topolanek

Rozhovor s Mirkem Topolánkem o energetice, vzdělávání a euru

29. 1. 2018, 15.50 - Trade-off 1/2018 -

V rozhovoru s bývalým vrcholným politikem je obtížné vyhnout se politice. Otázky energetiky, vzdělávání a společné evropské měny jsou však natolik zpolitizované, že se tomu nedalo vyhnout. Bývalý předseda vlády ČR Mirek Topolánek je zodpovídal z vlastní zkušenosti a nastínil, jak by se problémy s energetickým mixem a vzděláváním neodpovídajícím budoucnosti daly řešit. Došlo nakonec i na euro, na které má dnes již bývalý člen ODS nepřekvapivě negativní názor.

V současnosti se zabýváte zejména energetikou. V jakých zdrojích je podle Vás budoucnost?

Otázku otočím. Dovedete si představit, že by uhlí, ropa, plyn a bezemisní jádro významnou roli v energetickém mixu ve světě, v Evropě, v Německu, u nás nehrály? To si nedovede představit ani docela klimaticky konformní Mezinárodní energetická agentura (IEA). Doporučuji přečíst edukativní knihu Marka Elsberga Blackout. To není sci-fi.

Některé země, zejména Německo, ale v poslední době třeba i Velká Británie, se silně orientují na obnovitelné zdroje. Dovedete si představit budoucnost energetiky v příštích, dejme tomu 30 letech, v nichž fosilní zdroje či jádro nebudou hrát žádnou, či zcela marginální roli?

Můj pohled na totální dekarbonizaci, na možnost dramaticky a rychle ovlivnit klimatické změny, na snižování CO2 a tím i na „nové“, nota bene „zelené zdroje“, je tímto faktem ovlivněn. Preferuji matematiku, fyziku a ekonomii před politickými hrátkami, ideologií a zeleným náboženstvím. Je oblíbeným trikem všech politických reprezentací přesouvat složitá nebo riskantní řešení, případně jejich dopady na příští generace nebo minimálně do doby po ukončení jejich mandátu. Nejsem popírač klimatických změn! K těm docházelo, dochází a docházet nepochybně bude. Po stovky tisíc let. A ty změny byly mnohdy dramatické! Nesouhlasím nicméně s metodou „předběžné opatrnosti“ a masivní, chybnou alokací vzácných zdrojů pod zpupnou ideologickou mantrou záchrany světa. Kromě nehysterické a cílené ochrany životního prostředí rozložené sociálně a ekonomicky v čase preferuji metodu „adaptace“. Jsem pro trvale udržitelnou adaptaci na změny a kontinuální redukci geopolitických, zdravotních, environmentálních, teroristických a civilizačních hrozeb bez ideologické preference. Dnes ale vyhrává nikoli pravda, ale postpravda!

Dotace na obnovitelné zdroje vedly k nadprodukci a následnému propadu cen elektrické energie na spotovém trhu, což přineslo nemožnost postavení ekonomicky návratného nového zdroje, a dnes dokonce ztrátovost provozování již stojících konvenčních zdrojů, nebo zdrojů nových.  Logicky se dostavil nedostatek regulačního výkonu, rozevřené nůžky mezi cenou v době, kdy „fouká-svítí“, a cenou, kdy „nefouká-nesvítí“, a to vede k záplavě kapacitních plateb nebo jiných obchodních triků. Výsledkem je enormní nárůst ceny silové elektřiny pro spotřebitele s očekávatelnými sociálními transfery řešícími energetickou chudobu. Kvadratura kruhu!

Pokud opravdu chceme přejít na dekarbonizovanou energetiku, musíme to rozložit do několika dekád. Důsledky opaku se neodvažuji ani předvídat.

V této souvislosti mě zajímá Váš názor na elektromobilitu, na průmysl 4.0, který bude vyžadovat velký přísun energie do datových sítí, či rozvoj Smart cities. To vše se neobejde bez elektřiny. Lze podle Vás skloubit požadavky na snižování emisí a současné zvyšování spotřeby elektřiny s odklonem od jaderné energetiky?

Vývoj se nedá zastavit. Musí jít ale přirozeně, inovativně a nedá se nadekretovat směrnicemi, kdy jedna kanibalizuje druhou. Cíle EU v oblasti snižování spotřeby jdou přesně proti tomu, na co se ptáte. My si musíme zachovat rozum.

Za každou cenu musíme udržet, případně rozšířit naši jadernou flotilu. Umožní nám mimo jiné plnit diskutabilní klimatické cíle. Za každou cenu musíme zachránit a rozvíjet naši teplárenskou soustavu a dobudovat ostrovní soustavy umožňující zachovat životní funkce měst a regionů v případě očekávatelných výpadků a nedostatku elektřiny ve střední Evropě po roce 2035. Tady je použití chytrých „smart“ řešení na místě. Nesmíme dovolit skokovou, ale naopak musíme stimulovat postupnou redukci výroby elektřiny z uhlí pro udržení stability a energetické bezpečnosti. Nesmíme naběhnout na takzvanou renesanci výroby elektřiny z plynu, vyjma malých kogenerací, které se stejně budou muset dotovat. Zvýšilo by to navíc naši importní závislost. Musíme redukovat dotace do OZE a podporovat ty energetické zdroje, které u nás dávají smysl: biomasa, odpad, vodní energie, vždy však jako ekonomicky výhodnější alternativu ke stávající, abychom se alespoň částečně vrátili k fungujícímu trhu s racionálními cenovými informacemi. Úspory musíme řešit v celém řetězci, a ne jenom v oblasti zateplování. Musíme vést děti ke studiu technických, klasických inženýrských oborů. To vypadá skoro jako plán, ne?

V ČR ale zatím kvalifikovaní lidé do průmyslu chybí. Co s tím?

Řešení není úplně snadné. Technické vysoké školy nabízejí vyšší stipendia a lepší možnosti uplatnění než většina humanitních škol. Přesto se na ně studenti nehrnou. Problém podle mě začíná už na základní škole. Pokud děti nezaujmeme pro matematiku a fyziku už na prvním stupni, později to nedoženeme. To ovšem znamená větší investice do vzdělání, protože dobrá výuka přírodních věd vyžaduje více peněz, a to se týká pomůcek, učebnic, tak i vysoce kvalifikovaných učitelů. Paradoxně na to má vliv i náš vysoký podíl automobilového průmyslu na HDP a tlak na nízké platy. Pokud platy inženýrů a techniků podstatně vzrostou, zájem logicky vzroste. Je tu i prostor pro import odborníků formou přirozené a žádoucí ekonomické migrace.

Myslíte, že bychom měli mít také více učňů?

Rozhodně bych na tom nestavěl dlouhodobou strategii. V dohledné době budeme v továrnách průmyslu 4.0 místo vyučených potřebovat spíše bakaláře technických věd. To se netýká řemesel, ta roboti hned tak nenahradí. Je samozřejmě třeba zlepšit spolupráci firem s rodiči a školami, aby se pokryly potřeby podniků na vyučenou pracovní sílu, ale abychom zároveň nevychovávali budoucí nezaměstnané. To by hrozilo, pokud bychom vše řešili centrálně, byrokraticky, od zeleného stolu.  Učňovské školství musí umožňovat nadaným učňům pokračovat ve studiu a vyplnit obrovský výpadek techniků v dnešních provozech.

Od listopadu 1989 vyrostla celá nová generace. Ale zdá se, že povědomí o tom, o co tenkrát šlo, je poměrně slabé.

Bohužel… Národ, který nezná svou historii, je odsouzen ji opakovat. Svoboda se nedědí. Rovněž tak platí, že každá generace si musí svou svobodu vybojovat znovu, protože, slovy Ronalda Reagana, svoboda není od totality nikdy dál než jednu generaci. Měli bychom se více zajímat o to, jak vychováváme naše děti. A to nejen doma, ale také ve škole a v neposlední řadě příkladem, jaký jim dávají naše elity. Abychom se jednou nedivili, že nová generace naskočí na nějakou novou autoritářskou formu vlády… Pro mne je především rodina odpovědná za vštěpování hodnot, dobrých mravů a kritického, zkoumavého pohledu na svět. Věřím mladým lidem, je to naše naděje.

S tím souvisí můj další dotaz. Co říkáte na to, jakým způsobem se utahují šrouby v podnikání, jak jsou opět sešněrovávány naše svobody?

Je to doslova šikana. Korporace, ať už ty vlastněné státem nebo oligarchy, nenávidějí konkurenci vzniklou spontánně na trhu. Každá nová regulace, diskriminace a dotace pro velké, ničí to nejcennější, co máme – aktivitu lidí. EET, kontrolní hlášení, protikuřácký zákon, zodpovědnost firem za to, zda jejich dodavatelé odvedli DPH, zajišťovací příkazy… To vše dopadá zejména na střední a malé firmy. Negativně tento agresivní postup státu vůči podnikatelům a živnostníkům pociťují i občané. Končí hospody a mizí obchody a služby, zejména v malých obcích. Krachy firem, které neprávem zlikvidovala finanční správa, pocítí všichni daňoví poplatníci, protože stát bude muset platit miliardové odškodné. Daleko lepší postup je ten, který zvolila moje vláda: snížit a zjednodušit daně, čímž se zvýší morálka plátců a tím i výběr daní. Represe ani prohibice nikdy k ničemu dobrému nevedly. Skončíme u kamer (Velkého bratra) venku i doma, čipech na zápěstích a „svobodu“ pro nás bude zabezpečovat u voleb cvičený pes dingo, který odvolí za celou rodinu.

Co si myslíte o zavedení eura?

A proč ne kryptoměny? Je to stejně relevantní diskuse. Euro jako téma se nám vrací spíše jako domácí téma a slouží jako agresivní klacek pro nálepkování příznivců a odpůrců jeho zavedení. Je to na vážnou a seriózní debatu. Pokusím se bez udání váhy seřadit několik argumentů proti. Při dnešních diskusích o tom, zda nebo kdy má smysl vstupovat do eurozóny, jde obvykle stranou zásadní problém rizika kurzového vývoje při plnění takzvaného maastrichtského kurzového kritéria. Slovenský příběh pobytu v ERM II přinesl dvojí revalvaci s drastickým posílením měny z 38,5 SKK/EUR na 30,1 SKK/EUR, tedy o více než čtvrtinu během dvou a půl roku. Členství v eurozóně neznamená ekonomickou prosperitu. Hospodářský růst v zemích eurozóny nedosahuje hodnot zemí mimo ni. Přijetí eura by automaticky znamenalo naplnění Evropského stabilizačního mechanismu a ručení za cizí dluhy. Evropská měnová unie by se měla přejmenovat na dluhovou. Pouze čtyři státy (a jen Lucembursko ze zakládajících) naplňují Pakt o stabilitě a růstu, na hraně je Slovensko. Fiskální nedisciplinovanost je jednou z hlavních bariér. EMU dnes nepředstavuje optimální měnovou oblast.

Dobře, ale to jsou pouze ekonomické argumenty.

Měnová unie bez státu je z podstaty nestabilní projekt. Měna bývá důsledkem vzniku státu, nikoli jeho příčinou. Je někde na cestě politická unie? Jednotný evropský stát? A pokud i ano, chceme být jeho součástí? A měl by vůbec podporu jiných, byť jen v samotné eurozóně? Myslím, že ne. Vlastní měnová politika je jakýsi „tlumič“ hospodářských šoků. Má je zmenšovat a vyhlazovat tak ekonomický cyklus. Zabraňuje tomu, aby ekonomický pokles odnášeli lidé v nižších příjmech a nezaměstnanosti více, než je nutné. Ta domácí to skrze ČNB dělá a nedělá to zle. Ztrátu vlastní měnové politiky v kontextu chování ECB vidím jako negativum. Nejvíce jsou ke vstupu tlačeny země, které jsou natolik měnově a ekonomicky stabilní, že vstup nepotřebují. Nejvíce po vstupu toužily země, které samy potřebovaly pomoc. Sami si odpovězte, kam patří Česká republika. Pokud sami stabilitu neudržíme, byli bychom v klubu nová „škodná“.

Chybí nám vlastní emotivní europříběh. Pobaltí euro bralo jako geopolitickou a bezpečnostní pojistku proti Rusku a za permanentně fixované kurzy svých měn i kvůli tomu zaplatilo ohromnou ekonomickou cenu. Slovinsko se chtělo odříznout od západního Balkánu a Slovensko zase „zabetonovat“ Dzurindovy reformy. Německo výměnou silné marky za slabší euro získalo vyšší konkurenční výhodu pro své producenty a exportéry. Itálie, Francie a Španělsko získaly méně inflační a stabilnější měnu, než byla jejich vlastní před zavedením eura. A ti, kdo byli navázáni na německou marku dávno před eurem (Rakousko či Nizozemsko), prostě po vzniku eurozóny dál zůstali napojeni na Frankfurt, jen budovu Bundesbanky vyměnili za budovu ECB. Naše historie svědčí o měnové stabilitě napříč politickými režimy a vládami a udržení koruny jako názvu platidla nepřetržitě od rakousko-uherského císaře Františka Josefa až dodnes. Bez ohledu na totality a hrůzy 20. století. Domácí skepticismus k euru je naším autentickým českým příběhem.

Měli bychom si tedy vyjednat výjimku ze zavedení eura?

Dánové mají fixní kurz k euru (měli i dříve k marce), a fakticky tak „nakupují“ měnovou politiku z Frankfurtu. Mají vlastní bankovky a mince, ne vlastní měnovou politiku. Platí tu „skandinávský paradox“: Dánové mají po referendu v roce 2000 vyjednanou výjimku na zavedení eura, a přitom vlastní měnovou politiku nedělají a nedělali ani před eurem. Švédové výjimku nemají (jen se po svém odmítnutí eura v referendu 2003 snaží neplnit kritéria a nevstoupit), a přitom autonomní měnovou politiku používají. My bychom se měli ve vlastním zájmu držet švédského příkladu.

Eurozóna zatím nepřinesla ani rychlejší bohatnutí svých členských zemí, ani jejich strukturální sbližování. Spíše naopak. Skutečně silným měřitelným důsledkem eura je nižší a méně proměnlivá inflace. Tohoto cíle bez problému dosahujeme s vlastní měnou. Bonus nižších úrokových sazeb kvůli euru u nás též neplatí, umíme žít i se sazbami pod úrovní eurozóny. Neplatí, že euro prohloubí naši obchodní výměnu se zeměmi stejné měny, když jako jedna z mála zemí světa máme kromě rostoucího zahraničního obchodu neustále v čase narůstající obchodní přebytek s Německem. Mikrovýhody eura na úrovni podniků existují, ale jsou bohužel vykoupeny zmíněnými makronáklady. Ty neklesají a jejich konečná výše a struktura je neodhadnutelná. Diskuse o uvedených parametrech je smysluplná v čase a bez emocí.

Jsme zváni ke stolu, kde je všechno snědeno, vypito a shání se někdo, kdo to zaplatí a umyje nádobí. Mé dlouhodobé přesvědčení je tedy euro ne!

 

Rozhovor byl uskutečněn ještě před oznámením kandidatury Mirka Topolánka na prezidenta České republiky.

 

Mirek Topolánek (61) je český politik. V letech 2002–2010 byl předsedou Občanské demokratické strany, kde vystřídal Václava Klause. V období 2006–2009 byl předsedou vlády České republiky. Vystudoval strojní fakultu Vysokého učení technického v Brně. Dlouhodobě se věnuje tématu energetiky. Po odchodu z politiky přednášel na Vysoké škole ekonomické a stal se předsedou výkonné rady Teplárenského sdružení České republiky a předsedou dozorčí rady Elektrárny Opatovice

 

topolanek

 

Autor: Dominik Stroukal

 

O autorovi:

Dominik Stroukal je šéfredaktor časopisu Trade-off. Je hlavním ekonomem finanční skupiny Roklen, vyučuje na VŠ CEVRO Institut, uvádí pořad Kdo to platí? na MALL.TV. Doktorát z ekonomie získal na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je autorem knih o kryptoměnách a v roce 2020 mu vyjde nová kniha Dark Web: Sex, drogy a bitcoiny.


Autoři:

Podobné články

  • recenze knihy

    RECENZE: Román Sluneční cyklus Radka Stavěla

    Zatímco Slunečním státem položil italský filosof 17. století Tommaso Campanella základy utopického socialismu, tak Slunečním cyklem vysvětlil Radek Stavěl reálné fungování evropského kapitalismu počátku 21. století. Trh „kultivovaný“ státními zásahy ve jménu ekologické udržitelnosti generuje bohatství a z něho odvozený vliv nepočetné zájmové skupiny vlastníků obnovitelných zdrojů energie (OZE) za peníze spotřebitelů energie. Příběh popisuje solární boom v České republice, časově jde o pětiletku 2005–2010.

  • 2018-2 4

    Spalování odpadu: vhodná alternativa pro rozvojové země?

    Existují země, kde je odvětví waste to energy konfrontováno s odlišnými výzvami, než je tomu v západním světě. Tento článek rozebírá dva kuriózní případy.

  • 2_2016_Jak v ČR vyrábíme

    Jak v ČR vyrábíme elektrickou energii?

    Na elektroenergetický sektor je často zaměřena pozornost celé společnosti. Ale co bude tím vůdčím zdrojem energie? Uhlí, jádro či snad obnovitelné zdroje? Na co sází český elektroenergetický sektor?

  • 2_2016_Čas psát novou koncepci

    Čas psát novou koncepci české energetiky

    V loňském roce byla schválena státní energetická koncepce. Podle představ jejích autorů budou v roce 2040 vedle dvou „starých“ bloků elektrárny Temelín ještě dva až tři nové jaderné reaktory, každý o výkonu přes 1000 megawattů. Ve hře je i prodloužení provozu čtyř starších dukovanských bloků do období let 2045 až 2047. Spotřeba primárních energetických zdrojů oproti dnešnímu stavu mírně klesne, na jejím pokrytí se bude z 27 procent podílet jaderná energie a z 22 procent zemní plyn. Po 17 procentech bude připadat na uhlí, ropu a obnovitelné zdroje. Česko již nebude vyvážet až 20 procent vyrobené elektřiny, výroba a spotřeba budou zhruba v rovnováze.

  • 2_2016_Přírodní zdroje a ekonomický růst

    Přírodní zdroje a ekonomický růst: nastane apokalypsa, nebo zlatý věk?

    Je trvalý ekonomický růst možný ve světě omezených přírodních zdrojů? Stručná odpověď je: teoreticky ano, pokud vliv technologického pokroku převáží nad vlivem úbytku zdrojů. Klíčovou otázkou tedy je, zda bude tato podmínka v realitě vždy splněna či nikoliv. Na to se však názory velmi různí: podle jedněch spěje ekonomický vývoj dlouhodobě ke stagnaci, podle jiných naopak k bodu, kdy se produktivita razantně zvýší a blahobyt poroste stále se zvyšujícím tempem. Čeká nás tedy v budoucnu zastavení růstu, jeho akcelerace, nebo bude světové hospodářství růst „normálním“ tempem, na které jsme si zvykli v posledních dvou staletích?

  • 2020-1 3

    Kolik nás zatím stál koronavirus?

    Všem z nás změnil koronavirus život. O tom není žádných pochyb. Ekonomové si ale zatím nechávají čas na to, aby vyčíslili celkové ekonomické škody. Není se čemu divit, když ještě zdaleka není po všem a zákeřná nemoc nám hrozí druhou vlnou. Ale i kdyby už po všem bylo, vyčíslit tak komplexní náklady by nebylo vůbec jednoduché. Co tedy o ekonomických dopadech koronaviru víme po první polovině roku?

  • 2018-2 2

    Rozhovor s Johnem Taylorem, profesorem ze Stanfordu, který mohl zabránit krizi

    Na světě dnes možná není většího odborníka na měnovou politiku. Když John Taylor formuloval pravidlo, které dnes známe jako Taylorovo, fungovala měnová politika jinak než dnes. A to zejména kvůli tomu, že centrální banky toto jednoduché doporučení nenásledovaly. Dokonce by možná ani nedošlo k poslední krizi. Nejen kvůli tomu přijíždí do Prahy převzít Výroční cenu Liberálního institutu a my jsme ho u této příležitosti rádi vyzpovídali;x

  • taylorův princip

    Taylorův zákon: pokus staré školy o Bitcoin

    John B. Taylor byl jedním z kandidátů na příštího šéfa americké centrální banky. Nakonec byl Trumpem nominován Jerome Powell (v době uzávěrky ještě nepotvrzený). I tak má již dnes Taylor mnohem větší vliv na centrální banky (včetně Fedu) než většina skutečných šéfů. Objevil zákon ne nepodobný tomu, na kterém je postaven i moderní Bitcoin.

  • money

    Euro ohrožuje evropský integrační projekt

    Když krátce po druhé světové válce započala evropská integrace, bylo jejím prvořadým cílem zamezit politickým třenicím, které by mohly vést ke konfliktům. Dnes, o více než půlstoletí později, jsme svědky právě těch třenic, kterým otcové evropského integračního projektu toužili předejít: Řekové se například nezdráhají přirovnávat Němce k nacistům a požadují po nich reparace za druhou světovou válku; Němci zase Řeky veřejně označují za lháře a lenochy. Kde udělali architekti evropské integrace chybu?

  • 0_Pět způsobů_krize

    Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi

    Většinu firem zasáhlo zamrznutí finančních trhů po roce 2008 poměrně těžce. Vlády reagovaly selektivně – zvláštními daňovými úlevami a dotacemi především pro velké firmy. Namísto toho mohly pomoci všem, kdyby snížily firemní daně všeobecně. IREF Europe jejich reakce zmapoval a zjistil, že obecně vlády reagovaly svou daňovou politikou pěti různými způsoby.

  • kvantové pc

    Srozumitelně o kvantových počítačích s profesorem Pavlem Cejnarem

    Prof. RNDr. Pavel Cejnar, Dr., DSc., jeden z předních českých odborníků na kvantovou fyziku, v současné době vyučuje na Univerzitě Karlově, kde svou kariéru původně započal. Má za sebou ale i řadu pracovních pobytů v zahraničí, například ve Švýcarsku, Spojených státech, Německu či v Jihoafrické republice. I všude tam se kvantovou teorií zabýval. „Kvantové počítače by mohl k upevňování moci a šikanování obyvatelstva využívat nějaký totalitní stát,” říká v rozhovoru pro časopis Trade-off.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    Právní gramotnost je u nás tragická, říká popularizátor práva

    Vojtěch Sucharda je advokát a popularizátor práva. Působil jako samostatný advokát, ale naskytla se mu podle jeho vlastních slov unikátní příležitost spoluzaložit právní kancelář Arrows. Ta je nyní několik let po sobě jednou z nejrychleji rostoucích kanceláří u nás. Ve volném čase se věnuje problematice právní negramotnosti, a to hned na několika frontách. Usiluje o novou národní strategii po vzoru té, která má zvýšit finanční gramotnost. A zlepšit situaci se snaží také online aplikací mylaw.cz, která poskytuje lidem zdarma základní právní informace a propojuje zájemce o právní služby s advokáty.

  • sweden

    The Swedish COVID Way: Interview with Niclas Berggren

    We talked about “the Swedish way” with professor Niclas Berggren, whose expertise is (among other things) institutional economics and economics of trust. He shares his time between Stockholm and Prague, and also feels at home in both cities, so we talked about the current situation in both countries, what enabled Sweden to choose a more liberal path and why Czech people don’t trust each other.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    Interview with Thomas Bata: „My grandad always taught me that happiness and positivity is a choice in life“

    Thomas Archer Bata is a great-grandson of Tomáš Baťa, the famous founder of the Bata company and currently is a member of the world board of the company. Previously, he handled company operations in various managerial positions. Together we discussed his studies and the original Bata values and even hockey.

  • klavír

    Rozhovor se Zuzanou Ceralovou Petrofovou: „Nejvíce mě potěší, když si naše piano koupí česká škola“

    Více než 600 tisíc nástrojů. Tolik jich prodala do celého světa česká firma PETROF. O klavírech, které si koupili třeba i Paul McCartney nebo Bill Gates, jsme si povídali s nositelkou jednoho z našich světově nejproslulejších příjmení, se Zuzanou Ceralovou Petrofovou, která firmu vede již od roku 2004.

  • 2018-3 8

    GDPR: Odkud a k čemu?

    GDPR je zřejmě nejznámější bruselskou regulací, hravě překonává MiFID (regulace investičních trhů), AMLD (regulace proti praní špinavých peněz) nebo REACh (regulace používání chemikálií). „Populárnější“ už je snad jedině Dublin IV o azylovém řízení. Co to je GDPR a kde se vůbec vzalo? Jak je možné, že se o tom debatuje až dnes, když příslušná legislativa byla schválena v dubnu 2016 a navržena dokonce v lednu 2012? To si povíme v tomto článku. V první části se zaměřím na proces vzniku této regulace a ve druhé stručně popíšu, co GDPR znamená pro velké firmy, proti kterým je GDPR zřejmě namířeno.

  • eu

    Vlna euroskepticismu se dme po kontinentu. Jak by měla EU zareagovat?

    Euroskeptická nálada nebyla nikdy silnější. Po britském referendu o odchodu z Evropské unie nyní musí bruselské elity čelit všeobecné nespokojenosti mezi obyvatelstvem zakládajících členů EU.

  • 1_2016_Reforma EU dle Camerona

    Reforma Evropské unie podle Davida Camerona

    Konzervativci Davida Camerona nečekaně zvítězili v loňských volbách do Sněmovny reprezentantů. Staronový premiér tak může dodržet svůj slib a Británie stojí před referendem o vystoupení nebo setrvání v Evropské unii.

  • 1_2016_Jak moc bolí trhání

    Jak moc bolí trhání? Ekonomie evropské dezintegrace

    Velká Británie chystá referendum o setrvání v EU a není vyloučeno, že unii skutečně opustí: podle lednových průzkumů má vystoupení z EU mírně nadpoloviční podporu. Dezintegrační tendence však pozorujeme i na nižší úrovni: v rámci Británie volají po samostatnosti Skotové a na kontinentu se na nezávislost pomalu připravuje Katalánie.

  • 1_2016_Brexit nie riesenim

    Brexit nie je riešením

    Na stretnutí Európskej rady 19. februára dospel britský premiér David Cameron so svojimi európskymi partnermi k dohode o podmienkach zotrvania Spojeného kráľovstva v Európskej únii. Táto dohoda je podkladom pre referendum o britskom zotrvaní, ktoré sa odohrá 23. júna tohto roku.

  • Ákolstv°1

    Škola doma: a co na to rodiče?

    Distanční vzdělávání. Pojem, který dnešní generace českých rodičů znala většinou jen z australského seriálu pro děti, a nikoho nenapadlo, že by se jednoho dne stal realitou i u nás. Proč taky? Počet školních zařízení máme dostatečný, geografické vzdálenosti krátké, žádné dítě školou povinné nemusí překonávat stovky kilometrů při cestě za vzděláním.

  • Ákolstv°1

    Rozhovor s Filipem Pertoldem o problémech českého školství

    Stovky milionů ročně ve školství a výsledkem je stále stejná nerovnost, říká ekonom Filip Pertold z think-tanku IDEA. Společně jsme se podívali na český vzdělávací systém od mateřských škol až po vysoké školství. A nepřekvapivě došli k tomu, že by si zasloužil zásadní změny. Začít bychom ale měli u kvalitního výzkumu.

  • cena studia

    Kolik stojí student?

    Výběr vysoké školy je důležitým životním rozhodnutím. Každý, kdo se pro cestu vysokoškolského vzdělání rozhodne, musí vědět, jaký obor by chtěl studovat a také na jaké vysoké škole by chtěl působit. Byť se toto rozhodnutí nemusí jevit jako složité, ti z nás, kteří si jím prošli, jistě uznají, že ho provází spousta dilemat.

  • Ákolstv°1

    Anketa: Podle čeho vybrat školu?

    Výběr studijního oboru (a ještě více konkrétní školy) lze rozebírat prakticky donekonečna – jaká je jeho perspektiva do budoucna, jaké jsou výhody a nevýhody, jak bude reagovat trh práce apod. Ve výsledku se však vždy ukáže, že každý člověk má jiný příběh a že vždy záleží na individuálních zkušenostech, schopnostech a velmi často i štěstí.

  • Fotka web 1

    Vzděláním ke štěstí nebo štěstím ke vzdělání?

    V loňském roce se na vysoké školy v České republice hlásilo bezmála 100 000 studentů. Z toho byly cca tři čtvrtiny uchazečů přijaty a necelých 70 % zapsáno do studia. Jedna dvacetina přihlášek mířila na soukromé vysoké školy, zbytek na veřejné a státní. To jsou však pouze suchá čísla, jejich obsahem je jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí, které ovlivní soukromý a pracovní život další generace mladých lidí. Nerozhoduje se pouze o budoucím zaměstnání – vysoká škola velmi často definuje skladbu přátel studenta, osobnosti, které ho inspirují a často i celoživotní partnery. Vyberte si dobře a strávíte 3–6 let v inspirativním prostředí, které vám nastartuje úspěšnou kariéru dle vašeho výběru, vyberte si špatně a budete si každé ráno vyčítat, že jste nešli k bratranci do dílny dělat automechanika.