Uprchlíci a politici: zkouška evropských hodnot

Svoboda jednotlivců je centrální hodnotou EU a – přinejmenším – západní civilizace. A dosavadní úspěchy v odstraňování bariér realizace svobodné vůle jednotlivců jsou historicky bezprecedentní. Mezi nejhodnotnější svobodu patří možnost pracovníků a zaměstnanců spojit své úsilí, aniž by se museli zajímat o občanství toho druhého. Tato možnost je výhodná jak pro přímo zúčastněné, tak pro naše hospodářství jako celek, protože vede k lepšímu propojení nabízených a poptávaných schopností, a tedy k vyšší produktivitě a vyšším mzdám.

Zábrany vytvářejí příležitosti pro převaděče
Z pohledu outsiderů se však toto vše odehrává za hradbou vysokých plotů, ostnatými dráty, armádami celníků a byrokracie. To přivádí člověka k otázce, co je to za hodnoty, když se vztahují pouze na ty, kdo měli štěstí a narodili se s tím správným pasem? Nikoli překvapivě, lidé se tyto překážky snaží přelézt, prostříhat se jimi, nebo se pokoušejí ošálit či podplatit úředníky. Tyto bariéry navíc vytvářejí obchodní příležitosti pro ty, kteří disponují znalostmi a schopnostmi umožňujícími jejich zdolání. Vskutku, bariéry vedou k tomu, že je výhodné investovat do získání takovýchto znalostí a schopností a pominout alternativní podnikatelské příležitosti.

Náklady na udržování a hlídání těchto bariér nesou zejména země na hranicích EU, zejména ve Středozemí a disproporcionálně Itálie a Řecko. Situace se nedávno zhoršila. Existující disparity v životní úrovni v interakci s dopady konfliktů, jež následovaly arabské jaro, vyústily ve vysokou poptávku po migraci do Evropy. Počty lidí, kteří utonuli ve snaze překonat Středozemní moře, meziročně vzrostly z desítek do tisíců. To už představuje téma pro média a následně vyvolává potřebu politiků k vyjádřením a návrhům opatření. Opět nachytáni s kalhotami dole, první reakcí politiků bylo tradiční hledání viníka a návrhy odpudivých politik, jako například omezení záchranných operací nebo bombardování lodí a infrastruktury převaděčů.

Házení viny na převaděče je však strkáním hlavy do písku a zabýváním se symptomy namísto diagnózy a léčení nemoci. To je alarmující, neboť bombardování převaděčské infrastruktury by pouze zhoršilo situaci lidí, kteří v Evropě hledají bezpečí. Proč tomu tak je? Uvažme náklady, které jsou s migrací spojeny. Tou menší částí jsou platby převaděčům; i ty však mohou činit až několik tisíc eur. Větší část nákladů představuje to, co migrant opouští: rodinu, přátele, domov, vzpomínky. Představte si sebe, jak odcházíte na jiný kontinent s nejasnými vyhlídkami, že se někdy v budoucnu budete moci vrátit. Navíc, v současném kontextu čelí migranti značnému riziku, že jejich pokus dostat se do zahraničí selže a bude třeba pokusů více, což může trvat měsíce nebo roky. A tím největším nákladem, jak již dnes víme, je nemalé riziko úmrtí při cestě. Přesto tito lidé stále volí možnost vydat se na cestu do Evropy. To znamená, že situace doma musí být velmi zlá. Bombardování převaděčských lodí znamená eliminaci možnosti úniku před těmito podmínkami, což osudy migrantů ještě zhoršuje.

Obchod zlepšuje situaci migrantů doma
Současné návrhy na opatření byly exkluzivně zaměřeny na zvýšení přímých nákladů spojených s migrací v krátkodobém horizontu. Životaschopné politiky by měly být zejména zaměřeny na zvyšování oportunitních nákladů migrace v dlouhém období. Tedy opatření, jež by učinila domovské země migrantů lepšími pro život, s pracovními příležitostmi a zejména lepšími vyhlídkami pro jejich děti. To se snadno řekne, ale je velmi těžké toho dosáhnout. Chudoba zemí není jako nemoc, která má svou příčinu a na niž existuje vyzkoušená terapie. Ve skutečnosti blahobyt, ve kterém žijeme, je z pohledu dosavadní historie lidstva výjimkou. Nicméně chudoba není nevyhnutelná – existuje mnoho zemí, jež byly velmi chudé, a dnes by již nikoho nenapadlo o nich takto přemýšlet. Jiné rozvojové země učinily značný pokrok teprve nedávno, jako třeba Indie a Čína.

Samozřejmě, Evropa nemůže implementovat politiky v jiných zemích. To však neznamená, že máme prázdné ruce. Existují významné příležitosti pro otevření trhů EU nečlenským zemím, zejména v oblasti zemědělského zboží a potravin – tedy přesně toho, co lidé v chudých zemích nejčastěji produkují. Omezení bariér dovozu a snížení dotací evropským podnikatelům v zemědělství by umožnilo zahraničním producentům prodat své zboží v Evropě a vytvořit nové pracovní příležitosti doma. To by dále vytvořilo investiční příležitosti a podněty k formování a dovozu kapitálu, který je nutný pro růst produktivity a mezd. Z pohledu Evropy by příjmy zahraničních výrobců generovaly dodatečnou poptávku po exportu, a celkový dopad na poptávku a produkci v EU by tedy byl neutrální, ne-li pozitivní.

Obchod nevytváří pouze podmínky pro vznik pracovních míst a spolupráci, ale jde i o důležitý kanál pro komunikaci expertizy, myšlenek a hodnot a ke vzniku společných zájmů. Jak napsal Otto T. Mallery před 70 lety: „Když přes hranice nepůjde zboží, půjdou přes ně vojáci.“ Dalším opatřením podporujícím tuto dimenzi ekonomického rozvoje by bylo zvýšení vzdělávacích příležitostí v Evropě. To by generovalo přímé výhody samotné Evropě, neboť kvalifikovaní zahraniční pracovníci jsou ekonomickým přínosem, a současně by to bylo přínosem i pro jejich domovské země po jejich návratu do vlasti. Do budoucna by to též vedlo k lepšímu propojení Evropy a jiných zemí a lepšímu vzájemnému porozumění.

Bariéry migrace dusí ekonomiku
Bylo by však chybou považovat omezení migrace za politický cíl jako takový. Americká ekonomická asociace (AEA) nedávno zveřejnila článek shrnující odhady ekonomického potenciálu odstranění bariér mezinárodní mobility pracovníků ve světě. Přestože jsou tyto odhady nutně nepřesné, odlišné modely dávají velmi podobné výsledky: světový hrubý domácí produkt by vzrostl o 50 až 100 procent. Jak je to vůbec možné? Hlavním faktorem jsou obrovské rozdíly v produktivitě jednotlivců v závislosti na tom, v jaké části zeměkoule se zrovna nacházejí. Jeden a ten samý člověk bude schopen vyprodukovat zboží a služby o výrazně vyšší hodnotě, bude-li stát na severní straně americko-mexické hranice, než kdyby byl na straně jižní. Rozdíl bude ještě radikálnější, pokud by pocházel z Bangladéše nebo Haiti.

Graf 1: Odhadované roční příjmy z odstranění různých bariér
Odhady na základě nedávného výzkumu nákladů mezinárodních překážek. Odhady jsou velmi nejisté, nicméně naznačují, že zrušení globálních překážek mobility pracovní síly by potenciálně mohlo zdvojnásobit velikost světové ekonomiky.

Zdroj: AEA, Světová banka

Emigrace přispívá i ke zlepšení životní situace těch, kteří zůstanou doma. Migranti z chudých zemí totiž často posílají významnou část svých mezd domů svým rodinám a příbuzným. Není náhoda, že se často celá rodina složí na jednoho svého příslušníka, aby mohl odcestovat za vyššími výdělky. Britský týdeník The Economist nedávno zveřejnil statistiky, které ukazují, že hodnota těchto remitencí představuje přibližně trojnásobek hodnoty rozvojové pomoci chudým zemím.

Graf 2: Kapitálové toky do rozvojových zemí (v mld. USD)

Zdroj: Economist.com

V tomto světle se bariéry migrace jeví jako nejvýznamnější skupina deformací trhu, jejich efekt mnohonásobně převyšuje odhadované ztráty v důsledku existujících bariér obchodu. Proč státy tyto politiky provozují? Příčiny jsou komplexní, ale důležitou roli mohou hrát dva důležité typy obav: o práci a o kulturu.

Otevřené hranice by znamenaly, že do zemí s vysokou produktivitou by se stěhovali pracovníci ze zemí s produktivitou nízkou. To by pak vedlo k vyšší konkurenci na nabídkové straně pracovního trhu v bohatých zemích, a tedy k tlaku na pokles mezd a růst nezaměstnanosti. To ale není vše. Výsledný efekt totiž závisí na tom, zda na vyšší nabídku práce zareaguje trh kapitálu. Naštěstí, efekty migrace jsou již od 80. let předmětem intenzivního ekonomického výzkumu. Některé výsledky vskutku naznačují, že imigrace vede k poklesu mezd nízkokvalifikovaných pracovníků, a tedy k větší příjmové nerovnosti. Literatura se však shoduje, že migrace nevede k vyšší nezaměstnanosti ani k nižším průměrným mzdám, a panuje zde shoda v tom, že dopady migrace na domácí pracovní sílu jsou vcelku malé.

Kulturu je však těžké definovat a nemožné měřit, v důsledku toho není k dispozici srovnatelná literatura, která by identifikovala efekty migrace na kulturu. Ač jsou obavy o kulturu velmi pochopitelné, je otázka, zda je pro kulturu větší hrozba imigrace, nebo izolace. Kultura totiž není něco vrozeného a v čase neměnného. Naopak, je výsledkem dlouhého vývoje a interakcí jednotlivců, je výsledkem propojení různých kultur.

Například česká kultura je výslednicí vlivu křesťanství pocházejícího z Blízkého východu, výrazného vlivu kultury německé a židovské, stejně jako několika dekád významného vlivu kultury východní, zejména sovětské, spojené s výraznou fyzickou a intelektuální izolací a dirigismem. V posledních 25 letech je česká kultura opět vystavena silnému vlivu kultury západní. Kultura, podobně jako ekonomika, se tedy může rozvíjet a bohatnout jen tehdy, pokud je vystavena okolním vlivům, konkurenci. Izolace nutně vede ke kulturnímu úpadku, to platí pro ekonomiku, akademickou kulturu či kulturu právní, etickou a estetickou.

Co dělat nyní?
Odstraňování obchodních bariér, otevřenost vzdělávacích systémů a postupné odstraňování bariér migrace jsou svou povahou a působením velmi dlouhodobá opatření. My však žijeme v současnosti, kdy EU čelí výraznému náporu lidí, kteří hledají azyl před válkou v Sýrii. Podle posledního oficiálního odhadu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z 9. července 2015 činil jejich počet čtyři milióny jedinců. Drtivá většina uprchlíků zůstává v geograficky blízkých zemích, zejména v Turecku, Libanonu a Jordánsku, které aktuálně registrují téměř 3,6 milionu syrských azylantů. Pouze malá část doputuje až do EU a téměř všichni uprchlíci mají za cíl některou z jejích západních zemí. Je tedy stěží pochopitelné, proč vůbec východní země včetně ČR propadají hysterické panice přiživované bulvárními novinami a některými populistickými politiky.

Co by evropští politici měli činit nyní? Zaprvé je třeba využít příležitosti a raději než tlumit symptomy diskutovat o tom, jak nemoc léčit. Z pohledu vnitřní politiky EU se zdá současný model nastavení pravidel vrámci schengenského prostoru jako nespravedlivý a nestabilní. Vnitřní státy mají značné výhody z toho, že nemusí zajišťovat kontrolu svých hranic, a jejich občané mají výhody z neomezené svobody pohybu. Vedle toho hraniční státy nesou náklady na zabezpečení hranic a navíc náklady spojené s azylanty, kteří by podle takzvaných Dublinských pravidel měli žádat o ochranu v první zemi, do které vstoupí.

Německo a Rakousko se těmito pravidly již de facto neřídí a přijímají azylanty, kteří přicestují přes jiné země EU. Co by mělo Dublinská pravidla nahradit? Navrhovaný systém kvót by často vedl k tomu, že by lidé získali azyl v zemích, kde žít nechtějí a které jim nejsou otevřeny, jako Česká republika, Polsko či Slovensko – ať už si o jejich postoji myslíme cokoli.

Jako velmi logický se naopak jeví návrh Martina Rozumka z Organizace pro pomoc uprchlíkům, který spočívá v zavedení jednotného azylového řízení pro celou EU. Azylanti by si v jeho rámci mohli vybrat, v jaké zemi budou žít. To by pak vedlo k tomu, že by tito lidé skončili v zemích, ve kterých být chtějí, a zároveň v zemích, které jsou jim otevřeny, typicky Německo a Švédsko.

I sjednocená azylová politika EU by však stále vedla k nerovnoměrnému rozložení břemene spojeného s ochranou hranic a azylovou politikou a bylo by ji nutné doplnit spravedlivým rozložením finančních nákladů mezi země EU. Otázkou zůstává, zda by to znamenalo vyšší příspěvky států do společného rozpočtu, nebo by stačilo realokovat zdroje z jiných výdajových programů, jako třeba ze společné zemědělské politiky či strukturálních fondů. Je dost dobře možné, že takováto reforma výdajů by EU jen prospěla.

Zadruhé, pokud roste počet tonoucích, je nutné zintenzivnit záchranné operace, nikoli je snižovat. A to i za cenu, že to povede k nárůstu počtu lidí, kteří se budou chtít dostat do Evropy. Kdybychom činili opak, cenné civilizační hodnoty, na nichž současná Evropa stojí, by byly zcela zpochybněny.

 

---

Autoři:

• Belém Circle
• Josef Montag