Taylorův zákon: pokus staré školy o Bitcoin

John B. Taylor byl jedním z kandidátů na příštího šéfa americké centrální banky. Nakonec byl Trumpem nominován Jerome Powell (v době uzávěrky ještě nepotvrzený). I tak má již dnes Taylor mnohem větší vliv na centrální banky (včetně Fedu) než většina skutečných šéfů. Objevil zákon ne nepodobný tomu, na kterém je postaven i moderní Bitcoin.

350 let centrálních bank

Co by měla dělat centrální banka? Tato otázka letos oslaví své 350. výročí. Roku 1668 byla založena Sveriges Riksbank, dnes považovaná za nejstarší centrální banku na světě. (Dnes ji známe spíše ze dvou jiných důvodů – jednak uděluje Nobelovy ceny za ekonomii, jednak je ze všech centrálních bank nejdále na cestě za zrušením hotovostních peněz.)

Je spousta věcí, které centrální banka skutečně dělá, od dozoru nad bankami v zemi po řízení emise peněz. Ještě více je ale odborných názorů na to, co by dělat měla. Měla by například stanovovat jediné oficiální množství eurocentů, za které je možno prodat jednu českou korunu? (A když ji tajně prodáte za jiné množství, měla by vás nechat zavřít?) To vše navíc předpokládá, že by centrální banka vůbec měla něco dělat. Podle některých ekonomů bychom ji co nevidět mohli po čtyřech stoletích zase zrušit, protože jí nebude třeba. Třeba proto, že lidé začnou používat jako platidlo něco, co centrální banka neemituje. S tím může skončit i ona potřeba dozoru nad bankami – velká část jejich skutečně nebezpečné schopnosti položit jinak zdravou ekonomiku na lopatky pramení z toho, že spolu s centrální bankou naše současné peníze vytvářejí banky takřka z ničeho. Uložíte-li si dnes v bance korunu, vytvořili jste tím alespoň deset nových korun. Jakkoli to zní zvláštně, toto není konspirační teorie, nýbrž obsah prvních lekcí ekonomie. (U nás bohužel až na vysoké škole, v civilizovaných zemích však již na střední. První výhonky civilizace však již raší i u nás – máte-li v rodině středoškoláka, ať se přihlásí na Ekonomickou olympiádu.)

Kdo hlídá hlídače?

Centrální banka se tak dnes snaží udržet obyčejné banky „na uzdě“, ale kdo drží na uzdě centrální banku? Ona volnost emise ničím nekrytých peněz totiž centrální banky svádí k tomu, aby s námi hrály hru, ve které jsme sice za hloupé, ale má to být pro naše dobro.

Bankovky centrální banky jsme dnes ochotni přijímat za svou vykonanou práci jenom proto, že nám na střední nikdo nevysvětlil inflaci (a sami od sebe z inflace naivně vyvozujeme spíše pocit, že „za minulého režimu bylo líp“). Pak se však národ večer podívá na zprávy a tam se říká něco o Zimbabwe. Centrální banka ve snaze upokojit diváka na druhý den vyhlásí, že ona proti inflaci zuřivě brojí všemi prostředky. Věřící věřitelé jí uvěří (tedy věřící v Prozřetelnost centrální banky) a nebudou chtít od svých dlužníků vysoké úroky jako odškodnění za splacení dluhu znehodnocenou měnou. Pokud lidé věří v nízkou inflaci, bude snadnější jí docílit. Po takovém aktu víry však může být v zájmu centrální banky (nebo na ni tlačícího politika) trošku peněz do ekonomiky „pumpnout“ a „roztočit kola ekonomiky“, jak rádi politici říkají. Tím však byl věřící i věřitel podveden a peníze se nakonec přece znehodnotí. Odborně se tomu však neříká podvod, nýbrž „dynamická nekonzistence monetární politiky“.

Když centrální banka pumpuje, je logickým následkem, že někdo v ekonomice čerpá (politik, byznysmen, žádný rozdíl). Jedinou možností, jak takovým zákeřným tokům předejít, je zastavit pumpu. Nebo aspoň rozbít ovladač otáček. To přesně udělal například Bitcoin. Do roku 2140 sice pumpuje nové peníze, ale přesně stanoveným tempem, které nelze měnit (jen revolucí, ty ze své definice mění všechna pravidla). Pak se pumpa zastaví. Tok je tak regulován nikoli komisí v centrální bance, nýbrž matematickým vzorcem. I to stojí za jeho dnešní popularitou. I centrální banky by si však mohly svázat ruce (a stát se tak důvěryhodnějšími) a několikrát se o to v minulosti pokoušely.

Bankéři si hrají na Bitcoin

Historicky bylo nejprve třeba obhájit, že režim „pevné, známé pravidlo“ je lepší než „volnost mandarínů“. Vždyť ta druhá možnost se zdá univerzálnější – mandaríni mohou sledovat nějaké známé pravidlo, ale v případě krize je opustit. To však může vést k tomu, že krize budou „vznikat“. Když máte v ruce kladivo, všechno vypadá jako hřebík. Ani terorista nebude unášet, když vláda neopustí pravidlo „s teroristy se nevyjednává“. A jsme zpátky u výše zmíněné „dynamické nekonzistence“.

S jedním z nejslavnějších pevných pravidel přišel kdysi Milton Friedman. Aby zůstaly ceny stálé, je třeba, aby množství peněz rostlo jen tím tempem, jakým roste objem zboží, které má ono množství peněz „rozkoupit“. Centrální banka tak má pouze sledovat růst (dlouhodobého) hrubého domácího produktu (HDP) a ve stejné míře upravovat množství peněz v oběhu.

Po velkou část poválečných dějin se centrální banky rozhodovaly především právě podle objemu peněz v ekonomice. Podle toho, zda se započítávají jen bankovky nebo třeba peníze na účtech, existují různé definice peněz M0-M4. Koncem osmdesátých let však začaly přicházet změny. Americký Fed upustil od cílování M1 v únoru 1987 a o šest let později přestal mít valný zájem i o M2. Podobný trend byl i v jiných zemích.

Taylorův zákon – objeven, nebo vytvořen?

Když se v listopadu 1992 rozpadalo Československo, které se kdysi zrodilo z Pittsburské dohody, ve vlastním Pittsburghu se právě znovu rodila nová myšlenka. John B. Taylor, profesor Stanfordovy univerzity, tam přednášel výsledky své studie o tom, jak vysvětlit chování Fedu v předešlých letech. I když oficiálně bankéři svou politiku žádnému pravidlu nepodřizovali, Taylor vypočítal, že ve skutečnosti se chovali, jako by určovali úrokovou míru podle následujícího pravidla:

Fedem stanovená úroková míra

= polovina odchylky růstu HDP od trendu

+ polovina odchylky meziroční inflace od 2 %

+ průměr meziroční inflace

+ 2.

Taylor to bral jako „objevený zákon“. Netvrdil, že bankéři skutečně doplňovali do vzorečku a podle toho stanovovali úrokovou míru (a oni samotní byli údajně objevem překvapeni). Ale ať už ji určovali jakkoli, bylo to, jako by do vzorečku skutečně doplňovali.

Takřka vzápětí se však z čistě popisné pravidelnosti stal jakýsi návod, jak by měli bankéři stanovovat úrokovou míru. A to zejména proto, že jednotlivé členy rovnice dávaly ekonomům smysl:

Pokud je růst HDP vyšší než dlouhodobý trend, měla by se úroková míra zvýšit, aby se ekonomika „nepřehřála“.

Pokud je inflace vyšší než dlouhodobá (2 %), měla by se úroková míra zvýšit, aby se inflace snížila.

Úroková míra by měla odpovídat meziroční inflaci, je-li reálná cena peněz 0 %.

Protože však dlouhodobá reálná cena peněz je asi 2 %, měla by ji započítat i Fedem stanovená nominální úroková míra.

Z původně „neviditelné ruky“, která jako by vedla Fed, se dnes pro velkou spoustu centrálních bank stala ruka viditelná. I když centrální banka nestanovuje úrokové míry otrocky podle Taylorova zákona, alespoň si jej neustále propočítává a nechává se jím ovlivňovat. (Ale ne docela – požadavky politiků vždy vytvoří nějaký prostor pro „volnost“. John Taylor dnes kupříkladu tvrdí, že realitní bublina počátku 21. století v USA a následná finanční bouře pramenily z dočasného opuštění „disciplíny“ Taylorova zákona.)

Česká národní banka

Jakkoli je testování, zda politika ČNB sleduje Taylorovo pravidlo, vděčným (nikterak však objevným) tématem absolventských prací na českých vysokých školách, historicky se ČNB velmi ráda drží jiného pravidla – dosáhnout cílené inflace. K tomu ji ostatně vede i zákon, který jí dává za úkol péči o „cenovou stabilitu“. (Na rozdíl od Fedu, který smí také usilovat o hospodářský růst, což Taylorovo pravidlo částečně odráží.)

A v tom je drobný háček. Když se řekne „cenová stabilita“, většina z nás si asi představí „stabilní ceny“. Tedy nulovou inflaci. Namísto stabilních cen však ČNB pod cenovou stabilitou rozumí „stabilní inflaci“. (Nabízí se otázka, proč by jí v takovém případě zákonodárce nedal za úkol sledovat „inflační stabilitu“ namísto „cenové stability“, ale nechme to raději být.) Inflace lítající mezi jedním a třemi procenty tak může být z pohledu ČNB horší, než když je každý rok desetiprocentní. Naštěstí si (zatím) ČNB volí za cíl stabilně dvouprocentní a nikoli stabilně desetiprocentní inflaci, možná i pod dojmem té dvojky z Taylorova zákona. Je však škoda těch smutných tváří a lidského neštěstí centrálních bankéřů, když v mnoha posledních letech „podstřelovali“ inflaci. Zatímco jinde by je lidé chválili za to, že se jim peníze moc neznehodnocují, oni si sypou sůl do ran, že „nesplnili plán“ dostatečného (dvouprocentního) znehodnocování. Kdyby měly ceny meziročně dokonce klesat, bylo by to pro centrální bankéře často horší než konec světa. Uvidíme, zda klesající ceny vyjádřené v Bitcoinu jim tento konec světa opravdu přinesou.

 

Autor: Petr Bartoň

 

O autorovi:

Petr Bartoň je spolupracovníkem francouzského Institutu pro výzkum ekonomických a fiskálních otázek. Ekonomií se zabývá od svých 16 let coby žák syna profesora Parkinsona, jehož zákon o rostoucím počtu úředníků má za Archimédův pevný bod vesmíru. Je přesvědčen, že za většinou divných úkazů ve světě stojí nějaká divná daň. Jeho (anglické) texty k aktuálnímu dění ve fiskální politice evropských vlád (a Unie), lze sledovat na twitteru @IREF_EU a na http://en.irefeurope.org.

 

---

Autoři:

• Petr Bartoň