topolanek

Rozhovor s Mirkem Topolánkem o energetice, vzdělávání a euru

29. 1. 2018, 15.50 - Trade-off 1/2018 - Dominik Stroukal

V rozhovoru s bývalým vrcholným politikem je obtížné vyhnout se politice. Otázky energetiky, vzdělávání a společné evropské měny jsou však natolik zpolitizované, že se tomu nedalo vyhnout. Bývalý předseda vlády ČR Mirek Topolánek je zodpovídal z vlastní zkušenosti a nastínil, jak by se problémy s energetickým mixem a vzděláváním neodpovídajícím budoucnosti daly řešit. Došlo nakonec i na euro, na které má dnes již bývalý člen ODS nepřekvapivě negativní názor.

V současnosti se zabýváte zejména energetikou. V jakých zdrojích je podle Vás budoucnost?

Otázku otočím. Dovedete si představit, že by uhlí, ropa, plyn a bezemisní jádro významnou roli v energetickém mixu ve světě, v Evropě, v Německu, u nás nehrály? To si nedovede představit ani docela klimaticky konformní Mezinárodní energetická agentura (IEA). Doporučuji přečíst edukativní knihu Marka Elsberga Blackout. To není sci-fi.

Některé země, zejména Německo, ale v poslední době třeba i Velká Británie, se silně orientují na obnovitelné zdroje. Dovedete si představit budoucnost energetiky v příštích, dejme tomu 30 letech, v nichž fosilní zdroje či jádro nebudou hrát žádnou, či zcela marginální roli?

Můj pohled na totální dekarbonizaci, na možnost dramaticky a rychle ovlivnit klimatické změny, na snižování CO2 a tím i na „nové“, nota bene „zelené zdroje“, je tímto faktem ovlivněn. Preferuji matematiku, fyziku a ekonomii před politickými hrátkami, ideologií a zeleným náboženstvím. Je oblíbeným trikem všech politických reprezentací přesouvat složitá nebo riskantní řešení, případně jejich dopady na příští generace nebo minimálně do doby po ukončení jejich mandátu. Nejsem popírač klimatických změn! K těm docházelo, dochází a docházet nepochybně bude. Po stovky tisíc let. A ty změny byly mnohdy dramatické! Nesouhlasím nicméně s metodou „předběžné opatrnosti“ a masivní, chybnou alokací vzácných zdrojů pod zpupnou ideologickou mantrou záchrany světa. Kromě nehysterické a cílené ochrany životního prostředí rozložené sociálně a ekonomicky v čase preferuji metodu „adaptace“. Jsem pro trvale udržitelnou adaptaci na změny a kontinuální redukci geopolitických, zdravotních, environmentálních, teroristických a civilizačních hrozeb bez ideologické preference. Dnes ale vyhrává nikoli pravda, ale postpravda!

Dotace na obnovitelné zdroje vedly k nadprodukci a následnému propadu cen elektrické energie na spotovém trhu, což přineslo nemožnost postavení ekonomicky návratného nového zdroje, a dnes dokonce ztrátovost provozování již stojících konvenčních zdrojů, nebo zdrojů nových.  Logicky se dostavil nedostatek regulačního výkonu, rozevřené nůžky mezi cenou v době, kdy „fouká-svítí“, a cenou, kdy „nefouká-nesvítí“, a to vede k záplavě kapacitních plateb nebo jiných obchodních triků. Výsledkem je enormní nárůst ceny silové elektřiny pro spotřebitele s očekávatelnými sociálními transfery řešícími energetickou chudobu. Kvadratura kruhu!

Pokud opravdu chceme přejít na dekarbonizovanou energetiku, musíme to rozložit do několika dekád. Důsledky opaku se neodvažuji ani předvídat.

V této souvislosti mě zajímá Váš názor na elektromobilitu, na průmysl 4.0, který bude vyžadovat velký přísun energie do datových sítí, či rozvoj Smart cities. To vše se neobejde bez elektřiny. Lze podle Vás skloubit požadavky na snižování emisí a současné zvyšování spotřeby elektřiny s odklonem od jaderné energetiky?

Vývoj se nedá zastavit. Musí jít ale přirozeně, inovativně a nedá se nadekretovat směrnicemi, kdy jedna kanibalizuje druhou. Cíle EU v oblasti snižování spotřeby jdou přesně proti tomu, na co se ptáte. My si musíme zachovat rozum.

Za každou cenu musíme udržet, případně rozšířit naši jadernou flotilu. Umožní nám mimo jiné plnit diskutabilní klimatické cíle. Za každou cenu musíme zachránit a rozvíjet naši teplárenskou soustavu a dobudovat ostrovní soustavy umožňující zachovat životní funkce měst a regionů v případě očekávatelných výpadků a nedostatku elektřiny ve střední Evropě po roce 2035. Tady je použití chytrých „smart“ řešení na místě. Nesmíme dovolit skokovou, ale naopak musíme stimulovat postupnou redukci výroby elektřiny z uhlí pro udržení stability a energetické bezpečnosti. Nesmíme naběhnout na takzvanou renesanci výroby elektřiny z plynu, vyjma malých kogenerací, které se stejně budou muset dotovat. Zvýšilo by to navíc naši importní závislost. Musíme redukovat dotace do OZE a podporovat ty energetické zdroje, které u nás dávají smysl: biomasa, odpad, vodní energie, vždy však jako ekonomicky výhodnější alternativu ke stávající, abychom se alespoň částečně vrátili k fungujícímu trhu s racionálními cenovými informacemi. Úspory musíme řešit v celém řetězci, a ne jenom v oblasti zateplování. Musíme vést děti ke studiu technických, klasických inženýrských oborů. To vypadá skoro jako plán, ne?

V ČR ale zatím kvalifikovaní lidé do průmyslu chybí. Co s tím?

Řešení není úplně snadné. Technické vysoké školy nabízejí vyšší stipendia a lepší možnosti uplatnění než většina humanitních škol. Přesto se na ně studenti nehrnou. Problém podle mě začíná už na základní škole. Pokud děti nezaujmeme pro matematiku a fyziku už na prvním stupni, později to nedoženeme. To ovšem znamená větší investice do vzdělání, protože dobrá výuka přírodních věd vyžaduje více peněz, a to se týká pomůcek, učebnic, tak i vysoce kvalifikovaných učitelů. Paradoxně na to má vliv i náš vysoký podíl automobilového průmyslu na HDP a tlak na nízké platy. Pokud platy inženýrů a techniků podstatně vzrostou, zájem logicky vzroste. Je tu i prostor pro import odborníků formou přirozené a žádoucí ekonomické migrace.

Myslíte, že bychom měli mít také více učňů?

Rozhodně bych na tom nestavěl dlouhodobou strategii. V dohledné době budeme v továrnách průmyslu 4.0 místo vyučených potřebovat spíše bakaláře technických věd. To se netýká řemesel, ta roboti hned tak nenahradí. Je samozřejmě třeba zlepšit spolupráci firem s rodiči a školami, aby se pokryly potřeby podniků na vyučenou pracovní sílu, ale abychom zároveň nevychovávali budoucí nezaměstnané. To by hrozilo, pokud bychom vše řešili centrálně, byrokraticky, od zeleného stolu.  Učňovské školství musí umožňovat nadaným učňům pokračovat ve studiu a vyplnit obrovský výpadek techniků v dnešních provozech.

Od listopadu 1989 vyrostla celá nová generace. Ale zdá se, že povědomí o tom, o co tenkrát šlo, je poměrně slabé.

Bohužel… Národ, který nezná svou historii, je odsouzen ji opakovat. Svoboda se nedědí. Rovněž tak platí, že každá generace si musí svou svobodu vybojovat znovu, protože, slovy Ronalda Reagana, svoboda není od totality nikdy dál než jednu generaci. Měli bychom se více zajímat o to, jak vychováváme naše děti. A to nejen doma, ale také ve škole a v neposlední řadě příkladem, jaký jim dávají naše elity. Abychom se jednou nedivili, že nová generace naskočí na nějakou novou autoritářskou formu vlády… Pro mne je především rodina odpovědná za vštěpování hodnot, dobrých mravů a kritického, zkoumavého pohledu na svět. Věřím mladým lidem, je to naše naděje.

S tím souvisí můj další dotaz. Co říkáte na to, jakým způsobem se utahují šrouby v podnikání, jak jsou opět sešněrovávány naše svobody?

Je to doslova šikana. Korporace, ať už ty vlastněné státem nebo oligarchy, nenávidějí konkurenci vzniklou spontánně na trhu. Každá nová regulace, diskriminace a dotace pro velké, ničí to nejcennější, co máme – aktivitu lidí. EET, kontrolní hlášení, protikuřácký zákon, zodpovědnost firem za to, zda jejich dodavatelé odvedli DPH, zajišťovací příkazy… To vše dopadá zejména na střední a malé firmy. Negativně tento agresivní postup státu vůči podnikatelům a živnostníkům pociťují i občané. Končí hospody a mizí obchody a služby, zejména v malých obcích. Krachy firem, které neprávem zlikvidovala finanční správa, pocítí všichni daňoví poplatníci, protože stát bude muset platit miliardové odškodné. Daleko lepší postup je ten, který zvolila moje vláda: snížit a zjednodušit daně, čímž se zvýší morálka plátců a tím i výběr daní. Represe ani prohibice nikdy k ničemu dobrému nevedly. Skončíme u kamer (Velkého bratra) venku i doma, čipech na zápěstích a „svobodu“ pro nás bude zabezpečovat u voleb cvičený pes dingo, který odvolí za celou rodinu.

Co si myslíte o zavedení eura?

A proč ne kryptoměny? Je to stejně relevantní diskuse. Euro jako téma se nám vrací spíše jako domácí téma a slouží jako agresivní klacek pro nálepkování příznivců a odpůrců jeho zavedení. Je to na vážnou a seriózní debatu. Pokusím se bez udání váhy seřadit několik argumentů proti. Při dnešních diskusích o tom, zda nebo kdy má smysl vstupovat do eurozóny, jde obvykle stranou zásadní problém rizika kurzového vývoje při plnění takzvaného maastrichtského kurzového kritéria. Slovenský příběh pobytu v ERM II přinesl dvojí revalvaci s drastickým posílením měny z 38,5 SKK/EUR na 30,1 SKK/EUR, tedy o více než čtvrtinu během dvou a půl roku. Členství v eurozóně neznamená ekonomickou prosperitu. Hospodářský růst v zemích eurozóny nedosahuje hodnot zemí mimo ni. Přijetí eura by automaticky znamenalo naplnění Evropského stabilizačního mechanismu a ručení za cizí dluhy. Evropská měnová unie by se měla přejmenovat na dluhovou. Pouze čtyři státy (a jen Lucembursko ze zakládajících) naplňují Pakt o stabilitě a růstu, na hraně je Slovensko. Fiskální nedisciplinovanost je jednou z hlavních bariér. EMU dnes nepředstavuje optimální měnovou oblast.

Dobře, ale to jsou pouze ekonomické argumenty.

Měnová unie bez státu je z podstaty nestabilní projekt. Měna bývá důsledkem vzniku státu, nikoli jeho příčinou. Je někde na cestě politická unie? Jednotný evropský stát? A pokud i ano, chceme být jeho součástí? A měl by vůbec podporu jiných, byť jen v samotné eurozóně? Myslím, že ne. Vlastní měnová politika je jakýsi „tlumič“ hospodářských šoků. Má je zmenšovat a vyhlazovat tak ekonomický cyklus. Zabraňuje tomu, aby ekonomický pokles odnášeli lidé v nižších příjmech a nezaměstnanosti více, než je nutné. Ta domácí to skrze ČNB dělá a nedělá to zle. Ztrátu vlastní měnové politiky v kontextu chování ECB vidím jako negativum. Nejvíce jsou ke vstupu tlačeny země, které jsou natolik měnově a ekonomicky stabilní, že vstup nepotřebují. Nejvíce po vstupu toužily země, které samy potřebovaly pomoc. Sami si odpovězte, kam patří Česká republika. Pokud sami stabilitu neudržíme, byli bychom v klubu nová „škodná“.

Chybí nám vlastní emotivní europříběh. Pobaltí euro bralo jako geopolitickou a bezpečnostní pojistku proti Rusku a za permanentně fixované kurzy svých měn i kvůli tomu zaplatilo ohromnou ekonomickou cenu. Slovinsko se chtělo odříznout od západního Balkánu a Slovensko zase „zabetonovat“ Dzurindovy reformy. Německo výměnou silné marky za slabší euro získalo vyšší konkurenční výhodu pro své producenty a exportéry. Itálie, Francie a Španělsko získaly méně inflační a stabilnější měnu, než byla jejich vlastní před zavedením eura. A ti, kdo byli navázáni na německou marku dávno před eurem (Rakousko či Nizozemsko), prostě po vzniku eurozóny dál zůstali napojeni na Frankfurt, jen budovu Bundesbanky vyměnili za budovu ECB. Naše historie svědčí o měnové stabilitě napříč politickými režimy a vládami a udržení koruny jako názvu platidla nepřetržitě od rakousko-uherského císaře Františka Josefa až dodnes. Bez ohledu na totality a hrůzy 20. století. Domácí skepticismus k euru je naším autentickým českým příběhem.

Měli bychom si tedy vyjednat výjimku ze zavedení eura?

Dánové mají fixní kurz k euru (měli i dříve k marce), a fakticky tak „nakupují“ měnovou politiku z Frankfurtu. Mají vlastní bankovky a mince, ne vlastní měnovou politiku. Platí tu „skandinávský paradox“: Dánové mají po referendu v roce 2000 vyjednanou výjimku na zavedení eura, a přitom vlastní měnovou politiku nedělají a nedělali ani před eurem. Švédové výjimku nemají (jen se po svém odmítnutí eura v referendu 2003 snaží neplnit kritéria a nevstoupit), a přitom autonomní měnovou politiku používají. My bychom se měli ve vlastním zájmu držet švédského příkladu.

Eurozóna zatím nepřinesla ani rychlejší bohatnutí svých členských zemí, ani jejich strukturální sbližování. Spíše naopak. Skutečně silným měřitelným důsledkem eura je nižší a méně proměnlivá inflace. Tohoto cíle bez problému dosahujeme s vlastní měnou. Bonus nižších úrokových sazeb kvůli euru u nás též neplatí, umíme žít i se sazbami pod úrovní eurozóny. Neplatí, že euro prohloubí naši obchodní výměnu se zeměmi stejné měny, když jako jedna z mála zemí světa máme kromě rostoucího zahraničního obchodu neustále v čase narůstající obchodní přebytek s Německem. Mikrovýhody eura na úrovni podniků existují, ale jsou bohužel vykoupeny zmíněnými makronáklady. Ty neklesají a jejich konečná výše a struktura je neodhadnutelná. Diskuse o uvedených parametrech je smysluplná v čase a bez emocí.

Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snědeno, vypito a shání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne!

 

Rozhovor byl uskutečněn ještě před oznámením kandidatury Mirka Topolánka na prezidenta České republiky.


Autoři:

Podobné články