Spalování odpadu: vhodná alternativa pro rozvojové země?

Existují země, kde je odvětví waste to energy konfrontováno s odlišnými výzvami, než je tomu v západním světě. Tento článek rozebírá dva kuriózní případy.

Nejprve se podíváme do Afriky, kde se kvůli ekonomické i politické situaci příliš nehledí na ekologičnost, ale spíše čistě na ekonomickou efektivitu. V Ugandě dlouhodobě hledají vhodný zdroj elektrické energie. Takový zdroj by měl být levný a lehce dostupný. Je tím zdrojem odpad, kterého je v celé Ugandě dostatek? Je odpad opravdu takzvaným zdrojem zadarmo? Druhý příběh je ze Saúdské Arábie. V období svátků ramadán a hadždž se do Mekky vydávají miliony poutníků. Jak tento specifický typ turistického ruchu ovlivňuje chod města?

Případ Uganda: banánovník v. elektřina

Uganda je zemí ve východní Africe, která nese společné znaky oblasti. Mezi ty patří velmi špatná infrastruktura, vysoký podíl zaměstnaných obyvatel v zemědělství, chudoba a v neposlední řadě vysoká produkce banánů. V Ugandě jsou zároveň přeborníci v jejich konzumaci, když drží první místo na světě s roční spotřebou banánů čítající 240 kg na hlavu. Spotřeba banánů samozřejmě zahrnuje jezení čerstvého ovoce, ale mnohem více banánů se zkonzumuje v podobě mouky, která se z nich vyrábí a dále zpracovává. Tento a další způsoby zpracování banánů jsou specifické tvorbou velkého množství organického odpadu a náročností na energii.

Ve městě Mukono, kde bydlí asi 170 tisíc obyvatel, je za den vyprodukováno něco kolem 250 tun odpadu. Pouze zhruba 60 tun odpadu je shromážděno na legálních plochách. Každý obyvatel města Mukono tak za den v průměru vyprodukuje 1,5 kg odpadu, z něhož méně než 0,4 kg končí na oficiální skládce. Zbytek, jak si můžete domyslet, končí na nelegálních skládkách v lesích a bažinách. Přitom přes 70 % odpadu je organického původu. To způsobuje mnoho negativních důsledků. Nelegální skládky a jejich přeměna na hnilobnou biomasu totiž produkuje velké množství skleníkových plynů: metanu a oxidu uhličitého. Drtivá část ze čtyřiceti milionů obyvatel (85 %) žije na venkově v obdobných podmínkách se stejným životním stylem. To je hodně odpadu.

Je vcelku pochopitelné, že v zemi, kde pouze dvě procenta venkova má přístup k elektrické energii, není zpracování odpadů absolutní prioritou. Na venkově přitom žije 85 % všech obyvatel a zhruba stejná část se živí zemědělstvím. Nízká koncentrace obyvatel je tedy dána potřebou velkých volných ploch, které mohou rodiny obdělávat. Nízká míra elektrifikace nijak neusnadňuje život ani energeticky náročné zpracování banánů. Banánů, které v průměru tvoří 30 % kalorického příjmu obyvatel. Nedostatek elektřiny tak místní řeší spalováním všeho, co hoří, včetně uhlí a dřeva.

Článek se věnuje tematice waste to energy, takže čtenář tuší, kam konflikt banány v. elektřina spěje. Je řešením, nebo alespoň částí řešení, spalování produkovaných odpadů místo jejich nelegálního skládkování a spalování dřeva a uhlí? Spalování vznikajícího bioodpadu by vyřešilo několik problémů naráz. Dodalo by tolik potřebnou energii pro zpracovávání plodů banánovníku. Zároveň, pokud by energetický obsah banánového odpadu byl využíván vhodnými metodami, které by plně využívaly jejich energetický potenciál, nevyřešil by se pouze problém s nedostatkem energie. Vznikla by také další možnost, jak vyloučit fosilní paliva prostřednictvím využití obnovitelného zdroje energie. Dalším neméně důležitým aspektem využití produkovaného odpadu by bylo omezení skládkování bioodpadu ve volné přírodě, které ničí životní prostředí nejen v Ugandě, ale přispívá i k celosvětové produkci skleníkových plynů.

Nezní to až moc dobře? Při posuzování efektivity zavedení podobného systému je však nutné nahlédnout na mnoho dalších aspektů. Jedním z nejdůležitějších kritérií je finanční stránka věci. Hlavní nevýhodou jsou především vysoké počáteční investice, které spočívají nejen ve vybudování sítě spaloven, ale také podpůrné infrastruktury, která by umožnila třídění a sběr odpadu. Navíc jsou podle mnoha propočtů odvážné projekty tohoto typu finančně nesoběstačné. Pro chudé země, mezi které patří i Uganda, je to jedna z těžko překonatelných překážek. Nutnost dotování výroby energie spalováním banánového odpadu by zatížila již tak štíhlý státní rozpočet. V ideálním případě by muselo dojít k získání prostředků ze zahraničí. Mimo finanční bariéry se Uganda potýká také s bariérami informačními. Není zde dostatek odborníků, kteří by měli zkušenost se zavedením a provozováním spaloven. Bez zkušených odborníků si lze jen těžko představit efektivní rozmístění spaloven, které by vytvořily efektivní infrastrukturu pro distribuci elektrické energie. Pro fungování by mimo jiné byla nutná velká změna v zaběhlých vzorcích chování všech obyvatel, což by vzhledem k téměř nulové gramotnosti ve využívání odpadů tímto stylem vyžadovalo mnoho času a úsilí.

Případ Saúdská Arábie: pouť do Mekky

Miliony muslimů z celého světa podstoupí každý rok pouť do svatého města Mekka. Nejvytíženější jsou období svátků ramadán a hadždž. Hadždž je jedním z pěti pilířů islámu. Jde o pouť do Mekky, kterou by měl alespoň jednou za život vykonat každý muslim. Tato pouť se každoročně koná mezi sedmým a dvanáctým dnem měsíce dhú‘l-hidždža. V tomto období se v loňském roce sešlo přes dva miliony poutníků. Přitom samotná Mekka má zhruba stejně obyvatel. Z tak prudkého nárůstu lidí v dané oblasti vzniká mnoho problémů, počínaje bezpečností a obrovským množstvím odpadu konče.

Ve městě, kde v roce 2015 během jednoho z obřadů došlo k ušlapání asi 800 lidí, zavládá každoročně chaos, který se dotkne všech oblastí veřejného života. I produkce odpadu. Během zmíněných svátků vzrůstá průměrná hodnota produkce odpadu z 2750 tun za den až na 4706 tun za den. Nejvyšších hodnot je dosahováno během samotné poutě do Mekky a v posledních deseti dnech ramadánu, kdy se hoduje. Tento obrovský objem odpadu se snaží korigovat 23 tisíc zaměstnanců úklidových služeb. Objem vzniklého odpadu se má podle odhadů každoročně zvyšovat. Pokud dojde k pokračování trendu, přičemž zatím není důvod, aby nedošlo, tak v roce 2020 dojde k pokoření hranice 2,5 milionu tun vyprodukovaného odpadu v Mekce. Odhady tvrdí, že zhruba 90 % tohoto odpadu vytvoří místní obyvatelstvo a deset procent poutníci.

Aby toho nebylo málo, tak vlna „odpad tvořících“ turistů má sílit. V roce 2024 má do Mekky dorazit přes tři miliony poutníků a má se vyprodukovat přes 180 tisíc tun odpadu. Z toho asi 80 tisíc tun má být vyhozené jídlo, 40 tisíc tun plastů a jen o něco méně papíru. Je to především způsobeno hodováním, rituálními oběťmi (během hadždž v roce 2014 došlo k prodeji 2,5 milionu zvířat k obětování) a užíváním jednorázového plastového nádobí.

Od roku 2000 se HDP v Saúdské Arábii zdvojnásobilo a spolu s životní úrovní roste i spotřeba a tvorba odpadu. Na rozdíl od Ugandy je Saúdská Arábie relativně bohatou zemí, a tak si může dovolit projekty, které by i za cenu dražšího provozu, než je tomu u alternativ (skládkování, neřízené spalování apod.), umožňovaly ekologičtější nakládání s odpady. Waste to energy řešení se tak přímo nabízí. Zařízení pro přeměnu odpadu na energie s dostatečnou kapacitou by přispělo k řešení problému v dlouhodobém i krátkodobém horizontu. Podle propočtu vládní agentury v Saudské Arábii by při využití veškeré energie z odpadů došlo k úspoře sahající k 250 milionům dolarů. Nelze však předpokládat, že dojde k využití opravdu všeho. Lze si však představit, kam až sahají možnosti, pokud dostanou spalovny zelenou. Jedno je jisté. Provincie Mekka bude muset řešit problém s odpady a rostoucí poptávkou po energetických zdrojích. Už ale není tak jisté, zda jsou vzhledem ke své vyšší finanční náročnosti tím správným řešením právě spalovny.

Je waste to energy jenom waste of energy?

Co mají Saúdská Arábie a Uganda společného? Oběma zemím je čas od času ze stran levicových intelektuálů prorokována smrt utopením v odpadcích. V obou zemích v poslední dekádě vzrostla životní úroveň. A v obou zemích se spekuluje, zda je zavedení systémů waste to energy vhodným řešením zpracování rostoucího objemu odpadu. V analýzách výhodnosti řešení proti sobě stojí na jedné straně finanční a informační bariéry a na straně druhé očekávané přínosy v podobě pozitivních externalit.

Kamenem úrazu jsou vysoké investiční náklady a oproti tradičním způsobům výroby energie a nakládání s odpady i nižší finanční výhodnost. Tuto bariéru mohou v Saúdské Arábii na rozdíl od mnohem chudší Ugandy snáze překonat. Ve vzduchu tak visí nevyřčená hypotéza, že v bohatších zemích s bohatšími obyvateli nejsou finanční bariéry projektů zdaleka tak prohibitivní, jako je tomu u zemí chudých. Výkonnost a efektivita těchto systémů v Saúdské Arábii a Ugandě je navíc negativně ovlivněna takřka nulovou znalostí klíčových principů ekologického zacházení s odpady, jako je například jejich třídění, které jsou k bezproblémovému fungování systémů waste to energy naprosto nezbytné. V mnoha studiích tak dochází k výpočtu maximálního potenciálu projektu waste to energy, ale už se tak často nesetkáme s odhadem rychlosti adaptace obyvatelstva na tento nový systém. V zemích s tak silně zažitou kulturou, jako je Uganda a Saúdská Arábie, je navíc možné, že k úplné adaptaci nedojde. Na straně druhé stojí pozitivní externality v podobě omezení znečišťování životního prostředí, omezení skládek a omezení spotřeby fosilních paliv. Pozitivní externality jdou však jen velmi těžko kvantifikovat a nacenit, a tak podobné projekty pravděpodobně budou vždy v jakési nevýhodě oproti projektům, které jsou k životnímu prostředí méně šetrné.

 

Autor: Pavel Peterka

 

O autorovi:

Pavel Peterka pracuje v CETA jako analytik. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze a doktorandem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v oboru aplikovaná ekonomie. Jako analytik se věnuje především problematice regulace podnikání, odpadového hospodářství, sdílené ekonomiky a spotřebního zdanění pohonných hmot.

 

---

Autoři: