odpady-1

Třídění a recyklace obalových odpadů: monopol lepší konkurence?

10. 1. 2017, 13.58 - Trade-off 4/2016 - Aleš Rod

Odpadové hospodářství představuje zajímavý fenomén – většina lidí mu nevěnuje vůbec žádnou pozornost až do té chvíle, dokud nepřestane fungovat. Odedávna ale platí, že jakmile přestane v zemi fungovat odpadové hospodářství, začínají skutečné problémy. Jak nastavit systém nakládání s odpady tak, aby byl funkční a ne příliš nákladný? Možné cesty ukážeme na příkladu řešení obalových odpadů.

V souvislosti s růstem blahobytu ve společnosti roste spotřeba. Jednoznačně. Technologický pokrok v uchovávání výrobků a snižování nákladů na dopravu navíc způsobily, že drtivou většinu výrobků spotřebováváme mimo místo výroby. Nároky na obalové hospodářství rostou. I proto roste tlak na větší efektivnost při nakládání s odpady, které jsou tvořeny obalovou složkou.

Ukazuje se, že spoléhat se na dobrovolná řešení nestačí. Přirozenost lidského jednání je – řekněme si to upřímně – v oblasti třídění odpadů řízena především vlastní pohodlností a argumentem „co já sám zmůžu proti všem“. Proto se pohybujeme v oblasti second-best řešení, tedy v oblasti, kde lidské jednání přímo ovlivňuje určitá podoba regulace a generuje tak nepřirozené motivace nám všem.

V oblasti obalových odpadů nabízí v evropských státech řešení tři slova – rozšířená odpovědnost výrobce.

Koncept EPR a kolektivní systémy

Rozšířená odpovědnost (povinnost) výrobců obalů (Extended Producer Responsibility – EPR) představuje zásadní pilíř odpadového hospodářství ve všech členských zemích Evropské unie. Ačkoliv s výrobky a jejich obaly v konečném důsledku nakládají zákazníci, v rámci EPR právě výrobci musí zajistit kontrolu nad celým cyklem obalového materiálu použitého  k ochraně jejich výrobku, a to včetně sběru, roztřídění (separace) a využití obalových odpadů. Výrobci vyrábějící obaly (tedy potenciální odpad – něco, co lidé nechtějí nebo čeho se chtějí zbavit) mají na výběr, zda zajištění sběru jimi vyprodukovaných obalových materiálů zajistí sami, nebo zda využijí možnost sdílení nákladů na sběrnou síť prostřednictvím provozovatele kolektivního systému (Producer Responsibility Organization – PRO).

Kolektivní systém je společný podnik zainteresovaných výrobců obalových odpadů, kteří díky tomu využívají úspory z rozsahu. Pro každou firmu zvlášť (jeden vyrábí mobilní telefony v papírové krabici, druhý vyrábí potraviny v igelitovém obalu…) by bylo ekonomicky nemyslitelné zajistit vlastní sběrnou síť použitých obalů v celé zemi. Proto se výrobci dohodnou a sdílenými náklady vytvoří jednu firmu (kolektivní systém), která provozuje sběr obalů ve vlastní síti a která pak těmto výrobcům vystavuje osvědčení, že svou zákonnou povinnost sbírat vlastní obaly plní. Nakládání s obalovými odpady prostřednictvím kolektivních systémů dosahuje velmi dobrých výsledků, neboť je v zájmu všech zainteresovaných firem, aby sběr obalů (politický cíl) probíhal maximálně efektivně.

Celý článek v Trade-off 4/2016


Autoři:

Podobné články

  • Fotka web 2

    Jak ukrýt Pandořinu skříňku?

    Jaderná energie stále zůstává jednou z nejčistších energií. K výrobě 1 GWh elektřiny, která udrží celou Prahu pod proudem zhruba 88 minut (tedy po délku zhruba jedné epizody seriálu Černobyl), vypustí jaderná elektrárna do ovzduší v průměru pouze 29 tun CO2, oproti uhelné elektrárně, která vypustí 888 tun. V tomto ohledu se může jaderná energie měřit dokonce i s hydroelektrickými a větrnými elektrárnami, které obě v průměru vypouští 26 tun CO2 na 1 GWh. Jádro sice není nekonečně udržitelným zdrojem (odhaduje se, že světové zásoby uranu vydrží ještě 230 let), odborníci jej přesto považují za poměrně dobré řešení před nalezením skutečně udržitelného zdroje energie. V Česku jaderné elektrárny tvoří zhruba třetinu celkové produkce a snižují tak celkové potenciální emise oxidu uhličitého. Přesto je zde jedno velké ale – jaderné elektrárny pracují s prakticky nejjedovatějšími a pro život nejnebezpečnějšími látkami, které lidstvo zná.

  • Fotka web 1

    Rozhovor s Michalem Krajčířem a Kateřinou Vršanskou z CHERNOBYLwel.come

    Černobylská uzavřená zóna, ze které byly kvůli havárii v roce 1986 vystěhovány statisíce lidí, se po více než třiceti letech stala regulérní cestovatelskou destinací. Není divu, i po více než třiceti letech od havárie je Pripjať a okolí elektrárny mrazivým a tajemným místem a na své si přijdou fanoušci historie, sci-fi, ale i zamilované páry hledající dobrodružnou dovolenou. Místní úřady udávají, že v roce 2018 navštívilo Černobylskou vyloučenou zónu téměř 72 000 lidí a s úspěchem seriálu Černobyl lze očekávat, že tato čísla ještě porostou.

  • 2018-2 4

    Spalování odpadu: vhodná alternativa pro rozvojové země?

    Existují země, kde je odvětví waste to energy konfrontováno s odlišnými výzvami, než je tomu v západním světě. Tento článek rozebírá dva kuriózní případy.

  • img_3372

    Odpady a legislativa v České republice v roce 2017

    Česká republika potřebuje novou legislativu k odpadům, shodují se odborníci.

    „Uvidíme ve čtvrtek.“ Právě to byla paradoxně nejčastější věta, která od odborníků zaznívala na úterní pracovní snídani věnované odpadovému hospodářství v České republice. Právě ve čtvrtek 12. ledna totiž bude Legislativní rada vlády ČR projednávat klíčovou legislativní úpravu tuzemského odpadového hospodářství, konkrétně dvou předpisů (novela zákona o odpadech + nový zákon o výrobcích s ukončenou životností), a určí tak, zda Česká republika zůstane skládkařskou velmocí, nebo se stane moderní ekonomikou s tlakem na vysokou míru využití odpadu.

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    ROZHOVOR: Jaromír Manhart, ředitel Odboru odpadů na Ministerstvu životního prostředí ČR

    Odpadová politika ČR je ambicióznější než cíle EU. A je to tak správně.