taylorův princip

Taylorův zákon: pokus staré školy o Bitcoin

29. 1. 2018, 16.33 - Trade-off 1/2018 - Petr Bartoň

John B. Taylor byl jedním z kandidátů na příštího šéfa americké centrální banky. Nakonec byl Trumpem nominován Jerome Powell (v době uzávěrky ještě nepotvrzený). I tak má již dnes Taylor mnohem větší vliv na centrální banky (včetně Fedu) než většina skutečných šéfů. Objevil zákon ne nepodobný tomu, na kterém je postaven i moderní Bitcoin.

350 let centrálních bank

Co by měla dělat centrální banka? Tato otázka letos oslaví své 350. výročí. Roku 1668 byla založena Sveriges Riksbank, dnes považovaná za nejstarší centrální banku na světě. (Dnes ji známe spíše ze dvou jiných důvodů – jednak uděluje Nobelovy ceny za ekonomii, jednak je ze všech centrálních bank nejdále na cestě za zrušením hotovostních peněz.)

Je spousta věcí, které centrální banka skutečně dělá, od dozoru nad bankami v zemi po řízení emise peněz. Ještě více je ale odborných názorů na to, co by dělat měla. Měla by například stanovovat jediné oficiální množství eurocentů, za které je možno prodat jednu českou korunu? (A když ji tajně prodáte za jiné množství, měla by vás nechat zavřít?) To vše navíc předpokládá, že by centrální banka vůbec měla něco dělat. Podle některých ekonomů bychom ji co nevidět mohli po čtyřech stoletích zase zrušit, protože jí nebude třeba. Třeba proto, že lidé začnou používat jako platidlo něco, co centrální banka neemituje. S tím může skončit i ona potřeba dozoru nad bankami – velká část jejich skutečně nebezpečné schopnosti položit jinak zdravou ekonomiku na lopatky pramení z toho, že spolu s centrální bankou naše současné peníze vytvářejí banky takřka z ničeho. Uložíte-li si dnes v bance korunu, vytvořili jste tím alespoň deset nových korun. Jakkoli to zní zvláštně, toto není konspirační teorie, nýbrž obsah prvních lekcí ekonomie. (U nás bohužel až na vysoké škole, v civilizovaných zemích však již na střední. První výhonky civilizace však již raší i u nás – máte-li v rodině středoškoláka, ať se přihlásí na Ekonomickou olympiádu.)

Kdo hlídá hlídače?

Centrální banka se tak dnes snaží udržet obyčejné banky „na uzdě“, ale kdo drží na uzdě centrální banku? Ona volnost emise ničím nekrytých peněz totiž centrální banky svádí k tomu, aby s námi hrály hru, ve které jsme sice za hloupé, ale má to být pro naše dobro.

Bankovky centrální banky jsme dnes ochotni přijímat za svou vykonanou práci jenom proto, že nám na střední nikdo nevysvětlil inflaci (a sami od sebe z inflace naivně vyvozujeme spíše pocit, že „za minulého režimu bylo líp“). Pak se však národ večer podívá na zprávy a tam se říká něco o Zimbabwe. Centrální banka ve snaze upokojit diváka na druhý den vyhlásí, že ona proti inflaci zuřivě brojí všemi prostředky. Věřící věřitelé jí uvěří (tedy věřící v Prozřetelnost centrální banky) a nebudou chtít od svých dlužníků vysoké úroky jako odškodnění za splacení dluhu znehodnocenou měnou. Pokud lidé věří v nízkou inflaci, bude snadnější jí docílit. Po takovém aktu víry však může být v zájmu centrální banky (nebo na ni tlačícího politika) trošku peněz do ekonomiky „pumpnout“ a „roztočit kola ekonomiky“, jak rádi politici říkají. Tím však byl věřící i věřitel podveden a peníze se nakonec přece znehodnotí. Odborně se tomu však neříká podvod, nýbrž „dynamická nekonzistence monetární politiky“.

Když centrální banka pumpuje, je logickým následkem, že někdo v ekonomice čerpá (politik, byznysmen, žádný rozdíl). Jedinou možností, jak takovým zákeřným tokům předejít, je zastavit pumpu. Nebo aspoň rozbít ovladač otáček. To přesně udělal například Bitcoin. Do roku 2140 sice pumpuje nové peníze, ale přesně stanoveným tempem, které nelze měnit (jen revolucí, ty ze své definice mění všechna pravidla). Pak se pumpa zastaví. Tok je tak regulován nikoli komisí v centrální bance, nýbrž matematickým vzorcem. I to stojí za jeho dnešní popularitou. I centrální banky by si však mohly svázat ruce (a stát se tak důvěryhodnějšími) a několikrát se o to v minulosti pokoušely.

Bankéři si hrají na Bitcoin

Historicky bylo nejprve třeba obhájit, že režim „pevné, známé pravidlo“ je lepší než „volnost mandarínů“. Vždyť ta druhá možnost se zdá univerzálnější – mandaríni mohou sledovat nějaké známé pravidlo, ale v případě krize je opustit. To však může vést k tomu, že krize budou „vznikat“. Když máte v ruce kladivo, všechno vypadá jako hřebík. Ani terorista nebude unášet, když vláda neopustí pravidlo „s teroristy se nevyjednává“. A jsme zpátky u výše zmíněné „dynamické nekonzistence“.

S jedním z nejslavnějších pevných pravidel přišel kdysi Milton Friedman. Aby zůstaly ceny stálé, je třeba, aby množství peněz rostlo jen tím tempem, jakým roste objem zboží, které má ono množství peněz „rozkoupit“. Centrální banka tak má pouze sledovat růst (dlouhodobého) hrubého domácího produktu (HDP) a ve stejné míře upravovat množství peněz v oběhu.

Po velkou část poválečných dějin se centrální banky rozhodovaly především právě podle objemu peněz v ekonomice. Podle toho, zda se započítávají jen bankovky nebo třeba peníze na účtech, existují různé definice peněz M0-M4. Koncem osmdesátých let však začaly přicházet změny. Americký Fed upustil od cílování M1 v únoru 1987 a o šest let později přestal mít valný zájem i o M2. Podobný trend byl i v jiných zemích.

Taylorův zákon – objeven, nebo vytvořen?

Když se v listopadu 1992 rozpadalo Československo, které se kdysi zrodilo z Pittsburské dohody, ve vlastním Pittsburghu se právě znovu rodila nová myšlenka. John B. Taylor, profesor Stanfordovy univerzity, tam přednášel výsledky své studie o tom, jak vysvětlit chování Fedu v předešlých letech. I když oficiálně bankéři svou politiku žádnému pravidlu nepodřizovali, Taylor vypočítal, že ve skutečnosti se chovali, jako by určovali úrokovou míru podle následujícího pravidla:

Fedem stanovená úroková míra

= polovina odchylky růstu HDP od trendu

+ polovina odchylky meziroční inflace od 2 %

+ průměr meziroční inflace

+ 2.

Taylor to bral jako „objevený zákon“. Netvrdil, že bankéři skutečně doplňovali do vzorečku a podle toho stanovovali úrokovou míru (a oni samotní byli údajně objevem překvapeni). Ale ať už ji určovali jakkoli, bylo to, jako by do vzorečku skutečně doplňovali.

Takřka vzápětí se však z čistě popisné pravidelnosti stal jakýsi návod, jak by měli bankéři stanovovat úrokovou míru. A to zejména proto, že jednotlivé členy rovnice dávaly ekonomům smysl:

Pokud je růst HDP vyšší než dlouhodobý trend, měla by se úroková míra zvýšit, aby se ekonomika „nepřehřála“.

Pokud je inflace vyšší než dlouhodobá (2 %), měla by se úroková míra zvýšit, aby se inflace snížila.

Úroková míra by měla odpovídat meziroční inflaci, je-li reálná cena peněz 0 %.

Protože však dlouhodobá reálná cena peněz je asi 2 %, měla by ji započítat i Fedem stanovená nominální úroková míra.

Z původně „neviditelné ruky“, která jako by vedla Fed, se dnes pro velkou spoustu centrálních bank stala ruka viditelná. I když centrální banka nestanovuje úrokové míry otrocky podle Taylorova zákona, alespoň si jej neustále propočítává a nechává se jím ovlivňovat. (Ale ne docela – požadavky politiků vždy vytvoří nějaký prostor pro „volnost“. John Taylor dnes kupříkladu tvrdí, že realitní bublina počátku 21. století v USA a následná finanční bouře pramenily z dočasného opuštění „disciplíny“ Taylorova zákona.)

Česká národní banka

Jakkoli je testování, zda politika ČNB sleduje Taylorovo pravidlo, vděčným (nikterak však objevným) tématem absolventských prací na českých vysokých školách, historicky se ČNB velmi ráda drží jiného pravidla – dosáhnout cílené inflace. K tomu ji ostatně vede i zákon, který jí dává za úkol péči o „cenovou stabilitu“. (Na rozdíl od Fedu, který smí také usilovat o hospodářský růst, což Taylorovo pravidlo částečně odráží.)

A v tom je drobný háček. Když se řekne „cenová stabilita“, většina z nás si asi představí „stabilní ceny“. Tedy nulovou inflaci. Namísto stabilních cen však ČNB pod cenovou stabilitou rozumí „stabilní inflaci“. (Nabízí se otázka, proč by jí v takovém případě zákonodárce nedal za úkol sledovat „inflační stabilitu“ namísto „cenové stability“, ale nechme to raději být.) Inflace lítající mezi jedním a třemi procenty tak může být z pohledu ČNB horší, než když je každý rok desetiprocentní. Naštěstí si (zatím) ČNB volí za cíl stabilně dvouprocentní a nikoli stabilně desetiprocentní inflaci, možná i pod dojmem té dvojky z Taylorova zákona. Je však škoda těch smutných tváří a lidského neštěstí centrálních bankéřů, když v mnoha posledních letech „podstřelovali“ inflaci. Zatímco jinde by je lidé chválili za to, že se jim peníze moc neznehodnocují, oni si sypou sůl do ran, že „nesplnili plán“ dostatečného (dvouprocentního) znehodnocování. Kdyby měly ceny meziročně dokonce klesat, bylo by to pro centrální bankéře často horší než konec světa. Uvidíme, zda klesající ceny vyjádřené v Bitcoinu jim tento konec světa opravdu přinesou.

 

Autor: Petr Bartoň

 

O autorovi:

Petr Bartoň je spolupracovníkem francouzského Institutu pro výzkum ekonomických a fiskálních otázek. Ekonomií se zabývá od svých 16 let coby žák syna profesora Parkinsona, jehož zákon o rostoucím počtu úředníků má za Archimédův pevný bod vesmíru. Je přesvědčen, že za většinou divných úkazů ve světě stojí nějaká divná daň. Jeho (anglické) texty k aktuálnímu dění ve fiskální politice evropských vlád (a Unie), lze sledovat na twitteru @IREF_EU a na http://en.irefeurope.org.

 


Autoři:

Podobné články

  • církev rest

    Z Východu do Evropy – proměny českého bankovnictví 1989–2019

    Pokud jde o bankovnictví, na startu ekonomické transformace po roce 1989 nebylo skoro nic. Direktivní řízení ekonomiky přineslo děsivou destrukci klasického pojetí bankovnictví, vlastně se dá téměř bez nadsázky říci, že tu žádné bankovnictví v pravém slova smyslu nebylo. Omlouvám se těm několika málo pamětníkům, kteří měli jakousi představu, jak se bankovnictví má dělat, a kteří se mohou cítit mým paušálním tvrzením dotčeni, pravda ovšem je, že nedostali šanci své znalosti prokázat v praxi. Nejen, že tu nebylo bankovnictví v pravém slova smyslu, ale nebyla tu ani tržní ekonomika, nebyl tu kapitál, nebyly zkušenosti s řízením bankovního byznysu a rizika, nebyli tu klienti s kreditní historií… a takto by šlo výčtem toho, co tu nebylo, pokračovat.

  • euro-1353420_1920-1280x640

    Je vztah mezi inflací a nezaměstnaností definitivně mrtvý?

    Před bankovním výborem Senátu Spojených států řekl 11. července 2019 guvernér Fedu Jerome Powell, že vztah mezi nezaměstnaností a inflací v USA zmizel. Podle Powella „vztah mezi poklesem v ekonomice nebo nezaměstnaností a inflací byl silný před 50 lety... a odezněl,“ … silná vazba mezi nezaměstnaností a inflací byla přerušena před nejméně 20 lety a vztah se stal slabším a slabším a slabším.“

  • 2018-3 4

    2008: Zimbabwe vydává stobilionovou bankovku

    Letos je tomu deset let, co Zimbabwe postihla druhá nejhorší inflace lidské historie. Ke zdvojnásobení cen docházelo na podzim roku 2008 každých 24 hodin. Jaké byly příčiny a jaké jsou vyhlídky dekádu po ekonomické apokalypse?

  • 2018-2 2

    Rozhovor s Johnem Taylorem, profesorem ze Stanfordu, který mohl zabránit krizi

    Na světě dnes možná není většího odborníka na měnovou politiku. Když John Taylor formuloval pravidlo, které dnes známe jako Taylorovo, fungovala měnová politika jinak než dnes. A to zejména kvůli tomu, že centrální banky toto jednoduché doporučení nenásledovaly. Dokonce by možná ani nedošlo k poslední krizi. Nejen kvůli tomu přijíždí do Prahy převzít Výroční cenu Liberálního institutu a my jsme ho u této příležitosti rádi vyzpovídali;x

  • 2018-2 1

    Monetární politika je rozbitá. Co když přijde další krize?

    V dobách, kdy se psaly ekonomické učebnice, bylo všechno v pořádku. Ekonomové se učili, že v dobách dobrých vlády spoří a v těch špatných utrácejí. Že v dobách dobrých centrální banky snižují úroky a lidé si berou více půjček, které rychle utrácejí. Dnes je všechno jinak. Monetární politika je rozbitá. Což by tolik samo o sobě nevadilo, pokud by nepřišla další krize. Ta ale možná přijde dřív, než bychom čekali.

  • 2018-4 2

    Vaše firma nepotřebuje blockchain. Vážně.

    V roce 2013 byl bitcoin kouzelné slovo. Cena jedné mince první z kryptoměn vyrostla během roku stokrát, což přitáhlo pozornost milionů lidí. Rok 2017 se zdál být podobný, když cena vyskočila dvacetkrát. Pozornost ale přestaly přitahovat kryptoměny, slovem roku se stal bájný „blockchain“.

  • money

    Finanční revoluce: věk, ve kterém technologie předčí finanční giganty

    Není pochyb o tom, že peníze jsou hnacím motorem společnosti. Peníze, jako prostředek směny, uchovatel hodnoty a účetní jednotka, jsou jedním z prvků, které drží společnost pohromadě a provázejí ji celou její historií. Z některých pramenů vyplývá, že první platidlo v podobě kovu se objevilo již pět tisíc let před Kristem. Od té doby prošly peníze několika zásadními obdobími, která by se dala označit jako revoluce.

  • kapitálový trh

    ROZHOVOR: Dnešný trading? Vysoká ekonomická škola nestačí…

    ...říká Peter Bukov, hlavní analytik brokerské společnosti TopForex.

    I znalost finančních trhů se dá testovat. Dobře to ví Peter Bukov, který jedním takovým testem prošel a umístil se mezi nejlepšími na celém světě. Společnost Bloomberg, která test připravila, ho následně i oslovila s nabídkou zaměstnání. A nebyla jediná, protože o znalost finančních trhů je zájem. „Náročnosť testu bola stavaná na najväčšie svetové univerzity,“ vzpomíná. Dnes je hlavním analytikem globální brokerské společnosti.

  • Limited time offer concept with stack of money and stopwatch in woman hands - shallow depth

    Výzkum: Na trhu se spotřebitelskými úvěry dochází k porušování licenčních povinností až třetinou poskytovatelů

    Nová regulace trhu se spotřebitelskými úvěry (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru účinný od 1.12.2016) přinese poskytovatelům úvěrových produktů zásadní novinku – povinnost prověřit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. A pokud je to nezbytné pak i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele či z jiných zdrojů (§ 86 zákona). Praktické naplňování této podmínky testovalo v praxi Centrum ekonomických a tržních analýz (CETA) po konzultaci se Spotřebitelským fórem.

  • inflace-2

    Současná měnová politika nemusí vést k inflaci

    Za posledních dvacet let ve vyspělých ekonomikách inflace dlouhodobě nepřesahuje čtyři procenta. Přitom jsme zažili úvěrovou expanzi v roce 2006, finanční krizi v roce 2007 i následné mnohonásobné navýšení bilančních sum centrálních bank při řešení likvidních šoků. Zdá se, že alfa a omega měnové politiky posledního čtvrtstoletí (inflační cílení) nefunguje a kvantitativní teorie peněz by měla být vymazána z učebnic ekonomie. Není tomu ale tak. Rovnováha mezi změnami v růstu peněz obíhajících v ekonomice a v růstu cen pořád platí. Problém ale spočívá v oběhu peněz, tedy ve změnách rychlosti obratu peněz v dané ekonomice.

  • topolanek

    Rozhovor s Mirkem Topolánkem o energetice, vzdělávání a euru

    V rozhovoru s bývalým vrcholným politikem je obtížné vyhnout se politice. Otázky energetiky, vzdělávání a společné evropské měny jsou však natolik zpolitizované, že se tomu nedalo vyhnout. Bývalý předseda vlády ČR Mirek Topolánek je zodpovídal z vlastní zkušenosti a nastínil, jak by se problémy s energetickým mixem a vzděláváním neodpovídajícím budoucnosti daly řešit. Došlo nakonec i na euro, na které má dnes již bývalý člen ODS nepřekvapivě negativní názor.

  • money

    Euro ohrožuje evropský integrační projekt

    Když krátce po druhé světové válce započala evropská integrace, bylo jejím prvořadým cílem zamezit politickým třenicím, které by mohly vést ke konfliktům. Dnes, o více než půlstoletí později, jsme svědky právě těch třenic, kterým otcové evropského integračního projektu toužili předejít: Řekové se například nezdráhají přirovnávat Němce k nacistům a požadují po nich reparace za druhou světovou válku; Němci zase Řeky veřejně označují za lháře a lenochy. Kde udělali architekti evropské integrace chybu?

  • 0_Pět způsobů_krize

    Pět způsobů, jak reagovat na finanční krizi

    Většinu firem zasáhlo zamrznutí finančních trhů po roce 2008 poměrně těžce. Vlády reagovaly selektivně – zvláštními daňovými úlevami a dotacemi především pro velké firmy. Namísto toho mohly pomoci všem, kdyby snížily firemní daně všeobecně. IREF Europe jejich reakce zmapoval a zjistil, že obecně vlády reagovaly svou daňovou politikou pěti různými způsoby.

  • 0/2015_Německé dluhy

    Německé dluhy po roce 1945 – inspirace pro dnešek?

    Problematika německých zahraničních dluhů po skončení druhé světové války dlouho zůstávala mimo zájem odborné i laické veřejnosti a tvořila jen krátkou zmínku v učebnicích německých soudobých dějin. Změna nastala až počátkem devadesátých let 20. století, kdy se toto téma poprvé otevřelo v souvislosti s otázkou vysoké zadluženosti zemí takzvaného třetího světa. Objevil se návrh upořádat velkou globální ekonomickou konferenci, kde by se zadlužení rozvojových zemí vůči Severu řešilo podobným způsobem, jak učinily velmoci na takzvané londýnské konferenci v letech 1952–1953. Přestože k plánované konferenci nedošlo, zůstalo téma německých zahraničních dluhů po roce 1945 již součástí veřejného diskurzu, což se v plné míře ukázalo v současné diskusi o řeckém zadlužení.

  • 0_2015 Stopařův průvodce

    Stopařův průvodce po světě záporných úrokových sazeb

    Záporné úrokové sazby slyšíme skloňovat ve všech pádech. To, co se ještě nedávno v učebnicích učilo jako „nemožné“, se nyní stává skutečností. A poprvé se to týká nejen „bezpečných“ vládních dluhopisů, ale i těch firemních. A vzniká tedy klasická učebnicová otázka, proč by rozumný člověk dobrovolně půjčoval více, než se mu vrátí, když se vždycky namísto toho může „zaparkovat“ v hotovosti. Následující řádky se pokoušejí o vysvětlení.