Rozhovor s Jiřím Mádlem

Jiřího Mádla není nutné představovat. Když před čtrnácti lety debutoval v komedii Snowboarďáci, málokdo tušil, že se rodí nejen herecká, ale i režisérská a scénáristická hvězda nastupující generace českých filmových tvůrců. Ke dvěma desítkám filmových rolí přidal v roce 2014 režisérskou prvotinu Pojedeme k moři, která uspěla nejen u diváků, ale i u odborných porot filmových festivalů. Jeho ne-filmových podnikatelských aktivit (např. v rámci firmy na elektrické koloběžky Hugo Bike) si všiml i časopis Forbes, když ho v roce 2015 zařadil do prestižního žebříčku talentovaných mladých osobností 30 pod 30. Je 190. nejoblíbenějším hercem v rámci Česko-Slovenské filmové databáze.

S Jiřím jsme se bavili o minulosti a současnosti českého filmu, jestli je nutné jej financovat veřejně a jestli Čechům na stříbrném plátně v zahraničí rozumějí.

Jaký je nejhorší film, který jste v poslední době viděl?

Vyloženě špatný film jsem už dlouho neviděl. V době ČSFD nebo Rotten Tomatoes [1] má člověk přehled o tom, na co jít a na co ne. Samozřejmě se do mého vkusu občas netrefí ani nadšené recenze, ale že bych pak ten film považoval za vyloženě špatný, to asi ne.

Pamatuju si hodně špatných filmů, ale spíše mi vadí ty, které uvíznou někde napůl cesty, protože jim nelze věřit nebo z toho je cítit kalkul. Ty úplně nepovedené filmy jsou často skvělé. Třeba Sharknado (v české distribuci Žralokonádo) nebo The Room (Pokoj), to je už tak špatný film, že je naprosto legendární a má ve světě neuvěřitelný úspěch.

Jak moc je pro režiséra (a scénáristu) nutné mít „nakoukané“ filmy od jiných tvůrců? A ze které doby a od kterých tvůrců nejvíce čerpáte inspiraci?

Mít nakoukáno je naprostý základ. Filmaři profesionálové se rekrutují jen z milovníků filmů, to je asi ten největší rozdíl oproti většině jiných zaměstnání. Nejvíce čerpám určitě z českých filmů devadesátých let, především od Michálka, Svěráka, Hřebejka, Zelenky a Alice Nellis.

Ještě starší filmy jsou fajn, mám je rád jako divák, ale jsou často už příliš pomalé nebo se zastaralými filmařskými prostředky. Moje filmové vnímání začalo na VHSkách a filmech sahajících maximálně do osmdesátých let. V mojí hlavě je dodnes zakořeněný určitý tón a ten držím. Ale nevyrostl jsem jen na českých filmech. Člověk by se asi dost divil, jak moc mě umělecky ovlivnil třeba Sám Doma nebo Superman.

Při pohledu na odborné recenze (např. od Mirky Spáčilové), ale i divácké recenze (ČSFD) by se mohlo zdát, že v Česku za posledních minimálně deset let jednoduše nevznikají kvalitní filmy. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Ne tak docela. Byla jedna taková slabší dekáda, kdy byl nízký standard kvality tvorby, hodně odpadu, ale není to tak, že by výborné filmy nevznikaly. Jen namátkou Domácí péče, Masaryk, Tajnosti, Okresní přebor, Učitelka, Kawasakiho růže, Karamazovi, Pouta, Kobry a užovky. To jsou všechno filmy na světové úrovni. Navíc třeba Čtyři slunce jsou film, který se po několika letech objevil jako český zástupce v soutěži na opravdu významném světovém festivalu v Sundance.

Co je tedy podle Vás ukazatelem kvality filmu? Je to návštěvnost, hodnocení nebo jakási nadčasovost?

Když děláte film, máte jen tři cesty k tomu, aby byl váš film považován za úspěšný – návštěvnost, ceny z festivalů nebo obecně kladné přijetí od kritiků, filmových profesionálů nebo filmových nadšenců. Když netrefíte ani jedno, váš film jako by nebyl. Ale uvědomte si, jak je to složité – prahnout po návštěvnosti v zemi s deseti miliony diváky vás snadno dožene k podbízivosti, abyste vygenerovali alespoň trochu slušná čísla, protože diváků s přehledem nebo alespoň průměrným vkusem a náročností je na to tady málo.

Mířit na festivaly je snadnější cesta, navíc její součástí je i určitá diplomacie nebo chcete-li, lobby. Občas se to podaří. Obě cesty ale velmi často předpokládají váš kalkul v procesu tvorby. Ta třetí varianta, že vás slovně ocení kritici nebo vaši kamarádi filmaři, je sice určitou odměnou, ale v podstatě to nic neznamená, maximálně vás nechají chvilku učit na FAMU.

Český filmař je tedy trochu hnán do pasti jedné z těch prvních dvou chodbiček k nějakému kousku sýra. To je ale špatně, protože páteří každé národní kinematografie jsou kvalitní divácky středně náročné filmy, které ale nemíří primárně ani na festival ani na co největší návštěvnost. Takové filmy jako Masaryk, Zapomenuté Světlo, Obecná škola, Tmavomodrý Svět, Želary, Musíme si Pomáhat, Lea, Pouta a jiné. Jenže potřebují na tvorbu nemálo času i peněz, a když se pak mají prokázat cenami nebo výkazem z návštěvností, je to v poměru k ceně výroby nedostatečné. Ale právě takové filmy vznikat musejí, jinak kinematografie umře a nemá smysl.

Jak v tomto kontextu vnímáte roli diváckého hodnocení na ČSFD?

ČSFD a podobné servery jsou určitě relevantním nástrojem vnímání filmu. Také se už asi dají ovlivňovat, ale jako filmař si z toho občas něco můžu vzít a mít z těch procent a komentářů radost.

V čem podle Vás spočívá tak velký rozdíl tuzemské filmové tvorby před a po roce 1989? Měli jsme před revolucí o tolik kvalitnější tvůrce a herce?

Hlavní rozdíl je samozřejmě ve výrobě. Kinematografie byla státní, na natáčení bylo tři až dvanáct měsíců. Scénáře se vyvíjely dlouhodobě i několik let ve skupinách lidí, kteří měli čas se tomu věnovat a dělali na nich každý den. Jednoduše chodili do práce, kde se dělalo na scénářích.

Dnes je na natočení filmu k dispozici průměrně necelých třicet dní, někdy polovina. Scénáristi až teď po letech dostávají díky fondu nějaké peníze na práci na scénáři a ten musejí pak v nějaké době doručit. Ale stejně se musí živit něčím jiným a psaní je pro ně takovým koníčkem, na který si musejí vyhradit hodiny ve „volném“ čase, který ubírají třeba svým dětem. Pomoc od fondu je malá, ale je ohromně znát. Zvedá se vlna lepších scénářů, to je evidentní.

Navzdory tomu všemu nevznikají po revoluci horší filmy. Koukáme na dobu minulou už trochu jako na „výcuc“ toho nejlepšího a nevidíme ten odpad, který také vznikal a v každé kinematografii nutně vznikat musí. Abych vám odpověděl na otázku – tvůrci dnes horší určitě nejsou.

Jak vnímáte české seriály? V současnosti se v zahraničí hrne obrovské množství peněz do tvorby seriálů (obsazují se špičkoví režiséři, herci, scénáristi) – nastane tohle i v Česku?

Mění se to i u nás, ale je pravda, že tady opravdu trochu zaostáváme. Jsme zase u scénářů. Jestliže na scénář pro celovečerní film je potřeba nejmíň rok usilovné práce nerušené jinými existenčními starostmi, tak na scénář pro delší seriál to chce ještě déle nebo větší tým lidí. Ale koukněme se, co vzniklo nedávno – Pustina, nebo minisérie Dukla 61 a Metanol. To už je světová úroveň.

Dobře, že jste zmínil (mimochodem fantastický) seriál Pustina – ten je totiž ze zahraniční produkce HBO. Nemá na jeho kvalitu vliv právě zahraniční produkce a její know-how? Nebo je to spíše dáno lepšími podmínkami, které HBO poskytla?

Na projektu jsem nedělal, tak je hloupé to takto tvrdit, ale není velkým tajemstvím, že podmínky – tím nemyslím honoráře – měli rozhodně lepší. Režisér, kameraman, scénárista i herci byli Češi. Pravdou je, že všichni jsou skutečně špičkoví tvůrci.

Co tedy je podle Vás do budoucna třeba udělat, aby byl český film ještě lepší, resp. konkurenceschopnější?

Ono to zní banálně, ale jsou to pořád ty dvě slova – financování a vzdělávání. Dokud se financování nedostaneme alespoň na úroveň Polska nebo Německa, tak můžeme české filmaře jen obdivovat podobně jako Martinu Sáblíkovou, která dosáhla světové úrovně tréninkem na rybníce. A vzděláváním mám na mysli edukaci tvůrců i diváků. Je trochu zvláštní, že se filmy neučí více ve školách, přitom čtenářské deníky se drží léta a možná i díky nim jsme národ, který opravdu čte. A i možná díky nim máme v sobě ještě pořád víc toho kultivovaného Evropana než povrchního zvířátka z hranic dvou kontinentů.

K několikrát zmíněnému financování – v rok a půl starém rozhovoru pro DVTV jste obhajoval názor, že veřejné financování filmů je nutné pro diverzifikaci filmů a že jinak by vznikaly pouze „komerční“ filmy. Opravdu nelze na komerční bázi nalézt způsob, jak ufinancovat i na první pohled méně navštěvované snímky? Např. skrze crowdfunding, internetové virální kampaně apod.?

Crowdfunding může z části zafungovat pro dokumenty. Tvůrce dokumentu potřebuje jen málo techniky, nepronajímá si lokace, nemusí zavírat ulice, mít vlastní chodce na ulicích, auta, kostýmy, předělávat budovy na dobové a pak je vracet do původního stavu. I postprodukce je jednodušší a dokument zřídkakdy potřebuje triky.

Řečí čísel – takový skromnější hraný film, který nebude vypadat jako amatérský, nebude levnější než dvacet milionů Kč, nadstandardně dražší dokument stojí, tuším, tak dva miliony. Kolik se dá vybrat od českého publika na crowdfundingu? Sto tisíc? Půl milionu? Při velkém úspěchu milion? Pro dokument skvělé, pro hraný film peníze dostatečné pouze pro začátek příprav. Navíc z toho tvůrce zdaní nemalou částku a za zbytek musí také pořídit ty propagační propisky, kšiltovky, trička a já nevím co všechno, co přispěvatelům musel slíbit. Nevím, kolik mu pak zbyde peněz a času na práci, kterou musí skutečně dělat.

Crowdfunding lze využít jako nástroj PR, to ano. Jinak ne. Něco jiného to je v případě světově známých tvůrců, tam to jednou za čas zafungovat může pro určitý druh projektu.

Nemá veřejné financování spíše za následek cílené připravování projektů, které budou líbivé pro komisi, která je posuzuje? A lze vůbec objektivně posoudit, který film si zaslouží veřejné peníze?

V komisi jsou lidé, takže jejich rozhodování je ovlivněno vkusem jednotlivců i záměrem skupiny držet se diverzifikace a určité úrovně. To samo o sobě znamená, že to nebude úplně bezchybné a každý s tím nebude souhlasit, stejně jako například u komise pro stanovení osnov výuky pro žáky základních škol. Ale rozhodnutí obou institucí budou vycházet ze zkušeností odborníků, s ohledem na výboj oboru a přiměřeně na poptávku a důvod toho, proč obě komise existují. V případě fondu tedy proto, aby vznikaly filmy, které se budou lidem líbit, ale nebudou se snažit být vždy a za každou cenu určené co nejširšímu publiku. Komise fondu se také obměňuje a rozhodně nefunguje jako bankomat, kam tvůrce přijde a dostane peníze.

Tvůrce musí prokázat spoustu věcí a mít projekt komplexně vymyšlený (finančně, personálně atd.). Peníze, které dostane od fondu, jsou navíc jen částí financování, které musí sehnat. Většinou představuje tak 20–30 % rozpočtu, jestli se nepletu. Ale je to základ a navíc štempl kvality, kterou už nějak musel dokázat, a to lidem, kteří o filmu něco vědí a nelze je obalamutit něčím nereálným nebo nepřipraveným.

Není právě tržní volba a tržní mechanismus způsob, jak posouvat film kupředu? Pokud ano, nebrzdí veřejné financování tento mechanismus?

Jednou za čas vždycky vyvstane otázka, jestli už se technologie a doba tak neposunuly, že by trh takové financování nedokázal zastat. Ale to je vlastně stará otázka. Filmy, které jsou podřízené jen trhu, už v Česku dávno vznikají – dělá je např. Tomáš Magnusek[2] nebo Jan Novák[3]. Podívejte se na ně. Dále lze zkusit oslovit firmu a mít ve filmu její product placement (PP), jenže ty peníze, co jsou firmy ochotné dát do filmu, se snižují a jejich nároky zvyšují. Pak lze mít také film plný PP a všichni se tomu budou smát. Dříve tvůrci třeba za čokoládovou nugetu ve filmu dal výrobce i tři miliony Kč, dneska tři sta tisíc a nakonec to stejně radši dají nějakému youtuberovi, který si to za pár drobných natře na obličej.

Kdyby trh dokázal podržet existenci a úroveň národních kinematografií, už by se tak dávno stalo. Ať se zase neučíme znovu létat, tyto úvahy už byly několikrát vedené a věřte mi, že filmaři by se raději opřeli o trh, kdyby byl dostatečný pro národní kinematografie. Odpovězme si, kolik např. maďarských filmů opravdu světové úrovně viděli čeští diváci a máte odpověď i na své otázky. Jsem např. schopen připustit názor, že české filmy už nikdy nebudeme potřebovat, ale ne to, že bychom je chtěli, ale bez podpory fondu kinematografie. Protože jestli nebudou podporované alespoň takto skromně, tak prostě nebudou existovat.

Liší se v tomto Česká republika od zahraničí, nebo v jiných zemích není potřeba tolik veřejných peněz a kvalitní tvorbu pohodlně ufinancuje soukromý sektor?

Snad všechny země, které mají jazyk jiný než angličtinu a mají fungující kinematografie, mají filmové fondy. My se lišíme tím, jak skromná ta podpora je ve srovnání s Německem, Francií, Rumunskem, Dánskem nebo Polskem. Ale i malé anglicky mluvící země jako Skotsko nebo Irsko mají státní podporu, přitom jejich trh je proti našemu skutečně obrovský.

Když jsme u toho zahraničí – v Polsku existuje ustálené rčení „divné jako český film“ (toto rčení má podobný význam jako spojení „španělská vesnice“). Opravdu je český film pro zahraničního diváka tak nepochopitelný?

Není. To polské tvrzení se údajně týká spíše jazykové roviny, kdy v češtině rozpoznávají svůj jazyk, ale nerozumějí tomu. Nebo rozumějí, ale zní to směšně.

České filmy jsou ve světě ve většině případů naprosto srozumitelné. Cestuji často po festivalech a tam s nimi nikdo problém nemá. Spíše se však k jiným než festivalovým divákům český film tolik nedostává. Ale to je spíše diváckým stereotypem – kolik maďarských, estonských, portugalských nebo třeba i francouzských filmů za rok běžný český divák odkouká? A to jsou často opravdu skvělé. Tak to prostě je – nenapadne ho to, nezajímá se.

Je pirátství a stahování filmů přirozeným jevem spojený s technologickým vývojem nebo činnost, kterou je nutné aktivně potírat? Není problémem zaostalá distribuce a častá nemožnost si film/seriál pořídit legální cestou?

Obojí je pravda a obojí je problém.

Neobáváte se s ohledem na budoucnost české kinematografie odchodu mladých talentů do zahraničí nebo např. na YouTube, kde mohou flexibilněji tvořit?

Odliv mozků do zahraničí je nebezpečný ve všech oborech, stejně tak ale může mnoho dobrého sekundárně přinést, pokud se ty mozky budou mít kam vracet. Odlivu filmařů na YouTube se nebojím. Jak jsem říkal na začátku, filmaři se rekrutují z milovníků filmu – to neznamená, že filmaři nebudou točit filmy pro internet, ale ti nejlepší budou chtít mířit na plátna. Když sníte o tom, že budete profesionální hokejista, chcete hrát NHL. Neznamená to, že nemůžete hrát hokej a žít důstojný život třeba v Bulharsku, ale královská disciplína je jinde. Pro filmaře jsou to plátna kin. Zdroje z internetové distribuce možná budou to, co část filmů udrží při životě, ale dobrý film v kině nepřestane existovat, nepřestane mít sílu a vliv. Ani papež ani Elon Musk k vám nemůže mluvit dvě hodiny v temné uzavřené místnosti, film ano.

 

[1] RottenTomatoes.com je americký web, který funguje jako agregátor odborných filmových recenzí a kritik. Na rozdíl od ČSFD nebo jeho amerického protějšku IMDB se tedy nezaměřuje na recenze uživatelů, ale odborných kritiků a žurnalistů.

[2] Tvůrce snímků Bastardi 3, Modelky s. r. o. a dalších.

[3] Tvůrce snímků Kameňák 4, Teambuilding a dalších.

 

Jiří Mádl (1986) pochází z Českých Budějovic a je hercem, scénáristou a režisérem. Mimo kinematografii se v minulosti věnoval i několika podnikatelským projektům, do veřejné diskuze zasáhl i krátkým videem Přemluv bábu, kde účinkoval s Marthou Issovou. Jeho dalším režijním počinem bude snímek Na střeše, který bude mít premiéru v roce 2019.

 

 

Autor: Jakub Žofčák

 

O autorovi:

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na Národohospodářské fakultě VŠE. Dlouhodobě spolupracuje s CETA – Centrem ekonomických a tržních analýz a je redaktorem časopisu Trade-off.

 

---

Autoři:

• Jakub Žofčák