Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi

Většinu firem zasáhlo zamrznutí finančních trhů po roce 2008 poměrně těžce. Vlády reagovaly selektivně – zvláštními daňovými úlevami a dotacemi především pro velké firmy. Namísto toho mohly pomoci všem, kdyby snížily firemní daně všeobecně. IREF Europe jejich reakce zmapoval a zjistil, že obecně vlády reagovaly svou daňovou politikou pěti různými způsoby.

Dvě ruce fiskální politiky
Každá vláda má dvě fiskální ruce. Jednou někomu bere a druhou někomu dává. Jejich pohyb usměrňuje nejen zákon, ale i různé ministerské vyhlášky a konečně často i exekutivní rozhodnutí vlády či jednotlivých ministrů.

Dá se snad říci, že finanční turbulence světa po roce 2008 zasáhly firmy o něco tvrději než soukromé osoby, alespoň v rámci EU. Sociální zabezpečení v Evropě umožňuje mnohem měkčí dopad než například ve Spojených státech, a financování každodenních aktivit bývá u jednotlivců mnohem méně závislé na bankách než u firem. Jednotlivci navíc nejsou většinou smluvně vázáni k pravidelným platbám nezávislým na okamžitém stavu financí, jako je u firem například výplata mezd.

Dalo by se tedy očekávat, že takto zasaženým firmám se budou vlády snažit svou fiskální politikou pomoci, zvlášť proto, že tyto firmy mohou zaměstnávat ty, kterým by jinak vlády vyplácely dávky v nezaměstnanosti. Zda skutečně svým firmám pomohly, závisí na tom, o které fiskální ruce uvažujeme.

Pohyby ruky dávající
Vlády touto rukou poměrně rychle pomáhaly těm firmám, které byly nejhlasitější v proklamacích o tom, že jsou na pokraji bankrotu (ať už to byla pravda či nikoli). A nebyly to jen banky, jejichž zachraňování stále probíhá. Někdy to bylo formou přímých dotací (údajně aby mohly velké firmy „přežít“), někdy se vlády zaručily za půjčky – opět především pro velké firmy. V případě nesplácení by za firmu musel opět platit daňový poplatník, na jehož vrub jde tato cena za riziko.

O něco subtilnější – ale o to velkorysejší – byly různé programy šrotovného, které měly pomoci domácím výrobcům aut, polystyrenu na zateplení budov či brojlerů. (Domácí chovatele brojlerů podporuje EU permanentně svou zemědělskou politikou, krize nekrize.)

Problémem veškerých podobných fiskálních výdajů je jejich selektivní povaha. Příjemce podpory musí být dostatečně hlasitý ve svém nářku, jinak nic nedostane. Pokud by existoval nějaký vztah mezi intenzitou nářku a smysluplností občasné podpůrné injekce, nebyl by to úplně špatný systém. Takový vztah však neexistuje. Některé firmy jsou v přitahování pozornosti prostě lepší, nezávisle na skutečné potřebě.

Ve svém celkovém úhrnu nejsou přitom náklady na poutání triviální. Vynakládají je totiž všichni, i ti, kdo nakonec státní podporu nedostanou. V jakékoli jiné situaci, když se ucházíte o nějaké zboží či službu, zaplatí ji jen ti, na které se zboží či služba dostane. I v aukci nakonec zaplatí jen výherce, ostatní neplatí nic. V podivné aukci o státní podporu však platí náklady na přilákání pozornosti všichni, i když se na ně nakonec třeba nedostane. A tak – jak popisuje ekonomie – takzvaný „rent-seeking“ či „dobývání renty“ plýtvá zdroji všech. Téměř všichni navíc finální udělení podpor považují za nefér, což jen dál snižuje všeobecnou morálku, obchodní nadšení a optimismus do budoucna.

Pohyby ruky beroucí
Fiskální ruka beroucí (neboli daňová) dokáže být stejně selektivní jako ruka dávající. Pro celkové hospodářství je to pak také podobně nákladné. Média většinou reagují z nějakého důvodu pozitivněji, když si nějaká firma vyjedná cílenou daňovou výjimku, než když dostane ekvivalentní dotaci – ve skutečnosti však jde o jedno a totéž.

Jeden způsob, jak může daňová politika státu pomoci všem, však existuje. Stačí přestat se snažit vybírat si favority; namísto nahlodávání všeobecnosti pravidel korporátního zdanění stačí snížit daňovou sazbu všem.

V dobách ekonomického poklesu takovou věc podporují dokonce i tradiční keynesovci, kteří říkají, že „deficity ve špatných časech jsou v pořádku, pokud jsou zaplaceny přebytky v časech dobrých“. Všeobecné snížení daní navíc na rozdíl od daňových úlev a dotací nezapomíná na malé firmy. To je obzvláště důležité, neboť ty většinou trpí zamrzlým bankovním systémem více než ty velké, které mívají vyšší míru naakumulovaného kapitálu z minulosti. Banky navíc malým firmám nedůvěřují více než velkým i v časech dobrých, natožpak zlých.

Přizpůsobení všeobecné sazby firemních daní lze tedy doporučit jako optimální reakci fiskální politiky na recesi po roce 2008. Jak se zachovaly evropské vlády?

Firemní daně v dobách po finanční bouři
Následující graf zobrazuje firemní daně v jednotlivých zemích EU během dvou let před rokem 2008 a poté. Výhrada: Vzhledem k rozdílům v účetních a daňových zvyklostech v jednotlivých zemích nemusí být daňové sazby přímo srovnatelné. Firma s domicilem v zemi s 20% daňovou sazbou může nakonec zaplatit více na daních než firma v zemi se sazbou 25 %. Mnoho zemí (například Nizozemsko) uvaluje jinou sazbu (často nulovou) na domestikované „zahraniční“ firmy. Data společnosti KPMG se proto snaží vybrat co nejsrovnatelnější daňovou sazbu. Pokud se navíc daňové sazby v jednotlivých oblastech země liší (jako třeba v Německu díky místní extra dani), efektivní daňové sazby jsou interpolovány pro celou zemi.

Graf 1: V závislosti na reakci daňových sazeb na proměny hospodářské atmosféry lze evropskou osmadvacítku rozdělit do pěti kategorií.

* Poznámka: Lucembursko je klasifikováno jako Neměnič – drobné pohyby jsou způsbeny především změnami v místních daňových přirážkách přepočítaných na celostátní průměr

Zdroj: KPMG

Jak reagují jednotlivé země?

Až deset zemí (Neměniči) nijak svou firemní daňovou sazbou nepohnulo. Tato skupina obsahuje jak země s vysokými daněmi (Belgie či Francie) tak relativně nízkými (Irsko).

Dalších 12 zemí měnilo daně velice sporadicky. Osm z nich (Raní/Pozdní snižovači) snížilo daňovou sazbu jen jednou buď na začátku období (Německo, Itálie, Španělsko), nebo v posledních letech (Portugalsko, Finsko). Během „nejtěžších let“ hospodářského poklesu po roce 2008 s daňovou sazbou vůbec nehýbaly. Tři země (Zvyšovači) ji dokonce jednou zvýšily. Jedna země (Litva) si zaexperimentovala se zvýšením sazby o celých pět procentních bodů během roku 2009, ale pak se vrátila k původní sazbě.

Úhrnem tedy 22 z 28 zemí neměnilo daňovou sazbu vůbec nebo jen jednou. Jinými slovy, více než tři čtvrtiny zemí EU nepřizpůsobuje své všeobecné zdanění firem, když po tom volají průběžně se měnící podmínky na trhu a v hospodářství. Je třeba poznamenat, že v mnoha těchto zemích probíhaly v daném čase štědré fiskální dotace, veskrze selektivní, což jen zhoršuje vyhlídky na budoucnost a udržitelnost fiskální politiky.

Pouze sedm zemí EU postupně přizpůsobovalo daňovou sazbu s tím, jak po změně volaly postupně se měnící podmínky a budoucí naděje. Všechny, až na jednu, to byly země v kategorii „Postupných snižovačů“. Tradiční výjimkou i zde bylo Řecko, které během sledovaného období udělalo postupnou otočku.

Dobré zprávy

Rozumí se, že postupné přizpůsobování nemusí být nutně tím nejlepším řešením. Jedno velké snížení daňových sazeb může mít větší efekt než pět drobných postupných. Nicméně kromě zmíněných pěti Postupných snižovačů vykazují jen tři země nějaké jednolité snížení, a to počítáme i nedávné dánské kosmetické snížení o jediný procentní bod. Osm z 28 není zrovna nejlepší skóre, ale aspoň osm Snižovačů je více než tři Zvyšovači.

Každoroční změny navíc mohou mít tu špatnou vlastnost, že zvyšují nejistotu. Mohou také zvýšit administrativní náklady věčných změn, nicméně díky modernímu účetnímu softwaru nemusí být veliké, pokud se mění jen sazba a nemění se jiná pravidla.

Dobrá zpráva tak je, že všichni „postupní“ měniči patří mezi snižovače (kromě Řecka, samozřejmě). Výše zmíněné „nejistotě“ bychom tedy snad měli spíše říkat „optimistické vyhlídky“ dávající naději, že snižování bude moci pokračovat i do budoucna.

---

Autoři:

• Petr Bartoň