Fotka web 2

Rozhovor s Janem Majerníčkem, vedoucím produkce festivalu Žižkovská Noc

1. 6. 2018, 12.00 - Trade-off 3/2018 - Jakub Žofčák

Již osmým rokem probouzí Žižkov z dlouhého zimního spánku jeden z nejunikátnějších festivalových projektů u nás – Žižkovská Noc. Během tří dnů a třech nocí se spojí přes 60 klubů, barů, hospod, kaváren a galerií, aby deseti tisícům návštěvníků poskytli neuvěřitelný mix všeho, co dokáže nabídnout současná klubová scéna v podání více než 500 účinkujících. Lze si poslechnout vše od rocku a punku přes hip hop, ska, reggae a metal až po Balkan brass band, modulární techno a squatterský rokenrol. Nejen z hudby je živ kulturní člověk, návštěvníci se tedy mohou oblažit i divadlem, autorským čtením, improvizacemi nebo výstavami. To vše bez velkých sponzorů, rádiových kapel a přehnané komerce. Za cenu 500 Kč a několika ztracených mozkových buněk.

O tom, jak se pořádá takový festival, jak v něm poosmé udržet undergroundovou atmosféru a jak ho zaplatit bez Chinaski a Staropramenu, jsme si povídali s Janem Majerníčkem, jedním z klíčových organizátorů Žižkovské Noci.

Nemrzí Vás někdy, že musíte celou akci sledovat zpoza scény v zákulisí? Co Vás psychicky motivuje, abyste vše nezahodil a nešel si užít Žižkovskou Noc?

To je docela trefa do černého. Mrzí, a vždycky si v týmu říkáme, že by bylo super, kdyby to teď někdo uspořádal ještě jednou za nás a my si to mohli jen užít z pozice návštěvníka. Na druhou stranu člověk vidí a zažije spoustu věcí, které se mu běžně nepoštěstí. Pozice pořadatele je mi určitě bližší – baví mě zodpovědnost a organizace. Dříve jsem se na hudebních akcích a festivalech nemohl zbavit pocitu, že bych to či ono dokázal udělat lépe, teď mám příležitost to dokázat.

Jaké konkrétně jsou Vaše úkoly, zodpovědnosti a celková náplň práce na Žižkovské Noci?

Oficiální název mé funkce zní vedoucí produkce. Obecně má festival tři hlavní roviny, které lze rozdělit mezi různé lidi – dramaturgie, produkce a PR & Marketing. Když to zjednoduším, dramaturgové jsou ti kreativci, kteří festival vymyslí, produkční jej realizují a markeťáci prodají. Z toho tedy vyplývá, že řídím realizaci festivalu. Produkce začíná domlouváním klubů a dalších prostor (což většinou dělám osobně), dále je třeba zajistit technické zázemí pro umělce a splnění jejich technických požadavků – např. sehnání zvuku a zvukaře pro určitý prostor, osvětlení scén, shánění netradiční techniky pro netradiční umělce nebo řešení toho, že v prostoru je 5A jistič a nemá šanci všechnu techniku utáhnout.

Vyjmenovávat další věci, které jsou náplní mé práce, by bylo na dlouhé hodiny, za zmínku snad stojí ještě logistika během festivalu a IT řešení. Na to, že jsme undergroundový a nízkorozpočtový festival, si troufám tvrdit, že co do modernosti organizačních postupů se držíme v čele. Letos máme na míru napsanou produkční aplikaci, která nám usnadňuje hromadnou komunikaci s umělci i personálem, správu dat a jejich zveřejňování atp. Koordinace jejího vývoje je také mojí doménou.

To je hodně úkolů, kolik času Vám reálně zaberou?

Festivalu se věnuji průběžně celý rok. Intenzivně zhruba pět měsíců před a jeden měsíc po akci, během festivalového měsíce pak na vlastní kůži dobrovolně zakouším směny pracovníků v kapitalismu devatenáctého století.

Dá se těmito „kapitalistickými směnami“ alespoň uživit? Máte další zaměstnání vedle Žižkovské Noci?

Žižkovská Noc není (a nejspíš kvůli své undergroundové povaze ani nebude) mým hlavním zdrojem příjmu. Pracuji v logistice, klubové akce vedle toho ovšem pořádám již osm let a v současné době jich mám na kontě zhruba 250. Vždy ale šlo o jednotlivé žánrové koncerty, festivalová zkušenost je to moje první. Má první epizoda se Žižkovskou Nocí se datuje do roku 2012, skutečná spolupráce začala na podzim 2015.

V čem se liší pořadatelství Žižkovské Noci a jiných „konvenčních“ akcí, např. open-air festivalů, klubových akcí, atd.?

První a největší rozdíl je v té klubovosti. Ve srovnání s open-air festivaly máme daleko větší množství scén s daleko menší kapacitou. To nám na jednu stranu umožňuje větší žánrovou rozmanitost, kdy můžeme neslučitelné scény snadno fyzicky oddělit, a zároveň tím umožňujeme návštěvníkovi s netradičním kulturním apetitem sestavit si program podle svého. Začít večer může třeba autorským čtením, pokračovat akustickým blues, pak si zajít na divadlo, avantgardní metal a skončit v šest ráno na techno afterparty. Na stranu druhou pro nás nepřipadají v úvahu ani příliš velká jména (protože na ně prostě nemáme prostor), ani velcí partneři. Většina open-airů žije z piva, u nás mají ale podniky vlastní smlouvy s pivovary, a tržba z barů je tak pro nás passé.

Organizujeme de facto v jednu chvíli padesát klubových koncertů a většinu produkce řešíme centrálně, což znamená nemalé množství práce. Na každé scéně pak máme stage-managera, který se stará o hladký průběh programu. Z hlediska propagace máme pak samozřejmě proti jednotlivým koncertům nepoměrně širší záběr a dosah a tím pádem i potenciál pro partnery.

Jaká je výhoda či nevýhoda takového přežívání bez velkých sponzorů? Dá se případně udržet underground atmosféra a zároveň být sponzorovaný třeba Staropramenem nebo Coca-Colou?

To, že nemáme velké sponzory, je z části také dílem toho, co jsem již popsal výše. Hlavní roli ale hraje duše festivalu – prezentujeme se jako alternativa, které není lhostejný přístup k životnímu prostředí, k člověku, k menšinám, ke zdravému životnímu stylu atd. Proto pro nás také není přijatelná spousta potenciálních velkých sponzorům, jako je např. McDonald’s nebo Coca-cola, jejichž produkty jdou přímo proti této filosofii.

Zároveň je pro nás důležitá dramaturgická nezávislost. Nechceme si nechat diktovat od obchodního oddělení našeho hlavního partnera, jaké máme zvát kapely, podoba festivalu pro návštěvníka má pro nás jasnou prioritu před ziskem.

Samozřejmě se partnerství nebráníme a dá se říct, že i aktivně hledáme partnery, pro které bude náš přístup zajímavý, kteří najdou potenciální zákazníky v naší cílové skupině a kterým se vyplatí náš festival podporovat a zároveň nám ponechat volnou ruku. Takový přístup nám ale spíše přináší více menších partnerů a různé bartery, které nám místo finančního zázemí pomůžou třeba snížit o něco produkční náklady, nebo nalákat další návštěvníky a zvýšit tak příjem ze vstupného, které je stále naším hlavním příjmem a pokryje náklady festivalu.

Vedle sponzorů nemáte na první pohled ani žádné velké headlinery. Nevyplatil by se ústupek v podobě velkého ne-underground headlinera (napadají mě např. Chinaski), který by na akci nalákal víc lidí?

Tady bych si dovolil oponovat. Letos jsme měli třeba Prago Union, Vypsanou Fixu nebo Mydy Rabycad, minulý rok zase Lenku Dusilovou, Sto Zvířat… To už není úplně underground. Velké scény headlinera potřebují, toho jsme si vědomi a nebráníme se tomu. Pořád se ale chceme držet myšlenky festivalu a zvát interprety, které v rámci našeho programu dávají smysl. Naše největší scény dokážou vyprodat spolehlivě.

Samozřejmě, pokud někdy do programu zařadíme nějaký prostor se znatelně větší kapacitou, je možné, že se objeví i větší jména, spíše tedy zahraniční. Nechci ale předbíhat a spekulovat, zatím se nic podobného nerýsuje.

Není obtížné „kočírovat“ méně zkušené kapely?

S méně zkušenými kapelami je, až na pár výjimek, většinou paradoxně nejméně práce. Pro ně je zážitek zahrát si na festivalu, uvědomují si to a jdou nám naproti. A my jdeme naproti jim, protože právě mladé nadějné kapely jsou to, co vytváří velkou část ducha festivalu.

Inspirujete se jinými podobnými akcemi, nebo je Žižkovská Noc unikátním projektem?

V České republice byla Žižkovská Noc, pokud vím, prvním projektem svého druhu, a vznikla takříkajíc spontánně, spojením více akcí probíhajících na Žižkově, žádná inspirace tam nebyla. Nyní už má své klubové noci i Brno, Plzeň, Ostrava a dokonce i Aš. V zahraničí existují podobné akce, ale registrovat jsme je začali až s postupem času. Nyní se už někteří členové našeho týmu cíleně jezdí inspirovat po celé Evropě a občas i mimo ni. Nechceme ale nikoho vyloženě kopírovat, držíme si svoji osobitost. Mám-li říct jednu dramaturgickou inspiraci, tak to bude nizozemský Roadburn Festival.

V čem je unikátní samotný Žižkov? Šel by festival uspořádat i v jiné městské části?

Rozhodně ne v takovém rozsahu. Žižkov je unikátní svojí hustotou klubů, hospod a barů a k podobnému projektu přímo vybízí. Festival už nicméně dávno přerostl jeho hranice a probíhá i na Vinohradech, částečně pak zasahuje do Holešovic, Karlína či Vršovic.

Když už jsme probrali škálu Žižkovské Noci, můžete sdělit alespoň rámcový rozpočet festivalu?

Ačkoliv se posledních pár let snažíme o profesionalizaci festivalu, stále jde více o undergroundovou a DIY záležitost – sami si děláme skoro vše a outsourcujeme skutečně nezbytné minimum věcí. Interpretům často nemůžeme nabídnout tržní cenu, ale i tak si u nás rádi zahrají pro tu neopakovatelnou atmosféru organického městského festivalu. Celkově jde o nižší jednotky milionů, do detailů bohužel zacházet nemohu.

Rozumím, máte alespoň představu, jaká je návratnost pro podniky a pro kapely? Může se stát, že bude akce mít pro podniky ve výsledku záporný přínos?

Samozřejmě je i v našem zájmu, aby akce byla pro podniky zisková. Jsou naším nejdůležitějším partnerem, bez nich bychom festival neuspořádali a je potřeba pro ně festival udržet atraktivní. I tak se ale občas stane, že pro některý podnik Žižkovská Noc zisková není. Pak se snažíme přijít na to, proč tomu tak bylo, a zda je možné to příště udělat lépe, nebo zda naše spolupráce do budoucna nemá smysl. Většinou platí, že prodělá-li klub, nevyplatí se daná scéna ani nám. Jde ale o minimum případů, ve valné většině případů panuje naštěstí oboustranná spokojenost.

Co se týče kapel, potažmo ostatních umělců (spadají pod nás i divadla, literáti atd.), snažíme se i u té nejmenší kapely, aby se jí pokryly alespoň náklady. Naše nízkorozpočtovost nám neumožňuje přílišnou velkorysost, ale nemám pocit, že by některé honoráře byly z naší strany vyloženě nefér. Doufám, že ten pocit nemají ani vystupující.

Co tedy považujete za největší riziko spojené s Žižkovskou Nocí pro podniky?

Rád bych řekl, že žádné riziko není, ale k tomu budeme muset bohužel ještě nějakou cestu ujít. Obecně platí, že podniky si mohou uškodit samy přílišnou pasivitou směrem k festivalu. Snažíme se sdílet všechny informace a konzultovat s podniky naše představy, ale při tom ohromném množství scén se prostě stane, že někde něco zapomeneme nebo nestihneme, a když druhá strana nekoná, neštěstí je na světě.

Musím to zaklepat, ale v posledních dvou letech žádný zásadní problém nenastal, jen pár drobností. Může se stát, že stage-manager nedodrží povinný konec produkce a přijede policie. Může se stát, že podnik nebude počítat s několikanásobným překročením obvyklé kapacity, nebude stíhat bar, dojde k drobnému poškození vybavení… Obecně ale věřím, že problémy, které jsem jmenoval, nastávají reálně pouze v malé míře a rozsahu a ve valné většině se ve stínu tržby a prestiže z festivalu plynoucích stávají irelevantními.

Co je největší riziko naopak pro kapely?

Myslím, že pro kapely riziko nehrozí, pokud nemají v plánu své jméno spojovat s rasismem, sexismem, xenofobií apod., proti kterým se festival striktně vymezuje.

Asi největší tahák Žižkovské Noci je underground atmosféra a pověst – jak si jí udržet? Jak dohlížíte na to, aby festival nesklouzl v konvenční akci?

Vzhledem k výše popsaným podmínkám není tak těžké si tuto atmosféru a pověst udržet. Spíš by byl problém, kdybychom chtěli zamířit do mainstreamových vod. Máme ale i velmi schopné dramaturgy a podobný pohled na věc, takže u nás funguje do určité míry autocenzura a pokud někdo navrhne moc velký nesmysl, ostatní to rezolutně smetou ze stolu. Díky tomu, že je Žižkovská Noc koordinována až na výjimky centrálně a výsledná podoba dramaturgie je na nás, můžeme tyto věci řídit.

Co se týče žánrových a subkulturních scén, navazujeme spolupráci s externími promotéry a necháváme je některé scény kurátorovat. Tak jsme schopni dosáhnout toho, že máme dobrý program i v žánrech, ve kterých se nikdo z nás příliš nepohybuje. Tímto směrem chceme pokračovat i v následujících letech a ještě trochu rozšířit naše obzory a zároveň vypustit poslední programová hluchá místa.

Zaznamenal jste tendenci podniků si v rámci Žižkovské Noci spíše konkurovat nebo kooperovat?

Spíš bych řekl, že se většinou vzájemně ignorují. Snažíme se vymýšlet program tak, aby se co nejméně scén programově překrývalo a pokud jsou vedle sebe tři hospody, aby do každé přišla úplně jiná skupina lidí. Ať v hospodě A hraje blues, v hospodě B o 50 metrů dál punk a v klubu C za rohem drum’n’bass. V našem zájmu je, aby byly plné všechny podniky, ne jen některé. Pro nějakou konkurenci pak příliš nevzniká prostor.

Jaké jsou vyhlídky Žižkovské Noci do budoucna? Nebojíte se, že nebezpečím růstu festivalu bude nevyhnutelný rozpad undergroundové atmosféry?

Tohle je otázka, kterou si teď sami pokládáme a řešíme. Festival je limitovaný prostory a jejich kapacitou, na jejíž hraně už pár let balancujeme. Nějaký přílišný růst tedy rozhodně nepřijde sám od sebe a museli bychom náš koncept značně změnit. Teď chceme spíš pevněji ukotvit festivalový rámec, aby náš program dával smysl ze všech možných úhlů pohledu. Chceme sehnat spolehlivé a přitom přijatelné partnery, kteří nám umožní festival pro návštěvníka dále zkvalitnit. Chceme být moderní, přístupní, třeba i inspirativní, ale rozhodně chceme zachovat onu atmosféru, která dělá Žižkovskou Noc unikátní. Už nám není dvacet a středoškolské kapely nejsou už úplně naší doménou, takže spolupracujeme s mladými nadějnými promotéry, kteří nám s tím pomohou. Žižkovská Noc by vždy měla být tím festivalem, který spojuje fanoušky i umělce napříč žánry a kde bude mít šanci zahrát si i ta nejmenší kapela, která před půl rokem vznikla na jednom pražském gymnáziu.

 

Jan Majerníček (1992) se pohybuje v produkci a v managementu hudebních akcí od roku 2010. Spolupracoval například s klubem Exit-us a RockPro.cz a za celou svou kariéru participoval na organizaci více než 250 koncertů. Od roku 2017 se na pozici vedoucí produkce podílí na organizaci festivalu Žižkovská Noc.

 

Jan Majerníček FOTO

 

Autor: Jakub Žofčák

 

O autorovi:

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na Národohospodářské fakultě VŠE. Dlouhodobě spolupracuje s CETA – Centrem ekonomických a tržních analýz a je redaktorem časopisu Trade-off.

 


Autoři:

Podobné články

  • Fotka web 1

    Letní hudební festivaly: Spolek finančních kaskadérů

    Letní hudební festivaly jsou již několik let na vzestupu. Rok co rok více a více fanoušků nazouvá holiny a vydává se vstříc stanovým městečkům, mobilním toaletám a několika dnům plných hudby, radovánek a langošů. Jen v Evropě je možné vyrazit na řádově stovky velkých festivalů a tisíce malých.

  • sweden

    The Swedish COVID Way: Interview with Niclas Berggren

    We talked about “the Swedish way” with professor Niclas Berggren, whose expertise is (among other things) institutional economics and economics of trust. He shares his time between Stockholm and Prague, and also feels at home in both cities, so we talked about the current situation in both countries, what enabled Sweden to choose a more liberal path and why Czech people don’t trust each other.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    Interview with Thomas Bata: „My grandad always taught me that happiness and positivity is a choice in life“

    Thomas Archer Bata is a great-grandson of Tomáš Baťa, the famous founder of the Bata company and currently is a member of the world board of the company. Previously, he handled company operations in various managerial positions. Together we discussed his studies and the original Bata values and even hockey.

  • klavír

    Rozhovor se Zuzanou Ceralovou Petrofovou: „Nejvíce mě potěší, když si naše piano koupí česká škola“

    Více než 600 tisíc nástrojů. Tolik jich prodala do celého světa česká firma PETROF. O klavírech, které si koupili třeba i Paul McCartney nebo Bill Gates, jsme si povídali s nositelkou jednoho z našich světově nejproslulejších příjmení, se Zuzanou Ceralovou Petrofovou, která firmu vede již od roku 2004.

  • Fotka web 1

    Rozhovor s Jiřím Dennerem, ředitelem MICo

    Třebíčská společnost Moravian Industrial Company (MICo) patří mezi nenápadné, ale o to více důležité tahouny v oboru strojírenství. Byla založena v roce 1993 jako servisní firma pro Jadernou elektrárnu Dukovany, ale během více než dvacetileté existence se z ní stalo mnohem víc. Je leaderem na trhu v konstrukcích a výrobě tepelných výměníků a přes 90 % své produkce exportuje do celého světa – její produkty najdeme v jaderných elektrárnách ve Francii, ve Velké Británii, v Rusku nebo na Ukrajině. Holding čítající nyní již deset firem působí nejen v energetice, ale MICo robotic se zabývá i automatizací a robotizací. Firma má obrat přes miliardu korun a zaměstnává celkově 450 zaměstnanců.

  • Fotka web 1

    Rozhovor s Michalem Krajčířem a Kateřinou Vršanskou z CHERNOBYLwel.come

    Černobylská uzavřená zóna, ze které byly kvůli havárii v roce 1986 vystěhovány statisíce lidí, se po více než třiceti letech stala regulérní cestovatelskou destinací. Není divu, i po více než třiceti letech od havárie je Pripjať a okolí elektrárny mrazivým a tajemným místem a na své si přijdou fanoušci historie, sci-fi, ale i zamilované páry hledající dobrodružnou dovolenou. Místní úřady udávají, že v roce 2018 navštívilo Černobylskou vyloučenou zónu téměř 72 000 lidí a s úspěchem seriálu Černobyl lze očekávat, že tato čísla ještě porostou.