Sedmdesát let Příběhu umění

„Umění ve skutečnosti neexistuje, existují pouze umělci.“ Někoho by snad mohl takový začátek knihy o dějinách umění odradit. Zhruba sedm milionů prodaných výtisků a šestnáct vydání ale naznačuje, že mnozí se odradit nenechali. Klasické dílo Ernsta Gombricha významně ovlivnilo způsob, jakým mnoho generací čtenářů chápe fenomén nazývaný uměním. Fenomén, který lidstvo provází od nepaměti a tak je rozhodně o čem vyprávět.

Ernst Hans Joseph Gombrich se narodil roku 1909 do kulturně pestrého prostředí vídeňské rodiny právníka a pianistky. Mezi rodinné přátele patřilo mnoho příslušníků tehdejší intelektuální a kulturní elity, mezi jinými i Sigmund Freud. Vzdělání získal v oboru dějin umění na Vídeňské univerzitě, kde byl jeho školitelem při psaní závěrečné práce významný historik umění Julius von Schlosser. Po studiích zamířil roku 1933 do vídeňského Kunsthistorisches Museum. Roku 1936 vydal svou jedinou německy psanou knihu Eine kurze Weltgeschichte für junge Leser, která byla přes svůj úspěch záhy nacisty zakázána. V témže roce emigroval coby rakouský žid do Spojeného království. Tam získal místo ve Warburgově institutu University od London a spřátelil se s dalšími významnými rakouskými emigranty, jako byli Friedrich von Hayek nebo Karl Popper.[1] Po válce se do Warburgova institutu vrátil a vystřídal v něm několik pozic, aby se roku 1959 stal jeho ředitelem. Právě zde roku 1950 vydává poprve knihu Příběh umění, která se má stát nesmrtelnou. Původně je zamýšlena jako úvod do dějin umění pro mládež, má ale značný úspěch u široké veřejnosti a s odstupem několika let se objevují nová a nová vydání, průběžně doplněná o příklady a reflexi aktuální situace v umění. Zatím posledním je vydání číslo 16 z roku 1995 (anglický originál).[2] Kniha byla přeložena do přibližně třiceti jazyků. Dost ale bylo suchých dat. Pojďme se podívat, čím je tak výjimečná.

Vědět a vidět

Obecně lze říci, že základní knihy a školní kurzy o dějinách umění sestávají ze dvou rovin výkladu. Jednak je to předání určitého množství informací v podobě dat, obrazového materiálu a historických kontextů a jednak jejich uchopení z hlediska návaznosti na dobové myšlení a jeho vývoj neboli jakési vyprávění „příběhu umění“. Přitažlivost Gombrichova díla spočívá mimo jiné v tom, že oproti jiným v jeho pojetí silně převládá druhá rovina nad první, aniž by se vyprávění zároveň rozpadlo do líbivých frází a od fakt odtržených úvah.[3]

Po nebývale poutavém úvodu, kde je mimo jiné nutno vykořenit mnohde přetrvávající klišé, že umění je to, co je krásné či líbivé, začíná vyprávění u primitivních a starověkých národů. Na jejich příkladu si může čtenář ihned procvičit svou empatii ke způsobům uvažování jemu nesmírně vzdáleným. Staří Egypťané uměním provázeli své zemřelé na onen svět a zesnulým by se jistě nelíbilo, kdyby jim někdo namaloval ruku pokrčenou v perspektivní zkratce nebo dokonce schovanou za zády; v posmrtném životě by jim totiž mohla chybět. Pak už nás nepřekvapí, že o jiných národech blízkého východu té doby víme tak málo – nejenže pálené cihly neodolávají zubu času tak jako egyptský kámen. Především, pokud na rozdíl od Egypťanů nevěříte, že fyzická podoba musí být zachována, aby duše žila dál, k čemu by vám bylo umění? Už zde si můžeme všimnout, že umění v Gombrichově podání je především záležitostí myšlení. I díky tomu můžeme dostatečně ocenit skutečnost, že až v antickém Řecku někoho napadla ona bláznivá idea malovat a sochat věci tak, jak jsou viděny. Později se přidala touha po znázornění pohybu či dokonce emocí, portréty, zátiší, krajinomalba, jak to dnes považujeme za samozřejmé. Podobně, pokud pochopíme pohnutky středověké církve, která v umění spatřovala cestu do srdce věřících, snadno uhodneme, proč naopak středověk neměl pro znázorňování reality valné využití a upřednostňoval symbolické před doslovným. Ne to, co člověk ví, jako v Egyptě, ani to, co vidí, jako v antickém světě, ale co cítí je nyní hlavním předmětem umělcova zájmu.

Živnou půdou pro dobré umění je v Gombrichově pojetí potřeba překonávat problémy a překážky vlastní době, ve které umělec tvoří – jak si můžeme všimnout, když vědecky uvažující renesanční člověk znovu objevuje antiku s její iluzí hloubky, snahou o dokonalý soulad a věrností skutečnosti. Na chvíli se zastavit a představit si údiv středověkého člověka poprve konfrontovaného se třemi dimenzemi na dvourozměrném plátně stojí za to. Později ale nastává potíž. Kam se vydat dál? Dokonalost renesančních mistrů se zdá být nepřekonatelná. A právě toto zdání dává nakonec vzniknout něčemu novému a hodnotnému.

Oblouk příběhu nás vede napříč staletími, která umělce staví před nové a nové výzvy. Autorova pozornost je přitom většinou soustředěna na západní civilizaci nikoli proto, že by ji  jakkoli viditelně upřednostňoval, ale proto, že zatímco se evropské umění překotně vyvíjí východ zůstává v oblasti hmotných artefaktů po staletí neměnný. Nazírání umění jako přímého symptomu myšlení své doby se nás pochopitelně dotýká tím více, čím více se vyprávění blíží současnosti. Osvícenství s sebou přináší zpochybnění tradic a prozření, že jakýkoli ideál, antický nevyjímaje, zde není od toho, aby byl slepě následován, nýbrž aby byl překonán. Domněle chladný racionalismus tohoto období tak poskytl podhoubí pro paletu moderních stylů, jež teprve měly v budoucnu vzniknout.

Opatrný kritik

Jedním takovým stylem byl impresionismus, kterým tehdejší umění završilo snahu o zachycení nezkreslené skutečnosti. Zde se věci začínají, nikoli poprvé, komplikovat a zde také nejvíce oceníme Gombrichovu citlivost ke všem druhům umění bez rozdílu, k níž tak naléhavě nabádá své čtenáře. Není velkým tajemstvím, že moderní směry, které přinesl romantismus se svým požadavkem na umělcovo sebevyjádření, nebyly právě Gombrichovým šálkem kávy.[4] Namísto sžíravé kritiky se ale čtenář setká především s autorovým upřímným pochopením pro problémy, kterým moderní umělec čelí a pro způsoby, kterými se s nimi vypořádává. Pokud tedy patříte k lidem, kteří mají problém ocenit moderní směry, Gombrichova kniha je možná poněkud překvapivě právě pro vás. Nabízí perspektivu, díky níž není těžké chápat, proč moderní umělec nechtěl skutečnost pouze zobrazovat, nýbrž sám utvářet. Také je poměrně snadné nahlédnout, že užitečnost této lekce při snaze být otevřený porozumění druhým dalece přesahuje oblast umění.

Ernst Gombrich se za svého života dočkal řady prestižních ocenění včetně rytířského titulu. Během let několikrát revidoval a doplňoval Příběh umění o reflexi aktuálních trendů i barevné ilustrace a pomáhal mu tak zůstat aktuálním i po dekádách uplynulých od vydání. Kromě toho vydal řadu publikací, z nichž za všechny jmenujme alespoň rovněž dnes již klasické Umění a iluze z roku 1960. V práci ve Warburgově institutu pokračoval až téměř do své smrti v roce 2001. Nová okna do světa ale jeho dílo otevírá čtenářům i sedmdesát let od vydání. Příběh, který za svého života pomáhal utvářet, tak bude pokračovat, ať už umění jako takové existuje nebo ne.

Reference

[1] P. LIUKKONEN, Sir Ernst Gombrich (1909-2001)

Dostupné z: https://web.archive.org/web/20140827132928/http://kirjasto.sci.fi/gombric.htm

[2] Ernst H. Gombrich, British art historian. Encyclopedia Britannica.

Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Ernst-H-Gombrich

[3] Pro srovnání uveďme např. J. PIJOAN, Dějiny umění (1-10).

[4] viz např. vynikající esej F. MIKŠ, Opatrný kritik modernismu.

Mikš cituje Gombricha následovně:

„Jsem velmi kritický k ideologii moderního umění, tedy ke kultu pokroku a avantgardy, který jsem často analyzoval a rozebíral… Souhlasím s Popperem, že tato ideologie je intelektuální krach a že umění občas škodí. Ale stejně tak jako dokážu obdivovat umělce minulosti, jejichž ideologické postoje nesdílím, jsem také ochoten přiznat, že nesmírně nadaní umělci žili i v našem století. Obdivuji jejich vynalézavost a jejich výtvory. Nesporným příkladem je Picasso, ale také Braque nebo Paul Klee… Jsem dokonce přesvědčen, že jejich hledání alternativních funkcí vizuálního obrazu po triumfu fotografie bylo oprávněné a že jeho výsledkem jsou díla, která budí nefalšovaný zájem.“

Gombrichův problém s převládajícími trendy v moderním uměním spočívá dle Mikše v tom, že moderní požadavek čistého „sebevyjádření“ umělce a s ním spojené boření tradic je chiméra. Nezabarvené a domněle originální „Já“ je pouze další stylizací a opuštění tradic připravuje umělce o kontinuitu, se kterou jsou spojeny podnětné problémy. Výsledkem je odtržení umělcova konceptuálního světa od světa divákova a dílo se tak stává nečitelným. Cíle, kterým je přenesení obsahu umělcova nitra na diváka, tak není dosaženo.

Dostupné z: https://issuu.com/barristerprincipal/docs/gombrich-_opatrny_kritik_modernismu

Autor: Martin Štencel

O autorovi: Martin Štencel je inženýr výzkumu a vývoje v technologické firmě. Občas něco čte.

---

Autoři:

• Martin Štencel