Reforma Evropské unie podle Davida Camerona

Konzervativci Davida Camerona nečekaně zvítězili v loňských volbách do Sněmovny reprezentantů. Staronový premiér tak může dodržet svůj slib a Británie stojí před referendem o vystoupení nebo setrvání v Evropské unii.

Pružná unie založená na svobodné spolupráci
Zatímco radikální euroskeptici chtějí referendem dosáhnout skutečného vystoupení Velké Británie z Evropské unie, pro reformistu Camerona je prostředkem pro vyjednávání. Jeho cílem jsou reformy integračního projektu, které směřují opačným směrem než snahy o stále těsnější unii (ever closer union).

„Británie se už nechce účastnit budování stále těsnější unie. Naše vize Evropy je jiná. Věříme v pružnou unii svobodných států, které sdílejí určité instituce a spolupracují na základě dobrovolné spolupráce,“ popsal Cameron cíle svých reformních požadavků v obecné rovině.

O požadavcích britské vlády se jednalo na summitu Evropské unie 18. a 19. února v Bruselu. Do poslední chvíle nebylo jasné, o které konkrétní změny bude Cameron usilovat. Z taktických důvodů totiž nechtěl před samotným jednáním zveřejňovat všechny detaily svých požadavků. „Vyjednal jsem dohodu, abych Spojenému království zajistil zvláštní status v rámci Evropské unie,“ nechal se slyšet po jednání. Dohoda však není právně závazná.

Volný obchod a konkurenceschopnost
Konzervativci považují za zásadní překážky pro konkurenceschopnost britské ekonomiky evropskou byrokracii a nadměrné vměšování Bruselu. Jedním z hlavních cílů Cameronových reforem proto je se tohoto břemena zbavit.

Na druhou stranu konzervativci volají po urychleném přijetí dohod o volném obchodu s Amerikou a Asií. Zde se Cameron snaží podkopat argumentaci zastánců „Brexitu“, podle nichž členství v EU Británii brání ve volném obchodu se zbytkem světa. Tuto argumentaci často používá předák United Kingdom Independence Party (UKIP) Nigel Farage. O tom, zda jsou zmíněné dohody o volném obchodu skutečně ve prospěch volného obchodu, či naopak jde jen o uvalování dalších regulací, panují spory.

Pro co nejrychlejší přijetí smlouvy se vyslovilo 14 protržních liberálních think tanků v čele se slovenským INESS. Konkrétně zmíněná UKIP smlouvu o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP, The Transatlantic Trade and Investment Partnership) odmítá. Stejně tak rektor CEVRO institutu prof. Josef Šíma tvrdí, že klíčová místa TTIP nemají „se svobodným obchodem nic společného“.

Dále Cameron hovoří o odstranění bariér ve službách a digitálním sektoru, které vidí jako překážku skutečně jednotného trhu.

Na jednu stranu konzervativci podporují další rozšiřování Evropské unie, na druhou stranu volají po mechanismech, které předejdou výraznému migračnímu tlaku ze strany těchto nových zemí. Konkrétně hovoří o omezení volného pohybu z těchto zemí do doby, než budou ekonomicky konkurenceschopné.

Imigrace
Kromě výše uvedeného požadavku David Cameron dlouhodobě uvádí několik dalších návrhů, které mají snížit počet evropských občanů mířících do Velké Británie:

1)  Čtyřletá lhůta, po kterou přistěhovalci z EU musí žít v Británii, než budou moci uplatnit sociální nároky, například daňové zvýhodnění nebo sociální bydlení.
2)  Znemožnění imigrantům vznášet nárok na přídavky na děti pro vyživované osoby žijící mimo území Velké Británie.
3)  Vypovězení imigrantů, kteří v Británii do šesti měsíců nedokázali sehnat práci.
4)  Omezení práva imigrantů nastěhovat si do Británie členy rodiny, kteří nejsou občany EU.
5)  Pozastavení nároku na univerzální sociální dávku (Universal Credit) pro nezaměstnané občany EU.
6)  Urychlení deportace usvědčených zločinců.
7)  Prodloužení zákazu opětovného vstupu do země pro vypovězené imigranty.

V mnoha státech Evropské unie včetně České republiky je volný pohyb osob považován za jeden z největších přínosů účasti na projektu EU. I proto mají právě návrhy v oblasti imigrace nejmenší šanci ze všech čtyř okruhů padnout na úrodnou půdu. Ilustrovat to lze na maďarské vládě, která slíbila ve zbylých třech oblastech Brity podpořit, avšak proti snahám omezit přístup imigrantů do sociálního systému se tvrdě ohradila. Tento konkrétní bod Cameronova seznamu na podzim ve svém prohlášení kritizoval i premiér Sobotka.

V podstatě lze navrhovaná opatření v oblasti imigrace rozdělit do dvou kategorií. Do první spadají návrhy, jejichž cílem je omezit přístup občanů ostatních členských zemí do britského systému sociálního zabezpečení. Takové návrhy jsou logické a férové. Britští občané svými daněmi fungování svého sociálního systému platí, bez ohledu na to, zda je nastaven správně, či nikoliv. Právě na základě této skutečnosti mohou vznášet své nároky. Aby tyto nároky vznikaly samotným pobytem v zemi, je neférové. Aby byly podmíněny určitou dobou (zmíněnou čtyřletou lhůtou), po kterou rezident přispívá do systému, je zcela logické a namístě.

Druhou kategorii pak tvoří návrhy, které jdou za hranici snahy napravit nespravedlnosti vznikající univerzálním nárokem na sociální dávky. Zde jde především o omezení volného pohybu občanům z nekonkurenceschopných zemí, vypovězení nezaměstnaných imigrantů nebo omezení příchodu příbuzných ze zemí mimo EU. Tyto návrhy by dávaly smysl jedině v případě, že by neprošly návrhy z první kategorie. V případě, že by tyto prošly, šlo by o bezdůvodný protekcionismus a populismus.

Suverenita národních parlamentů a britských soudů
Jedním ze zásadních požadavků je zvýšení vlivu národních parlamentů na evropskou legislativu. Cameron hovoří o mechanismu „červené karty“, tedy právu veta.

Podle článku 12 Lisabonské smlouvy mají nyní národní parlamenty osm týdnů na posouzení, zda je návrh evropské legislativy v souladu s principem subsidiarity. Parlamenty, které disponují alespoň třetinou hlasů, mohou předložit tzv. odůvodněné stanovisko. Komise je pak povinna svůj návrh přezkoumat. Jde však o velmi vágní povinnost. Komise totiž návrh nemusí nutně změnit nebo stáhnout. Proto se v tomto případě hovoří o „žluté kartě“.

I dnes je však možné, pokud Evropská komise odmítne návrh stáhnout nebo změnit, aby se proti němu postavila prostá většina hlasů komor národních parlamentů. V takovém případě by odůvodnění Evropské komise i stanoviska národních parlamentů byla předložena Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie. Pokud pro stanovisko hlasuje 55 % členů Rady nebo většina Evropského parlamentu, návrh je pozastaven. V tomto případě se hovoří o mechanismu „oranžové karty“.

David Cameron si v Bruselu vymínil, aby národní parlamenty v rámci mechanismu „červené karty“ skutečně mohly blokovat evropskou legislativu. V tomto případě by národní parlamenty disponující minimálně 55 % hlasů musely předložit odůvodněné stanovisko. Zároveň by důvodem nesouhlasu musel být výhradně nesoulad navrhované legislativy s principem subsidiarity.

Panuje shoda, že Cameronův požadavek nutně nevyžaduje změnu Lisabonské smlouvy. Evropská komise by mohla jen přijmout neformální usnesení, že nebude pokračovat v projednávání legislativy, vůči níž národní parlamenty uplatní „červenou kartu“.

Konzervativci rovněž usilují o zrušení zákona Human Rights Act z roku 1998, který britský parlament schválil, aby se britské právo dostalo do souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Na základě tohoto zákona musí britské soudy s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku pracovat jako s precedenty i pro britské právo.

Britští konzervativci proto chtějí, aby pro britské právo byla opět určující Listina práv (Bill of Rights), jejíž výklad práv není tak extenzivní. Argumentují mimo jiné tím, že Evropský soud ve Štrasburku není orgánem EU.

Úplný opt-out z politické integrace
Ačkoli se Cameron stále řadí k zastáncům setrvání v Evropské unii podmíněného reformami, v Konzervativní straně existuje křídlo podporující „Brexit“. Jedním z prominentních euroskeptiků ve straně je poslanec Evropského parlamentu Daniel Hannan.

Právě Hannan v reakci na zveřejněné požadavky reagoval tvrzením, že evropské špičky musí být překvapeny, jak málo po nich Cameron žádá. Hannan tvrdí, že sám předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker naznačil variantu vytvoření nové kategorie členství.

I příznivci federalizace Evropské unie si totiž podle Hannana uvědomují, že Britové nikdy s něčím takovým nebudou souhlasit. Nová kategorie členství by tedy v podstatě znamenala úplný opt-out Velké Británie z politické integrace, zatímco by i nadále participovala na ekonomické integraci. Hannan připomíná, že tuto variantu navrhoval v minulosti i někdejší federalistický předseda Evropské komise Jacques Delors, který hovořil o „privilegovaném partnerství“. Podobně nyní federalistický předseda euroliberální skupiny v Evropském parlamentu Guy Verhofstadt mluví o „přidruženém členství“.

Pohled z České republiky
Vykrystalizovaly zde tedy tři základní alternativy následujícího vývoje:

1)  Prosazení stěžejních částí Cameronových reforem a setrvání Británie v EU.
2)  Opt-out Británie z politické integrace, zachování „přidruženého členství“, větší posun zbytku EU ke stále těsnější unii.
3)  „Brexit“.

Při pohledu z České republiky se zdá jako nejlepší ta varianta, že by se Cameronovi podařilo prosadit co největší omezení evropských regulací, byrokracie a centralizace, z níž by mohly těžit i ostatní členské země. V takovém případě by bylo výhodné i to, že by Británie nadále zůstala plnohodnotným členem EU a byla by určitou zárukou, že se opět nezačnou prosazovat opačné tendence.

Obě zbývající varianty by pro občany České republiky byly s velkou pravděpodobností nevýhodné. Zřejmě by totiž otevřely cestu k urychlení kroků ke „stále těsnější unii“ ve zbylých 26 členských zemích, a to se všemi důsledky – další celoevropské regulace, harmonizace daní, byrokratizace atd.

---

Autoři:

• Bohumír Žídek