Současná měnová politika nemusí vést k inflaci

Za posledních dvacet let ve vyspělých ekonomikách inflace dlouhodobě nepřesahuje čtyři procenta. Přitom jsme zažili úvěrovou expanzi v roce 2006, finanční krizi v roce 2007 i následné mnohonásobné navýšení bilančních sum centrálních bank při řešení likvidních šoků. Zdá se, že alfa a omega měnové politiky posledního čtvrtstoletí (inflační cílení) nefunguje a kvantitativní teorie peněz by měla být vymazána z učebnic ekonomie. Není tomu ale tak. Rovnováha mezi změnami v růstu peněz obíhajících v ekonomice a v růstu cen pořád platí. Problém ale spočívá v oběhu peněz, tedy ve změnách rychlosti obratu peněz v dané ekonomice.

Chceme-li se věnovat otázce současné nízké míry inflace, musíme si připomenout, co inflace ve skutečnosti vyjadřuje a jak vzniká. Mnoho ekonomů v poslední době upozorňuje na rozdíl mezi cenovou a měnovou inflací. Zatímco cenová inflace souvisí s tradičním monetaristickým pojetím a vychází z již zmíněné kvantitativní teorie peněz, pojem měnová inflace bývá často spojován s rakouskou ekonomií. Měnová inflace je v pojetí rakouské ekonomické školy důsledkem zvýšení nabídky peněz prostřednictvím úvěrové expanze (anebo prostřednictvím nákupů korporátních dluhopisů). Ludwig von Mises (představitel rakouské ekonomické školy) rozlišuje dva druhy inflace. První, takzvaná prostá inflace, vzniká nákupem státních dluhopisů a tvorbou peněz prostřednictvím výdajů ze státního rozpočtu (takzvané „fiat money“), druhý typ inflace, takzvaná úvěrová inflace, je tvořena prostřednictvím trhu korporátních úvěrů s přímou vazbou na hospodářský cyklus. Inflace cenová je potom důsledkem inflace měnové.

Jak vzniká měnová inflace?

Často jsou v souvislosti s měnovou inflací zmiňovány především důsledky operací centrálních bank v posledních letech. Současné nastavení měnové politiky ovšem nemusí vést k měnové inflaci. Pravdou je, že prostřednictvím takzvaných nekonvenčních nástrojů měnové politiky se mnohonásobně zvýšila aktiva většiny centrálních bank. Například Fed po roce 2008 zvýšil (zejména prostřednictvím kvantitativního uvolňování) svá aktiva z 880 miliard dolarů na téměř 4,5 trilionu dolarů v roce 2016. Pro srovnání, bilanční suma ČNB se na počátku roku 2007 pohybovala kolem 780 miliard korun a v roce 2015 činila již 1,62 bilionu korun. Tyto údaje ovšem automaticky neznamenají nárůst množství peněz aktivně využívaných pro směnu v dané ekonomice, neboť většina aktiv poskytnutá centrálními bankami finančnímu trhu zůstává opět na účtech centrálních bank v podobě rezerv komerčních bank. Z pohledu kvantitativní teorie peněz se tak sice zvyšuje nabídka peněz, nicméně z důvodu poklesu obratu peněz v ekonomice (relativně k jejich množství) nedochází k očekávanému růstu cenové hladiny.

 

…

Celý článek v Trade-off 3/2016

---

Autoři:

• Svatopluk Kapounek