Rozhovor s Tomášem Prouzou o správním trestání potravinových řetězců

Tomáš Prouza má s byznysem dlouholeté zkušenosti. Vedle kariéry ve veřejném sektoru disponuje jeho profesní životopis kapitolami ze světa žurnalistiky, úspěšného podnikání, z komerčního bankovnictví nebo poradenství a consultingu. I proto málokoho překvapí jeho angažmá v pozici prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR), na které může oba světy – ten veřejný a soukromý – velmi efektivně propojovat. Jednou z oblastí, kde Prouza a SOCR momentálně poukazují na četné nedostatky, je oblast správního trestání v oblasti maloobchodu s potravinami. Právě tohoto tématu se týkal náš rozhovor.

Oblast správního trestání za prohřešky ve finálním prodeji patří k velmi důležitým kompetencím státních autorit při ochraně spotřebitele. Jak SOCR vnímá tuto interakci mezi veřejným a soukromým sektorem?

Snaha zajistit bezpečnost potravin je a musí být jednou ze základních priorit státu. Stačí se podívat k našim severním sousedům, kde se pravidelně objevuje nějaký závažný skandál, a je jasné, že rizika tady jsou. Může proto znít divně, když řeknu, že jsem za důrazný přístup Státní zemědělské a potravinářské inspekce (SZPI) rád. Měl bych asi být proti kontrolám, ale jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Musíme jako stát umět konat rázně a rychle vůči všem, kdo nás ohrožují, ať už pesticidy v jablkách, masem z nemocných krav nebo smažením v tisíckrát přepáleném tuku.

Máme také jednu velkou výhodu oproti jiným sektorům – SZPI stejně jako třeba Česká obchodní inspekce nebo veterinární správa je ochotná komunikovat. Pravidelně diskutujeme o tom, co se na trhu děje, pravidelně jako Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR pořádáme se SZPI a dalšími dozorovými orgány kulaté stoly pro naše členy, kde SZPI poukazuje na hlavní problémy, na které naráží. A naši členové tak mohou upravovat své postupy a vnitřní předpisy, aby problémům do budoucna předcházeli. Ze své předchozí praxe ve finančních službách musím říct, že tam byla ochota komunikovat a konzultovat výrazně menší.

V posledních měsících se několikrát objevila informace o tom, že intenzity kontrol nebo výše trestů jsou rozloženy velmi nerovnoměrně. Vnímáte to vy a vaši členové také tak?

Bylo by ideální, kdyby byly veřejně dostupné informace o tom, kde a jak dochází k porušování pravidel. V některých zemích taková povinnost zveřejňování informací funguje a myslím, že výrazně zlepšila vztahy mezi státem a podniky. Navíc je podle mne užitečné, pokud existuje veřejná kontrola a je možno vést debatu o tom, jestli se kontrolní orgány soustřeďují na to klíčové, jestli mají dostatek pravomocí a zdrojů a podobně.

Pokud jde o prodej potravin, vidím několik základních priorit, na které by se měl stát soustředit. Tím prvním je kontrola bezpečnosti potravin ještě předtím, než vstoupí do distribučního řetězce. Tady bych byl rád, aby byly české kontrolní orgány co nejpřísnější, protože je vidět, že někteří zahraniční výrobci zkoušejí neuvěřitelné věci. Vedle přísných kontrol bychom ale měli hledat i pozitivní příklady, protože naprostá většina jídla je bezpečná a nechci, aby vznikla nějaká panika. Jedním z dobrých příkladů je podle mne snaha Potravinářské komory v rámci cechovních norem certifikovat nejen kvalitu výrobního procesu, ale i hlavních surovin, jako je maso. Druhým pak důrazná kontrola kvality surovin a výrobního procesu u privátních značek obchodních řetězců.

Druhou prioritou má být kvalita distribuce a skladování potravin. Tady obchodní řetězce investovaly desítky miliard korun do toho, aby systém fungoval kvalitně a bezpečně. Větší otazník nad touto oblastí mám u různých malých obchodů a zejména u vietnamského řetězce.

A třetí prioritou státu by mělo být plnění daňových předpisů. Není mi totiž jasné, jak je možné, že se někde uzavře samoobsluha kvůli ztrátovosti a týden nato se na stejném místě otevře prodejna v rámci vietnamského řetězce, která problém se ztrátovostí nemá. Přitom díky EET a srovnání objemů prodeje předchozí a nové prodejny by mělo být pro kontrolní orgány jasné, na koho se zaměřit.

Jaké problematické oblasti vaši členové z řad obchodníků zmiňují nejčastěji?

Největším problémem z pohledu našich členů je byrokracie okolo kontrol. Do prodejen chodí řada různých kontrolních institucí a nechávají si opakovaně předkládat dokumenty, které už ony samy nebo jiná státní organizace kontrolovaly a které si mohou ověřit ve státem vedených databázích. Spoustu času zabere také tvorba protokolů a za problematické považuji jejich předávání obsluze prodejny. Pokud už se tak stane, měla by existovat povinnost protokol zaslat také datovou schránkou, aby byla jasně dohledatelná oficiální komunikace.

Měli bychom také vést debatu o tom, jak lépe sjednocovat postup při hodnocení různých provinění. Když kontrolní orgán na něco narazí v Liberci a v Olomouci, měl by udělit zhruba stejnou pokutu. Místo toho se pokuty za stejné prohřešky výrazně liší a bylo by dobře, kdybychom směřovali ke sjednocování. Podobnou debatu už vedeme o tématu, co považovat za systémové pochybení a co je prostě lidská chyba, která se může projevit nezávisle na sobě. Uvedu příklad: pokud inspekce přikáže stáhnout závadnou potravinu třeba do 48 hodin a poté ji objeví ještě za čtyři dny v pěti různých obchodech, tak je jasné, že jde o systémový problém. Pokud ale inspekce narazí na to, že ve dvou prodejnách zapomněla obsluha třeba zapnout chladicí přístroj, o systémovou chybu podle mne nejde. A jsem rád, že o podobných věcech můžeme diskutovat, v řadě jiných oblastí kontrolní orgány tak otevřené nejsou.

Podle analýzy Centra ekonomických a tržních analýz je největším nešvarem jistá míra netransparentnosti, která se projevuje třeba rozdílnou výší pokut za podobné prohřešky, různou intenzitou kontrol a jejich distribucí mezi malými a velkými prodejci, nebo i udělováním souhrnné pokuty za více pochybení, která – například v oblasti značení potravin – znemožňuje stav věcí efektivně napravit mezi prodejcem a jeho několika dodavateli. Je to v souladu s vašimi zkušenostmi?

Zákon jasně říká, že za bezpečnost potravin odpovídá ten, kdo je uvádí na trh – a je dobře, že odpovědnost je řádně dána. Obchody ale nemohou kontrolovat kvalitu potravin jako takových, takže ve smlouvách se svými dodavateli mají jasně stanoveno, že odpovědnost za případné porušení předpisů nese výrobce dané potraviny.

Proto voláme po tom, aby se správního řízení mohl účastnit i výrobce dané potraviny, což by umožnilo pružnější předávání informací a lepší komunikaci. Nezříkáme se tím naší odpovědnosti, ale snažíme se, aby trest splnil svůj výchovný účel. Proto mi dává smysl, aby u celého řízení byl i výrobce.

Intenzita kontrol je také často diskutovaným tématem. I proto by bylo dobře, aby existovalo nějaké porovnání počtu kontrol na různých místech. Rozptýlilo by to různé obavy a také by to umožnilo debatu o tom, kde je největší riziko různých problémů, a kam tedy soustředit hlavní pozornost.

Jak z toho ven? Pro jednotlivé prodejce i jejich dodavatele je přímá snaha změnit stav věcí komplikovaná, protože mohou snadno získat mediální nálepku subjektu, který se brání odpovědnosti, nebo se snaží jednat proti zájmům spotřebitele…

Prvním užitečným krokem by bylo, aby byly všechny kontrolní orgány otevřené vzájemné komunikaci tak, jako je SZPI. Tím, že diskutujeme o častých nálezech a o prioritách kontrol, můžeme některé věci upravit ještě předtím, než dojde ke kontrolám. A to je myslím pro všechny dobrý výsledek.

Bylo by také dobře, aby byla na stole detailní analýza správního trestání a abychom se o jejích výsledcích dokázali bavit. Myslím, že ne vždy stát reaguje na rizikové faktory. Je to svým způsobem pochopitelné – když jdu někam na kontrolu, tak platí, že čím větší je prodejna, tím je větší šance „něco najít“. Za menšími prodejnami se navíc musí často jezdit dál a kontrolovat obchody vietnamského řetězce je kvůli jazykové i kulturní bariéře ještě obtížnější.

Systém se dá vždycky zlepšovat – ale taky bychom měli uznat, že ten český je obecně velmi dobrý a umí odhalit řadu věcí rychleji než v jiných státech.

Centrum ekonomických a tržních analýz ve své analýze správního trestání v České republice došlo ke čtyřem doporučením. Férový a rovný přístup ke všem tržním hráčům, důraz na možnost přenesení odpovědnosti na přímo zodpovědný subjekt v dodavatelsko-odběratelském řetězci, preventivní a edukativní činnost kontrolorů a motivační programy pro prodejce po vzoru dánského modelu. Jak byste tyto závěry za SOCR okomentoval?

Jsem jednoznačně pro. Těžko se mi z těch čtyř doporučení vybírá to jedno nejdůležitější, ale pokud si mám vybrat, tak volím motivaci podle dánského modelu. Je myslím společným zájmem výrobců, obchodu i státu, aby se problémům, pokud možno předcházelo. Obchody neustále investují do zlepšování svých procesů i zvyšování kvality, takže i tato aktivita by šla správným směrem.

A budu také rád, pokud budou mít kontrolní orgány více prostoru pro preventivní a edukativní činnost. Pro zákazníka je totiž nejlepší, aby se problémy, pokud možno ani nestaly.

Existuje podle vás možnost, aby některý z těchto závěrů obohatil legislativu již v aktuálně projednávané novele zákona o potravinách?

Byl bych za to velmi rád, uvidíme. Ministerstvo zemědělství teď (pozn.: v únoru 2019) dokončuje vypořádání připomínek, a to je myslím velmi dobrý čas pro věcnou debatu o tom, jak systém kontrol vylepšit a zefektivnit.

 

Tomáš Prouza (45) Český ekonom, v letech 2004 až 2006 náměstek ministra financí ČR, v letech 2014 až 2017 státní tajemník pro evropské záležitosti při Úřadu vlády ČR a v letech 2016 až 2017 koordinátor digitální agendy ČR. V roce 2018 se stal prezidentem Svazu obchodu a cestovního ruchu.

 

 

Autor: Aleš Rod

 

O autorovi:

Aleš Rod je v CETA ředitelem pro výzkum. Aleš získal doktorát v oboru Ekonomické teorie na Vysoké škole ekonomické v Praze, kde zároveň vyučuje na Katedře ekonomie. Zabývá se principy a dopady regulací, vlivem nástrojů fiskální politiky na veřejné finance, analýzou stínové ekonomiky, výzkumem v oblastech bankovnictví a ekonomie luxusu, též konzultuje projekty v oblasti digitální ekonomiky pro veřejný i soukromý sektor v ČR i zahraničí.

 

---

Autoři:

• Aleš Rod