Fotka web 1

Vzděláním ke štěstí nebo štěstím ke vzdělání?

1. 6. 2019, 12.00 - Trade-off 3/2019 - Jakub Žofčák

V loňském roce se na vysoké školy v České republice hlásilo bezmála 100 000 studentů. Z toho byly cca tři čtvrtiny uchazečů přijaty a necelých 70 % zapsáno do studia. Jedna dvacetina přihlášek mířila na soukromé vysoké školy, zbytek na veřejné a státní. To jsou však pouze suchá čísla, jejich obsahem je jedno z nejdůležitějších životních rozhodnutí, které ovlivní soukromý a pracovní život další generace mladých lidí. Nerozhoduje se pouze o budoucím zaměstnání – vysoká škola velmi často definuje skladbu přátel studenta, osobnosti, které ho inspirují a často i celoživotní partnery. Vyberte si dobře a strávíte 3–6 let v inspirativním prostředí, které vám nastartuje úspěšnou kariéru dle vašeho výběru, vyberte si špatně a budete si každé ráno vyčítat, že jste nešli k bratranci do dílny dělat automechanika.

Není proto divu, že je okolo volby vysoké školy každý rok tak obrovský rozruch. Existuje velké množství nejrůznějších žebříčků, rádců a kritérií, které budoucím vysokoškolákům mohou pomoci při této důležité volbě – která škola má nejlepší vyučující, nejlepší ohlasy u zaměstnavatelů, nejkvalitnější vědeckou činnost nebo nejlepší menzu. Je však jedno kritérium a ukazatel, který bude mít do budoucna vyšší a vyšší důležitost a který má potenciál způsobit malou revoluci v tom, jak se budou studenti rozhodovat o svém dalším směřování – štěstí.

Jak souvisí štěstí se studiem na vysoké škole a proč možná bude mít jednou semestr strávený kurzem meditace větší váhu než pokročilý marketing? A jak se mohou soukromé vysoké školy prosadit oproti veřejným?

Jak si vybrat vysokou školu?

Pojďme se nejprve podívat, s čím pracují současní uchazeči o studium na vysoké škole.

Trh terciárního vzdělání je prostředí doslova plné informační asymetrie. Studenti totiž zpravidla nemají dokonalé informace o tom, jaký užitek jim vzdělání na dané vysoké škole přinese (možná dokonce ani jaký užitek jim studium na vysoké škole obecně přinese), jaké bude jejich uplatnění na trhu práce, jaká je relevance získaných poznatků apod. Zároveň nejsou schopni přesně vyčíslit náklady – zde však nejsou myšleny ani tak náklady finanční (jelikož veřejné školství je zdarma – Milton Friedman promine – a školné na soukromých VŠ je snadno zjistitelné), ale právě ty nepeněžní. Těmito náklady je zejména obrovské množství stráveného času nad učením, přednáškami, studiem, psaním kvalifikačních prací apod., dále stres, všemožné obětované příležitosti atd. Avšak druhá strana na tom není o moc lépe – vysoké školy rovněž stojí před hádankou, které studenty převzít pod svá akademická křídla a které nechat napospas životu s maturitou.

Kde je tržní asymetrie, tam zpravidla pomáhají dva ekonomičtí policisté – signalizace a prostředníci. Vysoká škola skutečně může signalizací nalákat mnoho studentů k přijímacím zkouškám. Nově zrekonstruovaný kampus nebo pohledné webové stránky mohou signalizovat peníze investované do komfortu studentů a tedy snahu o snižování zmíněných nepeněžních nákladů. Vysoké procento úspěšnosti absolventů může signalizovat relativně snadné studijní podmínky (a znovu snižovat zmíněné náklady), naopak nízké procento úspěšnosti může signalizovat vysokou kvalitu absolventů a díky „vzácnosti“ jejich vysoké ohodnocení na trhu práce. Velkými plusovými signalizačními body jsou samozřejmě dobré reference zaměstnavatelů na absolventy, propagace úspěšných osobností, které vystudovaly danou školu, apod. Co se týče opačné strany barikády, tedy překonávání asymetrie ze strany vysokých škol vybírajících si uchazeče, v českých podmínkách se (alespoň tedy na ekonomických fakultách) příliš signalizace neuchytila. Zatímco ve Spojených státech by měl uchazeč o místo na prestižní univerzitě mít životopis plný stáží, akademických úspěchů, dobrovolnictví a někdy i dva potvrzené zázraky, v Čechách stačí mnohdy pouze maturitní vysvědčení a případně splněné přijímací zkoušky nebo srovnávací testy.

Praktičtější a přímočařejší jsou však vždy informace od prostředníků. Vysokou školu mohou doporučit (nebo naopak nedoporučit) starší přátelé, kteří ji studují, případně rodinní příslušníci. Velmi příznivě rovněž fungují sociální sítě, kde lze vést diskuze a rozhovory přímo se studenty a zeptat se na chybějící informace přímo z místa boje. Tyto informace jsou sice často nepřenositelné na další osobu (např. ohraná otázka „Jak dlouho se učíš na zkoušku?“), ale lze tak získat alespoň částečnou představu o nákladech na studium, které bude potřeba vynaložit. Sofistikovanější jsou již zmíněné žebříčky, které se snaží budovat prestiž vysokých škol a ve velmi omezené míře mezi nimi budovat jakousi konkurenci (či spíše řevnivost). Zmiňme alespoň ty nejdůležitější – žebříček Hospodářských novin zahrnuje mezinárodní zapojení školy (výměna studentů se zahraniční školou), zájem o školu, otázku pedagogů (zahraniční výjezdy a počet studentů na vyučujícího), průzkum absolventů a vědu a výzkum. Podobné kategorie shrnuje žebříček časopisu Týden (zájem o školu, pedagogové, věda a vnější hodnocení). Domácí žebříčky zakončeme anketou Fakulta roku, kterou pořádá Česká studentská unie a které se účastní kolem 15 000 studentů různých škol a fakult – hodnotí se kvalita výuky, studijní prostředí, administrativní prostředí, dodržování pravidel a subjektivně pociťovaná prestiž.

Tyto žebříčky sice poskytují studentům cenné informace a umožňují studentům kvalitněji vybírat vysokou školu, avšak je třeba chápat limity těchto žebříčků. Jejich vypovídající kvalita je přímo úměrná metodologii – do určité míry je dané hodnocení vysoké školy pouze sumou jednotlivých kritérií a není schopné předpovědět reálný přínos pro studenta nebo kvalitu získaných vědomostí. Navíc jen velmi málo se tyto žebříčky týkají samotné výuky nebo např. povědomí u zaměstnavatelů. Ankety, jako je např. zmíněná Fakulta roku, zase trpí výběrovou chybou – odpovídali pouze studenti, kteří se sami do ankety přihlásili a kteří jsou často motivováni k hlasování ze strany školy nebo spolužáků.

Nešlo by to vymyslet přeci jen lépe?

Muška jenom zlatá

Slova se konečně ujímá ekonomie štěstí. Pro věrného čtenáře časopisu Trade-off není tento poměrně mladý obor ekonomie novinkou – bylo mu věnováno samostatné téma čísla 4/2016 a téma Štěstí v práci v čísle 3/2017. Štěstí hraje v kontextu ekonomie a jednání jednotlivců velkou roli – zatímco „tradičním“ kritériem ekonomů byla maximalizace užitku, behaviorální ekonomové již dlouhou dobu spekulují, zda by tím posuzovaným kritériem nemělo být spíše štěstí.

Prvotním problémem je samozřejmě měření a zejména porovnávání tak individuálního a subjektivního pojmu, jakým štěstí je. Nejjednodušším způsobem jsou sebe-hodnotící dotazníky, avšak jejich úskalím je znovu subjektivita a omezená schopnost jedinců spolehlivě reportovat a porovnávat vlastní štěstí. I přes tyto nedostatky však existují poměrně sofistikované dotazníky – např. standardizovaný Oxfordský dotazník štěstí (Oxford happiness questionnaire) autorů Hillse a Argyla – které alespoň částečně tyto problémy řeší. Dalšími již poměrně úspěšně zavedenými metodami je např. experience sampling method nebo day reconstruction method. Velkou nadějí do budoucna jsou mezioborové spolupráce behaviorálních ekonomů a neurologů, kteří zkoumají štěstí doslova přímo u zdroje.

Co se týče štěstí vysokoškolských studentů, bohužel zatím v ČR příliš zkoumáno nebylo, je tedy třeba se opřít o zahraniční výzkumy. Finský výzkum Mangeloje a Hirvonena z roku 2007 zkoumal skrze zmíněné sebe-hodnotící dotazníky determinanty štěstí na výběru 246 tamních vysokoškolských studentů. Mimo samozřejmé obecné faktory jako stres a spokojenost se životní situací a hmotnými zdroji hrály velkou roli determinanty spojené se studiem na vysoké škole – zejména navázané mezilidské vztahy, celkové školní prostředí, dosažení osobních standardů a mimoškolní aktivity. Jako naopak nevýznamné faktory se překvapivě prokázal akademický úspěch, time-management (tedy typické „nestíhání“) nebo reputace univerzity. Jiný výzkum Abecii a kol. z roku 2014 však ukázal, že výsledky jsou velmi závislé na kultuře a oblasti, kde výzkum probíhal. Autoři totiž prokázali, že filipínští studenti za nejdůležitější determinanty štěstí považují rodinu, zdraví, proslavení se a schopnost někomu pomoci. Autoři Chan a kol. (2005) na vzorku 931 studentů ukázali, že na štěstí australských studentů mají vliv známky, navázaná přátelství, školní prostředí, mimoškolní aktivity a kvalita přednášek. V rozporu s Mangelojou a Hirvonenem se jako jeden z hlavních determinantů prokázal time-management. Přehled zakončují Flynn a McLeod (2015), kteří prokázali vliv sebevědomí, akademického úspěchu a finančního zabezpečení. Tyto výzkumy nám alespoň částečně ukazují správný směr, kterým by se univerzity měly vydávat, pokud chtějí usilovat o šťastné studenty – podporovat mimoškolní aktivity a mezilidské vztahy, zlepšovat školní prostředí a umožňovat celkový rozvoj osobnosti.

Na první pohled se jedná o povrchní faktory a konzervativní obhájce tradičního vysokého školství je může snadno smést ze stolu. Avšak časy se mění. Je třeba zahrnout celý kontext, který nabízí ekonomie štěstí a zejména její praktické využití ve firmách. Z rozhovoru s Michalem Šrajerem, nejvýznamnějším českým odborníkem na aplikaci štěstí ve firmách (viz již zmíněný Trade-off č. 3/2017) vyplývá, že právě tyto na první pohled povrchní faktory mohou během několika let hrát ve špičkových firmách doslova klíčovou roli. Více a více zaměstnavatelům se totiž osvědčují investice do blahobytu a celkového rozvoje zaměstnanců a předělání staré vertikální struktury na strukturu horizontální, kde se stírají rozdíly mezi podřízenými a nadřízenými. S postupným (a podle mnoha ekonomů nezvratným) nahrazováním lidské práce a robotizace výroby se bude lidská činnost přesouvat do kreativní sféry a do služeb. Zásady hnutí Štěstí v práci tak budou nabývat většího a většího významu – emoční a komunikační kompatibilita lidí v týmech, orientace na vlastní rozvoj, celoživotní učení aj. Toto klade nároky na uchazeče o takové zaměstnání, resp. na vysoké školy, které je připravují na pozice, které často ještě ani nejsou na světě. Vysoká škola, pokud bude kompatibilní s tímto konceptem, by měla připravit studenta právě na tyto výzvy a mimo nutné soft-skills a „tvrdé“ vědomosti (které však z výše zmíněných důvodů budou ztrácet na významu) jej naučit pracovat sám se sebou a začít poznávat, co je činí šťastnějšími, a podle toho se rozhodovat v budoucí kariéře. To, že se tomu zatím neděje, dokládá např. vznik kampaně Nevypusť duši, která se snaží upozornit na často přehlížené a neléčené psychické problémy spojené s náročným studiem na vysoké škole. Začíná se tedy konečně diskutovat o často podceňovaných, ale přesto každodenních problémech překvapivě velkého procenta českých vysokoškoláků – chronická deprese, syndrom vyhoření, úzkostné poruchy nebo poruchy příjmu potravy.

Bude se tedy třeba zbavit zastaralé představy studenta jako vyhořelého a přepracovaného stroje na memorování se znalostí, kterému stačí 4 hodiny spánku a polotovar k večeři. Kdo však udělá první krok?

Šťastné zítřky

Doslova životní příležitost mají v tomto směru soukromé vysoké školy. Již teď se naučily se alespoň částečně diverzifikovat od veřejného vysokého školství – přijímají v průměru větší procento uchazečů (90 % oproti 62 % na veřejných VŠ) a nabízí i větší pravděpodobnost úspěšného dostudování (64 % oproti 57 %). Sice se na ně vztahují prakticky stejné regulace jako na veřejné školy – nutnost akreditace, dotace státem apod. – přesto jsou však méně závislé na tradicích (první soukromá VŠ byla v ČR otevřená v roce 1999) a jsou relativně více flexibilní, co se týče interního rozhodování, možností výuky nebo např. distančního studia.

Soukromým vysokým školám se často vyčítá klientský přístup (včetně afér ohledně porušování pravidel) nebo přílišné zaměřování se na soft-skills a společenské vědy (drtivá většina českých soukromých vysokých škol není technického zaměření). Jenže právě tyto faktory je třeba nejen nepotlačovat, ale naopak je rozvíjet, jelikož jsou v souladu s výše diskutovaným konceptem Štěstí v práci a budoucími požadavky zaměstnavatelů. Soukromé vysoké školy mohou jít tomuto trendu naproti a o několik let předběhnout veřejné vysoké školy tím, že se začnou ještě více orientovat na studenty (tzn. na klienty), budou rozvíjet jejich komunikační a prezentační dovednosti a schopnost učit se celý život. Především je však třeba konečně přijmout poznatky psychologie, ekonomie štěstí a trendy zaměstnavatelů ohledně osobního rozvoje a zapojit je do terciárního vzdělávání. Škola tím dosáhne lepší poskytované služby a zároveň se diverzifikuje na trhu vůči veřejně poskytovaným školám, které stejně ve většině případů nemá šanci předstihnout (díky jejich vyšší prestiži, personálnímu obsazení, tradici atp.).

Současný neutěšený stav je daný především neefektivními a škodlivými regulacemi státem řízeného školství. Je třeba se zbavit státem kontrolovaných osnov učebních oborů a nutností akreditací. Trh práce se velmi rychle naučí rozeznávat absolventy jednotlivých univerzit místo homogenních sterilních titulů Bc., Ing. a PhD. – stačí dát školám prostor skutečně uzpůsobit výuku potřebám trhu a zejména vymanit se z okovů desítky let staré představy o ideálních schopnostech vysokoškolského absolventa. Je paradoxní, že se šedé kapitalistické kanceláře pomalu zbavují nudných rutin a osmihodinových pevných pracovních dob, zatímco univerzity stále lpí na tradicích a např. představě, že správný student medicíny by měl naspat v průměru dvacet hodin týdně. Svou velkou roli samozřejmě hrají i instituce, s nimiž je právě tato zastaralá představa úzce spojena. Nutnost změny leží i na straně poptávky – studenti se již sice dávno naučili přirozeně minimalizovat náklady, je však nutné ještě více zatlačit na pilu a vyhledávat takové školy, které je skutečně připraví na budoucí překážky, kterým budou čelit.

Znovu se tedy vracíme ke kritériím výběru vysokých škol a zmíněným žebříčkům. Možná nás brzy čeká doba, kdy kritérium kvality vysoké školy nebude Počet vědeckých publikací, ale Průměrné štěstí absolventů nebo Spokojenost studentů s životními podmínkami. Začnou tak konečně sloužit k reportování studijních podmínek a ne jako něco, čím se pouze škola chlubí na sociálních sítích.

 

Autor: Jakub Žofčák

 

O autorovi:

Jakub Žofčák je absolventem oboru Ekonomická analýza na Národohospodářské fakultě VŠE. Dlouhodobě spolupracuje s CETA – Centrem ekonomických a tržních analýz a je redaktorem časopisu Trade-off.

 


Autoři:

Podobné články

  • 2017-3 5

    Korporacím zvoní hrana. Manažeři, třeste se!

    Zdá se, že čas dinosaurů se opět krátí – tentokrát ve světě managementu, a to ve vnitřním uspořádání firem. Tentokrát však nejde o katastrofu, nýbrž o jev zvaný kreativní destrukce, který popsal ekonom Josef Schumpeter již před sedmdesáti pěti lety. Mnoho lidí by se mohlo domnívat, že tento termín popisuje něco špatného, ale není to tak. Jak praví čínské přísloví: „Pokud staré věci neodejdou, nové nikdy nepřijdou.“ Čím dál více firem experimentuje a snaží se zavést nejrůznější druhy institucionálního uspořádání – jejich cíle však mohou být různé. Snaha odlišit se na trhu práce, zvýšit efektivitu podniku nebo zkrátka odmítnout současné, ortodoxní řešení, které nevyhovuje dnešním generacím. Zažívá současný management změnu paradigmatu z hlediska vnitřního uspořádání firem? Nebo jde jen o odvážný krok do prázdna, který plyne z potřeby vyjet ze zažitých kolejí klasického hierarchického uspořádání? Pojďme se podívat na pár příkladů a zvážit, zda je to cesta, kterou by stálo za to vydat se po vzoru těchto odvážných vizionářů.

  • Fotka web ČB

    Rozhovor s Michalem Šrajerem, bývalým Chief Happiness Officerem firmy Avast

    Štěstí zaměstnanců v práci začíná být pro mnoho firem velkým tématem a tento trend se pomalu dostává i do Čech. Nemá to ale nic společného s představou, že když zaměstnancům vyzdobíme cubicle, odměníme je lístky do aquaparku a pošleme je jednou měsíčně s kolegy na paintball, budou nadšením bez sebe. Jedná se naopak o naprosto převratný koncept s přesahem do celospolečenského dění, který může způsobit revoluci v tom, jak vnímáme práci jako takovou. Michal Šrajer je jedním z průkopníků tohoto konceptu u nás – dokázal nejprve s kolegy úspěšně přivést štěstí do své firmy Inmite a posléze i do antivirového gigantu Avast. Odtud před rokem odešel, aby s rodinou mohl cestovat po celém světě, obrážet „šťastné firmy“ a získávat nové perspektivy pro svou práci. Povídali jsme si nejen o tom, co činí zaměstnance šťastné, ale i o tom jak jsou čeští zaměstnanci šťastní oproti zbytku Evropy nebo jak dostat štěstí do veřejné správy.

  • Ákolstv°1

    Škola doma: a co na to rodiče?

    Distanční vzdělávání. Pojem, který dnešní generace českých rodičů znala většinou jen z australského seriálu pro děti, a nikoho nenapadlo, že by se jednoho dne stal realitou i u nás. Proč taky? Počet školních zařízení máme dostatečný, geografické vzdálenosti krátké, žádné dítě školou povinné nemusí překonávat stovky kilometrů při cestě za vzděláním.

  • Ákolstv°1

    Rozhovor s Filipem Pertoldem o problémech českého školství

    Stovky milionů ročně ve školství a výsledkem je stále stejná nerovnost, říká ekonom Filip Pertold z think-tanku IDEA. Společně jsme se podívali na český vzdělávací systém od mateřských škol až po vysoké školství. A nepřekvapivě došli k tomu, že by si zasloužil zásadní změny. Začít bychom ale měli u kvalitního výzkumu.

  • cena studia

    Kolik stojí student?

    Výběr vysoké školy je důležitým životním rozhodnutím. Každý, kdo se pro cestu vysokoškolského vzdělání rozhodne, musí vědět, jaký obor by chtěl studovat a také na jaké vysoké škole by chtěl působit. Byť se toto rozhodnutí nemusí jevit jako složité, ti z nás, kteří si jím prošli, jistě uznají, že ho provází spousta dilemat.

  • Ákolstv°1

    Anketa: Podle čeho vybrat školu?

    Výběr studijního oboru (a ještě více konkrétní školy) lze rozebírat prakticky donekonečna – jaká je jeho perspektiva do budoucna, jaké jsou výhody a nevýhody, jak bude reagovat trh práce apod. Ve výsledku se však vždy ukáže, že každý člověk má jiný příběh a že vždy záleží na individuálních zkušenostech, schopnostech a velmi často i štěstí.

  • Ákolstv°1

    Finský „školský zázrak“?

    Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pořádá od roku 2000 v pravidelných tříletých cyklech mezinárodní šetření PISA (Programme for International Student Assessment). Účelem je porovnat pomocí standardizovaných testů znalosti a dovednosti patnáctiletých žáků z různých zemí v oblasti matematiky, přírodopisu a čtení či schopnosti porozumět textu. Výsledky prvního běhu těchto srovnávacích testů zveřejnila OECD na konci roku 2001. Finsko tehdy překvapilo nejen světovou odbornou veřejnost, ale dokonce i samo sebe, když se umístilo na celkově nejvyšší příčce.