2018-4 4

S Pavlem Fischerem o Francii, Monaku a světové politice

1. 9. 2018, 12.30 - Trade-off 4/2018 - Michaela Proskočilová

Pavel Fischer je diplomat a manažer, odborník v oblasti domácí a zahraniční politiky, expert na strategické a bezpečnostní otázky. Kariéra velvyslance v několika zemích mu vynesla významný Řád čestné legie. V nedávných prezidentských volbách se umístil na třetím místě. Povídali jsme si spolu o tom, co je mu blízké, tedy o minulosti, současnosti, ale především budoucnosti světové politiky.

Jak vidíte budoucnost Evropské unie?

Evropská unie se dostala do složité situace. Na jedné straně potřebuje posilovat spolupráci, ale zároveň je čas, aby v některých oblastech pouštěla pravomoci na nižší úroveň. Tady od stolu spolu rovnou můžeme sepsat seznam, kde by měla spolupráce posílit. Mám na mysli zejména oblast kybernetické ochrany a služeb pro občany v digitálním světě, v němž se státy musí spojit, aby něco prosadily a aby základní normy, které známe z každodenního života mimo internet, platily i tam. Sem patří i pravidla pro odvádění daní a dávek – technologie dnes lidem umožňují odejít se svými úsporami do paralelního světa kryptoměn, a dokonce sem přesunout i svou činnost výdělečnou. To může mít vážné celospolečenské dopady. Ve virtuálním světě je zkrátka třeba hlídat pravidla, propůjčit lidem nezcizitelnou identitu a bdít nad tím, aby odsud nepřicházely útoky na základní pilíře ekonomiky a právního státu. Patří sem i boj proti organizovanému zločinu, který operuje přes hranice s velkým mistrovstvím. V oblasti policejní spolupráce je třeba dělat mnohem víc a totéž platí samozřejmě o obraně. Zatím vytváříme nové struktury, ale společně operovat moc nedokážeme.

A teď do toho přidejme větší demokratickou kontrolu, po níž se všude oprávněně volá. Pro řadového voliče jsou tyto otázky tak neprostupnou houštinou, že se v ní může rychle ztratit. Potřebuje průvodce a tlumočníky, kteří mu budou pravidelně a trpělivě vysvětlovat, co je třeba prosadit a kde, zda v Praze nebo v Bruselu. Jak víme, toto se neděje. Mám proto obavu, že za deset let bude EU vypadat docela jinak. Odchází generace politiků, kteří zažili druhou světovou i studenou válku. Co ale zažili ti, kteří nastupují?

Co tedy podle vás nyní EU potřebuje ze všeho nejvíc?

Odvahu a strategickou vizi. Bezpečnostní prostředí se za posledních dvacet roků změnilo. Dávno tu není bezpečno, a pokud má někdo opačný pocit, měl by začít studovat dění v Africe, na Blízkém východě, na Balkáně nebo ve východní Evropě. Pás nestability se hrozivě přiblížil. Proto také potřebujeme veřejnou diskusi. Je třeba přestat nálepkovat každého, kdo je s něčím nespokojený, a říkat o něm, že je populista, protože to jen možná neumí přesně vyslovit. A naopak ty skutečné manipulátory potřebujeme vykázat do patřičných mezí. Někteří z nich jen papouškují to, co slyšeli v Kremlu, a ten, jak známo, žádnou závaznou evropskou normu nikdy nepodepsal.

Jak byste zhodnotil situaci v EU po brexitu? Kdo s tím teď má víc problémů – EU, nebo Británie?

Brexit přinesl naprosto nevídanou situaci. Hodně přemýšlím o tom, co se stalo špatně v Londýně a v Bruselu. Jedno je jasné už teď – problémy s tím budeme mít všichni. Na straně Londýna platí, že to je velký zmatek. Společnost se hluboce rozštípila, přestalo se mluvit společným jazykem. Nyní vychází najevo, že se debata opírala o vylhané argumenty, že by lidé chtěli vrátit čas zpátky. Protagonisté brexitu dnes bez uzardění odcházejí do zahraničí. A to je prohra pro celé Spojené království, ale i pro nás. Musíme si uvědomit, že Londýn opouštějí nejen banky, ale že to zasáhlo i akademická pracoviště, studenti, kteří se rozhodují o budoucnosti, se dnes málokdy rozhodnou právě pro Velkou Británii. Z otevřené země se stane skanzen. A to jsme nezmínili to nejdůležitější, obchod a obranu. Tady měl Londýn vždy naprosto zásadní vliv. A jeho odchod z EU dopadne tíživě i na Prahu.

Jak si dnes stojí Severoatlantická aliance?

Severoatlantická aliance má za sebou strhující vývoj. Přijala nové členy a rozšířila bezpečnostní garance na nová území. Strategicky pootočila svůj záběr i do oblasti kybernetiky a kybernetických útoků. Je však třeba otevřeně pojmenovat i to, co je ve vzduchu: například naši neochotu investovat do obrany, která se dříve či později někde projeví. Politická reprezentace České republiky musí mluvit jako jeden muž a táhnout za jeden provaz. Prostředky pro naši obranu nejsou dostatečné a nejistota, kterou vojáci mají z hlediska příštích rozpočtů, může vážně ohrozit naši obranyschopnost. A přitom stále platí, že jako nečlenská země NATO bychom museli na svou obranu vydávat násobně víc.

Síla NATO tkví také ve schopnosti členských zemí převzít díl odpovědnosti nejen za sebe, ale také za ostatní. Nejde tu ale jen o peníze. Strategicky vzato přece vytváříme jeden prostor. Musíme se podle toho i tak chovat. Nějaké úvahy o tom, že bychom měli v dnešním složitém světě zůstat vlastně asi neutrální, jsou pak vyloženě toxické. Neutralita něco stojí, a stojí hodně, a často ji doprovází jistá bezzásadovost v klíčových okamžicích. Což je to poslední, co si bychom si dnes měli přát.

Ovlivňuje Trumpova politika nebo jeho výroky situaci v NATO? Jak?

Zcela zásadně. Donald Trump vysílá tak složité signály, že mu často nerozumí ani jeho nejbližší okolí. Výsledky jeho politiky jsou však vidět, například v tom, že se vrátil ekonomický růst. Na druhé straně je tu administrativa, která často pracuje v kontinuitě toho, co bychom mohli označit jako americký zájem. Nyní k tomu přidejme Kongres, a obrázek začne být plastický. V NATO se to projevilo obrovským apelem na vyšší investice do obrany, a to nejen na úrovni dvou, ale dokonce čtyř procent. A teď si představme, jak by mohl vypadat příští summit NATO. Bude-li Donald Trump opět zvolen, je třeba pracovat na tom, aby Aliance obstála i v úkolech, které si stanovila dnes. Jinak bude v sázce i dobré jméno naší republiky. Proto je tak důležité usilovat o vyšší výdaje pro obranu a bdít nad tím, aby se tyto prostředky efektivně využily a aby se to projevilo v lepší obranyschopnosti České republiky a NATO jako celku. Je třeba říci, že naše vztahy s USA procházejí velkým testem. Do dialogu přes Atlantik se musí zapojit všichni, nejen vláda, ale také parlament i různé think-tanky. Nesmíme připustit, abychom se začali strategicky či politicky odcizovat. Je to výzva.

Jaký je váš pohled na budoucnost Severoatlantické aliance? Na co by se měla zaměřit, o co usilovat?

Podívejme se na to, jak se změnil svět. Šíření zbraní hromadného ničení. Jaderné zbraně a závody v tom, kdo si dříve vytvoří předpoklady pro to, aby postavil nukleární bombu. Slabé státy, které padají jako mouchy, na celých kontinentech, v Africe především. Postupující hrozivé sucho, které vyhání celé populace z domovů. Myslím, že stačí poctivě dělat to, o co NATO vždy usilovalo. Snažit se, aby se důvěra mezi členskými státy nerozpouštěla v nějaké jedovaté sloučenině z propagandy a nostalgie po časech, které stejně nikdy nebyly.

V čem by měla být Evropa striktně jednotná? V jakém postupu?

Jednota Evropy? Pozor na to, může jít o mýtus, kterým se ohánějí někteří nekritičtí zastánci evropské integrace. Jistě jsou otázky, v nichž je opravdu třeba důsledně postupovat společně. Třeba v oblasti pravidel eurozóny. A zde se, jak známo, pravidla některým odpouštěla, jiným neodpouštěla. Výsledkem je, že eurozóna je dnes velmi křehká. Takže na tu otázku lze odpovědět i tak, že jednota musí být především v dodržování pravidel. Jinak přestaneme sdílet odpovědnost a začneme sdílet neodpovědnost. To je jak známo velmi nebezpečné pro každého člena klubu a o EU to platí rovněž.

Řadu let jste působil v diplomacii, nejdéle ve Francii v pozici velvyslance. Jaká je dnešní Francie? S čím se potýká, čím prochází?

Francie dnes prochází ohromujícím vývojem. Když jsem tam zastával pozici velvyslance, viděl jsem zemi, na niž dopadala hospodářská krize po roce 2008. A přesto dokázala investovat: do rozvoje kolejové dopravy, do velkých infrastruktur. Podívejte se na projekt velké Paříže. Na papíře vypadal jako snění o velikosti pro hlavní město, které se dusilo ve smogu a v dopravních zácpách. A dnes se staví stovky kilometrů rychlodráhy a počet nových nádraží jen v okolí Paříže je neuvěřitelný. Ta země dokáže i v okamžiku krize strategicky rozhodnout. Někdy, když vidím potíže s obchvatem v Praze, nebo čekám na zpožděný vlak v Uhříněvsi, říkám si, že by to chtělo trochu toho strategického francouzského myšlení i na pražský magistrát.

Jaký je váš pohled na působení Emmanuela Macrona v prezidentské funkci?

Přinesl odpověď na krizi politických stran. Prosadil se s reformní agendou a vzbudil obrovské očekávání. Vrátil zemi ekonomický růst. Bude nyní důležité sledovat, jak si povede v evropských volbách. Země však reformy potřebuje jako sůl a on je dnes státníkem, který je může prosadit.

Jak dnes na Francii vzpomínáte?

Francie? Pro mě to je vůně bagety se šunkou, kterou si dáte na baru, klábosíte s číšníkem a nad sklenkou červeného přemýšlíte, co máte v sobotu odpoledne ještě stihnout. Jsou to tváře mých přátel, kteří nechtějí odcházet od večeře, přestože čas pokročil, protože si umějí užívat společný čas. Je to hrdost francouzských žen, kterou se nakazí vaše dcery v mateřské škole dřív, než jako otec stačíte zareagovat. Je to také samozřejmý zájem o umění, takže večer v opeře potkáte nejen obyčejné lidi, ale celou plejádu vysokých úředníků, důstojníků a politiků, které znáte jenom z televize. Nezapomenu, když jsme s dětmi šli Lucemburskou zahradou a potkali Milana Kunderu – zrovna jsme šli od pekaře s bagetou, tak nám kousek ochutnal a pak jsme se radili o nejlepších pekařích z okolí… Francie je pro mne i Bernadette Chiraková, s jejíž nadací Pont Neuf jsme pracovali na tom, aby talentovaní čeští lékaři mohli působit na nejlepších pracovištích ve Francii. Ale je to také operní festival v Aix-en-Provence, který jsme pravidelně v létě navštěvovali a kde jste mohli potkat ekonomickou smetánku světa, jako třeba Christine Lagardovou, dnešní šéfku Mezinárodního měnového fondu, s níž jsme vedli rozhovory nejen o opeře.

Jaké inspirace z Francie pro nás mohou být prospěšné?

Napadají mě tři: vracet umění a kulturu do veřejného prostoru. Francie umí z veřejných peněz financovat krásu, ale u nás je krása ještě stále velkou popelkou. Inspirací je určitě i systém veřejné dopravy – města ve Francii dokázala investovat do moderních tramvají a do metra bez řidiče, a když pak TGV polyká kilometry a jedete krajinou, teprve si uvědomíte, jak jsme u nás s rozvojem rychlostní železnice zaspali. Pak se mi líbí, jak si Francouzi cení místní kultury: místní speciality, malé hospůdky s kvalitní kuchyní nebo sobotní nakupování na trhu je něco, co si člověk užívá. Ale tady jsme myslím u nás na dobré cestě.

Má naše republika s Francií nějakou opravdu prospěšnou oboustrannou spolupráci? V jaké oblasti?

Styky s Francií jsou dnes tak pestré, že velvyslanec často ani nestíhá všechno sledovat a zdaleka všechno neví. Zejména na úrovni samosprávy nebo firem a občanských sdružení se v oblasti kultury a sportu děje tolik věcí! Oboustranná spolupráce potřebovala v určitou chvíli strategicky ukotvit, pomohl nám podpis dohody o strategické spolupráci, která stanovila její výhled na další roky. Psal se tuším rok 2008. A byla tam spolupráce v oblasti jaderné energetiky, letectví, technologií vesmíru, nanotechnologií a dalších. Od té doby se tento rámec pravidelně upravuje a aktualizuje. Neměl bych strach, že nebude o čem jednat. Naopak.

Ve Francii jste také působil v řadě nadací. Jaké bylo jejich zaměření?

V minulosti jsem ve Francii působil v literární jury, která udílela Cenu ambasadorů, jež patří k nejstarším literárním cenám ve Francii. Vedle toho jsem pracoval v týmu Institutu Montaigne, to je think-tank, který pracuje na ekonomických, politických a obranných otázkách. Já jsem byl členem týmu pro obranu a bezpečnost. A dodnes působím ve správní radě a v poradním sboru Institutu Jacquese Delorse. Pracujeme na otázkách spojených s evropskou spoluprací a nově jsme zahájili samostatné vzdělávání pro mladé – jde o vlastní akademii, na níž přednášejí skutečné autority a s mladými otevírají otázky, kam se dostala EU a kde dnes leží nové výzvy před evropskými zeměmi.

Vykonával jste také funkci velvyslance v Monaku. Je to země, kde se vyplatí investovat?

Monako rozhodně stojí za pozornost. Nezapomenu na to, jak intenzivně se v Monaku zajímali o české hospodářství – zemi s tak vysokým podílem průmyslu si totiž v Evropě už odvykli vídat. Zájem o spolupráci zejména ze strany investorů zde byl velký. Proto bych na prvním místě spíše bral Monako jako příležitost pro každého, kdo hledá investora nebo kdo potřebuje najít cestu na jiné kontinenty. Na každé večeři tam potkáte někoho, kdo rozumí vzdáleným zemím a může pomoci v hledání nových trhů nebo nových partnerů. A platí tam totéž, co v sousední Francii: nejrychleji postupujete tehdy, když propojíte byznys s kulturou. I proto stojí za pozornost opera a balet, které jsou v Monaku tradičně velmi ceněné. Kdybych byl významným aktérem v oblasti byznysu, určitě bych zkusil sponzorovat operu nebo výstavu nebo něco podobného. Pak se vám otevřou dveře i tam, kde to nečekáte. Ostatně stačí se podívat mezi partnery staroslavné Opera Garnier v Paříži, to je skutečná vstupenka mezi smetánku. Na večeři po premiéře pak sedíte mezi nevýznamnějšími bankéři a průmyslníky a za jeden večer odpracujete víc, než kdybyste každého z nich zkoušeli zastihnout v kanceláři.

Jste nositelem Řádu francouzské legie. Za jaké zásluhy vám byl udělen?

Dostat Řád francouzské legie je velká čest. V některých případech se uděluje ambasadorům, což byl můj případ. Kdo ve Francii žil, ví, jak si tam vyznamenaných považují, a zrovna Čestnou legii nepotkáte na každé recepci. Dostal jsem ji za přínos ve spolupráci mezi Českou republikou a Francií. Vyznamenaných Čechů je nás celkem asi třicet.

 

Pavel Fischer (53) působil ve funkci ředitele Politického odboru Kanceláře prezidenta ČR a v letech 2003 až 2010 byl velvyslancem ve Francii a Monaku. Do října 2017 působil jako ředitel ústavu pro výzkum veřejného mínění STEM. Žije v Pitkovicích u Prahy a s manželkou Klárou vychovávají tři děti.

2018-4 3

 

Autor: Michaela Proskočilová

 

O autorovi:

Michaela Proskočilová vystudovala teorii a filozofii komunikace na Filozofické fakultě ZČU v Plzni. Několik let působila v oblasti personálního managementu. Nyní se věnuje řízení projektů v Centru ekonomických a tržních analýz.

 


Autoři:

Podobné články

  • sweden

    The Swedish COVID Way: Interview with Niclas Berggren

    We talked about “the Swedish way” with professor Niclas Berggren, whose expertise is (among other things) institutional economics and economics of trust. He shares his time between Stockholm and Prague, and also feels at home in both cities, so we talked about the current situation in both countries, what enabled Sweden to choose a more liberal path and why Czech people don’t trust each other.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    Interview with Thomas Bata: „My grandad always taught me that happiness and positivity is a choice in life“

    Thomas Archer Bata is a great-grandson of Tomáš Baťa, the famous founder of the Bata company and currently is a member of the world board of the company. Previously, he handled company operations in various managerial positions. Together we discussed his studies and the original Bata values and even hockey.

  • klavír

    Rozhovor se Zuzanou Ceralovou Petrofovou: „Nejvíce mě potěší, když si naše piano koupí česká škola“

    Více než 600 tisíc nástrojů. Tolik jich prodala do celého světa česká firma PETROF. O klavírech, které si koupili třeba i Paul McCartney nebo Bill Gates, jsme si povídali s nositelkou jednoho z našich světově nejproslulejších příjmení, se Zuzanou Ceralovou Petrofovou, která firmu vede již od roku 2004.

  • Fotka web 1

    Rozhovor s Jiřím Dennerem, ředitelem MICo

    Třebíčská společnost Moravian Industrial Company (MICo) patří mezi nenápadné, ale o to více důležité tahouny v oboru strojírenství. Byla založena v roce 1993 jako servisní firma pro Jadernou elektrárnu Dukovany, ale během více než dvacetileté existence se z ní stalo mnohem víc. Je leaderem na trhu v konstrukcích a výrobě tepelných výměníků a přes 90 % své produkce exportuje do celého světa – její produkty najdeme v jaderných elektrárnách ve Francii, ve Velké Británii, v Rusku nebo na Ukrajině. Holding čítající nyní již deset firem působí nejen v energetice, ale MICo robotic se zabývá i automatizací a robotizací. Firma má obrat přes miliardu korun a zaměstnává celkově 450 zaměstnanců.

  • Fotka web 1

    Rozhovor s Michalem Krajčířem a Kateřinou Vršanskou z CHERNOBYLwel.come

    Černobylská uzavřená zóna, ze které byly kvůli havárii v roce 1986 vystěhovány statisíce lidí, se po více než třiceti letech stala regulérní cestovatelskou destinací. Není divu, i po více než třiceti letech od havárie je Pripjať a okolí elektrárny mrazivým a tajemným místem a na své si přijdou fanoušci historie, sci-fi, ale i zamilované páry hledající dobrodružnou dovolenou. Místní úřady udávají, že v roce 2018 navštívilo Černobylskou vyloučenou zónu téměř 72 000 lidí a s úspěchem seriálu Černobyl lze očekávat, že tato čísla ještě porostou.