunutých Němců v rámci transferu odnést zavazadla o hmotnosti jen mezi třiceti a padesáti kilogramy a hotovost kolem pěti set říšských marek, které však podléhaly vysoké inflaci, a proto byly skoro bezcenné. Tato „pauperizace“ uprchlíků a odsunutých Němců velmi ztěžovala jejich integraci do německé společnosti. Většina nově příchozích navíc pocházela z dobře situovaných a vážených měšťanských rodin a bylo pro ně velmi depresivní, že je místní obyvatelé v Bavorsku vnímali jako žebráky a tuláky, kteří jsou odkázáni na dary a solidaritu druhých. Mezi starousedlíky se brzy rozšířil zvyk mluvit o nových spoluobčanech jako o „gaunerech ze Sudet“ (Sudetengauner) nebo jako o těch, kteří „nemají vůbec nic“ (tzv. Habenichtse) a jen těží ze štědrosti místního obyvatelstva. Právě nedostatek základního kapitálu a neochota Spojenců a místních samospráv finančně podporovat nově příchozí způsobily prohloubení jejich závislosti na starousedlících a posílily pocit, že Německo je vlastně jen dočasnou „vynucenou vlastí“ a že po určité době bude možné vrátit se do původní vlasti. Tento pocit ovšem vyvolával generační střety mezi „novými“ Němci. Starší generace nostalgicky vzpomínaly na původní domovy a toužily se tam vrátit, zatímco mládež se brzy plně identifikovala s poválečnou německou společností a o žádné změně bydliště nechtěla ani slyšet.

Poválečnou integraci také ztěžovalo obtížné hledání pracovních míst pro uprchlíky a odsunuté Němce. Většina sudetských Němců ovládala nějaké řemeslo nebo měla zkušenost s prací v malých či středních továrnách, řada z nich v minulosti úspěšně podnikala. Ovšem tato jejich dosavadní pracovní zkušenost nevyhovovala agrárnímu profilu Bavorska, kde se nedostávalo především zemědělských pracovníků. Proto museli přijímat hůře placená místa, která byla primárně určena pro lidi s nízkou kvalifikací. Tento odborný sestup měl vážné následky pro psychiku a sebevědomí sudetských Němců. I v samotném zemědělství v nich viděli místní obyvatelé nevítanou konkurenci a velmi se bránili možné pozemkové reformě či přímému prodávání půdy novým spoluobčanům. Špatné platové podmínky zapříčinily, že většina nově příchozích Němců nezůstala na jednom místě, ale různě se stěhovali, aby našli lépe placenou práci, ovšem i v nových oblastech se museli spokojit s méně kvalifikovanou činností.

Poslední z klíčových problémů představovala špatná bytová politika. Blízko hranic s Československem vyrůstala – ve městech Hof, Furth im Wald, Pasov a Freilassing u Kiefersfeldenu – řada záchytných táborů, kam transporty přivážely odsunuté Němce. Již zde se potýkali se špatnými hygienickými a sociálními podmínkami v důsledku velké koncentrace lidí na jednom místě. Se stále novými transporty počet míst v táborech nedostačoval, a proto byla část odsunutých Němců dokonce ubytována v bývalém koncentračním táboře v Dachau. Také umístění těchto lidí na bavorský venkov neprobíhalo podle představ komisařů pro uprchlíky, a proto ještě v říjnu 1949 existovalo na území Bavorska 465 uprchlických táborů s více než 94 000 obyvatel. Značné množství sudetských Němců žilo ještě mnoho let po válce v provizorních bunkrech, továrních halách nebo jiných provizorních obydlích. Ještě v roce 1950 bydlelo ve Spolkové republice Německo téměř 900 000 uprchlíků a odsunutých Němců v provizorních obydlích. Část z nich také sdílela domy se starousedlíky, s nimiž se dělili o sociální zařízení, kuchyň či prádelnu, což s sebou přinášelo řadu konfliktních situací. Starousedlíci vzpomínají, že v domě, ve kterém dříve bydlely dvě rodiny, najednou žilo 28 osob. V roce 1950 žily téměř dvě třetiny všech nově příchozích Němců v podnájmu a nemohly si dovolit vlastní byt. Celková hodnota domácností byla jen z poloviny tak vysoká jako u starousedlíků. Právě neschopnost pořídit si vlastní bydlení pociťovali odsunutí Němci jako jeden z hlavních handicapů bránících jejich integraci.

Jejich postavení se měnilo jen velmi pomalu. O úspěšné integraci těchto nových obyvatel do německé společnosti nakonec rozhodly dva faktory: hospodářský vzestup Spolkové republiky Německo v padesátých letech 20. století a finanční podpora spolkové vlády. Hospodářský zázrak přinesl rapidní snížení nezaměstnanosti, umožnil odsunutým Němcům najít dobrou a kvalifikovanou práci a vyřešil jejich špatnou bytovou a sociální situaci. Finanční a majetkové vyrovnání napomohlo tomu, že se již noví obyvatelé nemuseli cítit jako „chudáci“, kteří jsou závislí na solidaritě a soucitu starousedlíků, a mohli sami rozhodovat o svém životě a svých investicích. Tato pomoc, byť byla stanovena jen ve výši 70 marek měsíčně, měla hluboký psychologický a motivační účinek.

Příklad pomalé a problematické integrace sudetských Němců do bavorské společnosti měl ukázat především na komplikace s masovou migrací, která je doprovázena řadou různých menších či větších problémů. Na druhou stranu současná česká společnost zatím takové masové migraci nečelí, a proto má nyní ideální podmínky pro přípravu koncepce pro přijetí většího počtu obyvatelstva. Místo dnes převládajících populistických a xenofobních výkřiků je potřeba podrobná analýza rizik a výhod migrace a příprava podmínek pro přijetí většího počtu obyvatelstva (efektivní veřejná správa, dostatek bytových jednotek, dostatečná nabídka pracovních míst, aktivní politika inkluze…).

 

Tabulka 1: Vyhnanci v Německu v roce 1950 podle svého předválečného původu

Němci žijící před válkou ve východní Evropě a regionu Odra-Nisa 11 890 000
Němci žijící před válkou v SSSR (a přestěhovaní do německých oblastí během války) 100 000
Němci žijící před válkou na západ od Odry a Nisy (kteří se během války přestěhovali do východní Evropy) 460 000
Němci žijící před válkou v západní Evropě a dále v zahraničí 235 000
Němci, kteří se za války přestěhovali do západní Evropy 65 000
Celkem 12 750 000

Zdroj: Reichling, G. 1995. Die deutschen Vertriebenen in Zahlen. Bonn.


Autoři:

Podobné články

  • 0_Radikální řešení nerovnosti příjmů_migrace

    Radikální řešení globální nerovnosti příjmů: buďme více jako Katar

    Guvernérka amerického Fedu Janet Yellenová si nedávno v Bostonu vysloužila nevoli od konzervativců, když řekla: „Značně mě znepokojuje rozsah a pokračující nárůst nerovnosti ve Spojených státech. ... Myslím, že je načase položit si otázku, zda je tento trend slučitelný s hodnotami zakořeněnými v dějinách našeho národa, zejména vzhledem k vysoké hodnotě, kterou Američané tradičně přisuzují rovnosti příležitostí.“ A není přitom s podobnými obavami zdaleka sama. Přinejmenším od doby protestů Occupy Wall Street patří nerovnost příjmů mezi nejdiskutovanější témata americké politiky.

  • 0_Uprchlíci a politici,zkouška evr.hodnot_migrace

    Uprchlíci a politici: zkouška evropských hodnot

    Svoboda jednotlivců je centrální hodnotou EU a – přinejmenším – západní civilizace. A dosavadní úspěchy v odstraňování bariér realizace svobodné vůle jednotlivců jsou historicky bezprecedentní. Mezi nejhodnotnější svobodu patří možnost pracovníků a zaměstnanců spojit své úsilí, aniž by se museli zajímat o občanství toho druhého. Tato možnost je výhodná jak pro přímo zúčastněné, tak pro naše hospodářství jako celek, protože vede k lepšímu propojení nabízených a poptávaných schopností, a tedy k vyšší produktivitě a vyšším mzdám.