recenze knihy

RECENZE: Román Sluneční cyklus Radka Stavěla

22. 3. 2018, 11.45 - Jiří Schwarz

Zatímco Slunečním státem položil italský filosof 17. století Tommaso Campanella základy utopického socialismu, tak Slunečním cyklem vysvětlil Radek Stavěl reálné fungování evropského kapitalismu počátku 21. století. Trh „kultivovaný“ státními zásahy ve jménu ekologické udržitelnosti generuje bohatství a z něho odvozený vliv nepočetné zájmové skupiny vlastníků obnovitelných zdrojů energie (OZE) za peníze spotřebitelů energie. Příběh popisuje solární boom v České republice, časově jde o pětiletku 2005–2010.

„Soudruzi z Bruselu“ vytyčili ve Směrnici 20/20 smělý energetický plán pro Evropu. Podle něj by se do roku 2020 mělo v zemích EU 20 % elektřiny vyrábět z obnovitelných zdrojů. Jimi se rozumí využití vody, větru, slunečního záření, geotermálního tepla apod. Tuto iniciativu začala tvůrčím způsobem rozpracovávat koaliční vláda pod vedením sociálního demokrata Jiřího Paroubka a prosadila v Poslanecké sněmovně zákon č. 180/2005 Sb. o dotačních podmínkách a garantovaných výkupních cenách pro solární elektrárny. Na návrh poslankyně ČSSD Hany Šedivé, o níž lze s jistotou říci, že neměla o důsledcích tohoto zákona, ale pravděpodobně ani o jeho obsahu nejmenší ponětí, byl přijat paragraf, podle něhož výkupní ceny energie nesmí poklesnout pod 95 % jejich úrovně z předchozího roku.

Tento paragraf vyvolal pravý energetický Klondike, který začal v roce 2008 v souvislosti s poklesem cen z Číny dovážených fotovoltaických článků. Podnikatelů s OZE se objevilo jako hub po dešti, ale jen někteří z nich získali od Energetického regulačního úřadu (ERÚ) licenci, která opravňovala připojit jejich fotovoltaickou elektrárnu k energetické soustavě a stát se recipientem státní podpory, respektive takzvaného zeleného bonusu. Stát tímto zavazovala vykupovat od nich elektřinu za ceny, které násobně převyšovaly tržní ceny elektřiny. Úřednická vláda Jana Fischera na prudký nárůst vydaných licencí nedokázala včas zareagovat logickým a očekávaným adekvátním snížením dotační podpory. V důsledku toho nejen každý odběratel elektřiny platí v cenách energií vysoký poplatek na podporu obnovitelných zdrojů, ale v současnosti každý český daňový poplatník přispívá ze svých daní na dotování výroby vlastníkům solárních elektráren. K přijetí zákona omezujícího podporu takzvaným solárním baronům došlo až v roce 2010, kdy skončil solární boom. S jeho důsledky se v našich peněženkách a veřejných rozpočtech vyrovnáváme dodnes.

Každý odběratel kvůli prudkému růstu výrobní kapacity OZE platí nyní v ceně elektřiny roční poplatek 495 Kč za spotřebovanou MWh (megawatthodinu) oproti 28 Kč za stejné množství v roce 2008. Průměrná domácnost žijící v bytě tak ročně na OZE přispívá částkou 990 Kč, zatímco domácnost, která elektřinou nejen svítí, ale také topí, vydá na OZE ročně až 9900 Kč. Regulované platby v ceně elektřiny nestačí pokrýt náklady na výrobu z OZE, a proto stát k tomu přispívá částkou 39 miliard Kč ročně. Takové jsou náklady na elektřinu vyrobenou z OZE, která pokryje asi 14 % celkové spotřeby v ČR.

Jde o učebnicový příklad neviditelného přerozdělování peněz od nízkopříjmových skupin obyvatelstva k hrstce státem vyvolených vlastníků, kteří dokázali včas získat koncesi na stavbu fotovoltaické elektrárny či jiného OZE. Tento finanční transfer dosahuje více než 80 miliard Kč ročně. Z podnikatelského hlediska jde o projekt s neuvěřitelným výnosem, z politického hlediska jde o idiotismus nebo projev chladnokrevné korupce. Typický evropský stát blahobytu, což je jakákoli členská země EU, tuto „nespravedlnost“ řeší dalším zdaněním, nejčastěji progresivním zdaněním recipientů vyšších příjmů, z nichž naprostá většina nemá s výrobou elektřiny z OZE nic společného.

O tomto problému pojednává napínavý, místy kriminální příběh s mediálně známými postavami, který autor okořenil větší než minimální dávkou erotiky a sexu. Pokud příběh hospodářské katastrofy se vztahovým happy endem pomůže čtenářům pochopit ekonomickou podstatu líbivých politických prohlášení, tak nejen pobaví, ale i poučí! Pak se bionafta nebo elektromobilita po fotovoltaice snad nestanou dalším prokletím českého národního hospodářství. To by už nemuselo přežít. Není totiž tak odolné jako někteří protagonisté Slunečního cyklu, kteří zosobňují vlastnosti dravých podnikatelů a s nimi propojených politiků, veřejně deklarujících společenský zájem a jednajících především v zájmu vlastním.

Autor: Jiří Schwarz

Radek Stavěl (1971) vystudoval VŠE a FAMU. Pracoval na různých tvůrčích projektech a pozicích v médiích. Byl zaměstnán v domácích i mezinárodních firmách na pozicích pokrývajících zejména oblasti public relations, marketingu, řízení lidských zdrojů a firemní strategie. Od roku 2016 přednáší na Vysoké škole ekonomie a managementu a podniká v oblasti komunikace.

 

Sluneční cyklus


Autoři:

Podobné články

  • 2_2016_Jak v ČR vyrábíme

    Jak v ČR vyrábíme elektrickou energii?

    Na elektroenergetický sektor je často zaměřena pozornost celé společnosti. Ale co bude tím vůdčím zdrojem energie? Uhlí, jádro či snad obnovitelné zdroje? Na co sází český elektroenergetický sektor?

  • 2_2016_Čas psát novou koncepci

    Čas psát novou koncepci české energetiky

    V loňském roce byla schválena státní energetická koncepce. Podle představ jejích autorů budou v roce 2040 vedle dvou „starých“ bloků elektrárny Temelín ještě dva až tři nové jaderné reaktory, každý o výkonu přes 1000 megawattů. Ve hře je i prodloužení provozu čtyř starších dukovanských bloků do období let 2045 až 2047. Spotřeba primárních energetických zdrojů oproti dnešnímu stavu mírně klesne, na jejím pokrytí se bude z 27 procent podílet jaderná energie a z 22 procent zemní plyn. Po 17 procentech bude připadat na uhlí, ropu a obnovitelné zdroje. Česko již nebude vyvážet až 20 procent vyrobené elektřiny, výroba a spotřeba budou zhruba v rovnováze.

  • 2_2016_Přírodní zdroje a ekonomický růst

    Přírodní zdroje a ekonomický růst: nastane apokalypsa, nebo zlatý věk?

    Je trvalý ekonomický růst možný ve světě omezených přírodních zdrojů? Stručná odpověď je: teoreticky ano, pokud vliv technologického pokroku převáží nad vlivem úbytku zdrojů. Klíčovou otázkou tedy je, zda bude tato podmínka v realitě vždy splněna či nikoliv. Na to se však názory velmi různí: podle jedněch spěje ekonomický vývoj dlouhodobě ke stagnaci, podle jiných naopak k bodu, kdy se produktivita razantně zvýší a blahobyt poroste stále se zvyšujícím tempem. Čeká nás tedy v budoucnu zastavení růstu, jeho akcelerace, nebo bude světové hospodářství růst „normálním“ tempem, na které jsme si zvykli v posledních dvou staletích?

  • 2_2016_Recenze Topol

    Hlavně se nepo…. aneb jak myslel, tak řekl; jak řekl, tak udělal. Recenze knihy Mirka Topolánka

    Jedním z rozdílů mezi českou a západní politickou kulturou je odlišný pohled na memoáry bývalých významných politiků. Na Západě se jejich napsání očekává a často jde o politologicky, ale také literárně povedená díla. Nepochybně mezi ně patří například memoáry Margaret Thatcherové nebo Winstona Churchilla, který za své dílo dokonce obdržel Nobelovu cenu za literaturu. V České republice naopak autory memoárů stíhá spíše posměch, spekulace o nečistých motivacích, nebo dokonce opovržení.