církev rest

Z Východu do Evropy – proměny českého bankovnictví 1989–2019

20. 1. 2020, 14.56 - Trade-off 1/2020 - Pavel Štěpánek

Pokud jde o bankovnictví, na startu ekonomické transformace po roce 1989 nebylo skoro nic. Direktivní řízení ekonomiky přineslo děsivou destrukci klasického pojetí bankovnictví, vlastně se dá téměř bez nadsázky říci, že tu žádné bankovnictví v pravém slova smyslu nebylo. Omlouvám se těm několika málo pamětníkům, kteří měli jakousi představu, jak se bankovnictví má dělat, a kteří se mohou cítit mým paušálním tvrzením dotčeni, pravda ovšem je, že nedostali šanci své znalosti prokázat v praxi. Nejen, že tu nebylo bankovnictví v pravém slova smyslu, ale nebyla tu ani tržní ekonomika, nebyl tu kapitál, nebyly zkušenosti s řízením bankovního byznysu a rizika, nebyli tu klienti s kreditní historií… a takto by šlo výčtem toho, co tu nebylo, pokračovat.

Složitá cesta

Zato tu byla zastaralá a neefektivní struktura ekonomiky, příkazový systém na všechno, všudypřítomné zaostávání, nevýkonný firemní sektor, vysávaný na jedné straně daněmi a na druhé držený při životě dotacemi, nulový význam volné cenotvorby, direktivní řízení finančních toků (vybavuje si někdo ještě pojem úhrnného finančního plánu?)… a výčet by mohl opět pokračovat.

Dnes, po třiceti letech, máme bankovnictví, jehož úspěch, stabilitu a výkonnost nám mnozí závidějí. Bankovnictví, které úspěšně bez ztráty kytičky prošlo reálným stres testem poslední velké krize… a které je mimochodem trnem v oku těch, kdo se vidí v direktivních hospodářských modelech sedmdesátých a osmdesátých let.

Cesta k dnešnímu úspěchu bankovnictví ale nebyla vůbec jednoduchá, byla spojena s odvážnými rozhodnutími v rámci ekonomické transformace, ale byla také poznamenána turbulencemi ekonomického vývoje. Není ambicí tohoto textu vynášet hodnotící soudy k zásadním rozhodnutím tří dekád, třeba zda byla sekvence transformačních kroků správná či nikoli, stejně jako jejich časování apod. Dodnes je kolem toho plno emocí, zatížených egoistickými pohledy a příslušností k názorovým proudům. Proto přináším jen výběr z významných momentů, které doprovázely zrod dnešní podoby bankovnictví.

Prvním je oddělení komerčního bankovnictví od bankovnictví centrálního a emancipace komerčního bankovnictví z područí plánu a monobanky. Samotná idea vytvoření dvoustupňového bankovnictví vlastně vznikla a začala být připravována ještě v čase perestrojky, ale nakročení ke skutečné emancipaci nově vzniklých komerčních bankovních institucí nastalo nepochybně až po roce 1989 a i tak byla emancipace spíše procesem než jednorázovým aktem.

Druhým momentem, daným liberální doktrínou počátků ekonomické transformace, bylo otevření bankovního trhu úplně novým hráčům a následný boom jejich počtu. Jsme přitom stále na počátku devadesátých let, a i když byla snaha nastavit přísný licenční proces, sotva by snesl srovnání s dnešními sofistikovanými licenčními procedurami. Ostatně i samy licenční autority si musely za pochodu projít školou života. Většina tehdy vzniklých bank později tak či onak skončila, přičemž příčiny byly různé, třeba nedostatek kapitálu, který neumožňoval čelit problémům v bilanci, nekvalitní management nebo neživotaschopný obchodní model.

Jako třetí faktor, který utvářel situaci v průběhu devadesátých let, je nutno zmínit fungování dosud neprivatizovaných velkých bank a jejich roli ve vztahu k dosud nerestrukturalizovaným firmám. „Bankovní socialismus“ – vzpomenete si na tento pojem? Šlo o nabírání rizika dosud nerestrukturalizované ekonomiky do knih nově vzniklých komerčních bank a pokračující vynucenou misalokaci aktiv. Banky byly vlastně uvedeny do schizofrenní situace – čekalo se od nich, že na jednu stranu „podpoří transformaci“ tím, že finančně podrží korporáty, aby měly čas na restrukturalizaci a ozdravení, a na stranu druhou že budou ctít princip obezřetného hospodaření a řízení rizika. Navíc při tom byly podkapitalizované, a tudíž velmi zranitelné.

Naplněná očekávání

Dekáda devadesátých let vyústila v kolaps malých bank a narůstající potíže bank velkých. Přichází tak čtvrtý moment, který osobně považuji za určující pro dnešní úspěch českého bankovnictví, a kterým je privatizace (resp. doprivatizace) velkých bank, a to do rukou strategických zahraničních vlastníků. Mimochodem, dovedete si představit, že by se v dnešní společenské atmosféře a politické konstelaci někdo vzchopil k podobně odvážnému – byť do jisté míry okolnostmi vynucenému – rozhodnutí? A že bychom si dokázali upřímně přiznat skepsi ve schopnost státu kvalitně spravovat státní finanční instituce, což implicitně stálo za tehdejším rozhodnutím? Ve světle současných debat o bankovnictví a rozvrstvení názorů na banky mezi politickými subjekty stojí za to si připomenout, že to byla vláda sociální demokracie, která se úkolu privatizovat banky ujala, a že se ho zhostila úspěšně. Pro strategické partnery nepochybně také nebylo jednoduché rozhodnout se investovat do českého bankovnictví – na straně jedné stála perspektiva budoucího rozvoje trhu, na straně druhé byly zvažovány nejistoty a olbřímí úkol postavit tento sektor na nohy.

Pozitivní očekávání, spojená svého času s privatizací českých bank zahraničním vlastníkům, se naplnila. Přinesli nejen do bank, ale jejich prostřednictvím i do celé ekonomiky, kapitál, stabilitu a nejvyšší standardy řízení firem. A tento přístup si zachovali po celou dobu, kdy banky vlastní.

Pro pořádek a úplnost je třeba na tomto místě zmínit i příběh Investiční a poštovní banky (IPB). Příběh nešťastný, ale poučný, ve kterém se koncentrovaly růstové problémy českého kapitalismu devadesátých let a který ukázal, že s důvěrou klientů nelze hazardovat.

Pátou kapitolou je pak globální krize na konci minulé dekády. Ta potvrdila robustnost českého bankovního sektoru. Krizi banky u nás ustály dobře a jako jeden z mála bankovních sektorů v Evropě bez pomoci daňových poplatníků. Zásluhu na tom měla řada faktorů. Převažuje u nás tradiční konzervativní model bankovnictví, podíl tzv. toxických aktiv v bilancích bank je marginální. Poměr primárních vkladů a klientských úvěrů zůstává v České republice příznivější než ve většině zemí EU, a banky jsou proto v souhrnu imunní vůči případnému negativnímu sentimentu na finančním trhu. Navíc mají i benefit srovnatelně nižších nákladů na zdroje v porovnání s jinými formami externího financování.

Šestým faktorem je to, co nastalo jako důsledek krize na poli regulace bankovnictví a co nás přenáší v časové linii až do současnosti. Nastalo doslova regulatorní tsunami, převážně importované z EU, které dosud nepolevilo a zřejmě ani nepoleví. Regulace totiž začíná hypertrofovat a vedle obezřetnostního obsahu se do ní začíná stále více prosazovat hospodářsko-politický aspekt (v poslední době třeba udržitelné finance do udržitelné ekonomiky, úlevy pro malé a střední podniky). Již trvalým politickým a regulatorním hitem se stala ochrana spotřebitele.

Prostor pro inovace

Zahraničí sleduje českou ekonomiku velmi bedlivě. Může nás těšit, že jsme doposud byli vnímáni jako ostrůvek stability a pragmatické a odpovědné hospodářské politiky. První ohlasy k debatě o sektorové dani na banky, které jsme ze zahraničí zaznamenali, bohužel naznačují, že tu je akutní riziko poškození našeho obrazu, stejně jako se to stalo v případě některých sousedních zemí. Byla by to velká škoda. Oslabená důvěra se zpátky získává jen velmi těžko.

Více než sedm kapitol se do tohoto textu nevejde. Tou sedmou je pohled do bližší i vzdálenější budoucnosti. Finanční svět se prudce mění, a i když tradiční role a pojetí bankovnictví není na ústupu, stojí před bankami výzva využít příležitostí, jakými jsou například digitalizace či otevírání trhu finančních služeb novým soutěžitelům. Banky masivně investují do nových technologií a v řadě směrů jsou na špičce vývoje. Jejich výhodou je investiční kapacita, pod tlakem konkurenčního prostředí po dekády rozvíjený inovativní potenciál, rozsáhlé zkušenosti s rozvojem nových softwarů i schopnost klienty obsluhovat celistvě. Banky mají zároveň vůli i zájem hledat synergie v kooperaci se subjekty fintechového sektoru. Prostoru pro uplatnění nových nápadů tu bude dost pro všechny.

Bankovnictví tu s námi tedy bude dál, popřejme mu proto dobrou kondici a skvělou budoucnost.

 

 

O autorovi:

Pavel Štěpánek je od roku 2011 výkonným ředitelem České bankovní asociace. V letech 1981–1998 působil na federálním a na českém ministerstvu financí, naposledy jako náměstek ministra. V letech 1999–2005 byl členem bankovní rady ČNB. Působil rovněž v Radě ředitelů v Evropské bance pro obnovu a rozvoj se sídlem v Londýně. Dlouhodobě spolupracuje s VŠE, kde působí jako pedagog.


Autoři:

Podobné články

  • euro-1353420_1920-1280x640

    Je vztah mezi inflací a nezaměstnaností definitivně mrtvý?

    Před bankovním výborem Senátu Spojených států řekl 11. července 2019 guvernér Fedu Jerome Powell, že vztah mezi nezaměstnaností a inflací v USA zmizel. Podle Powella „vztah mezi poklesem v ekonomice nebo nezaměstnaností a inflací byl silný před 50 lety... a odezněl,“ … silná vazba mezi nezaměstnaností a inflací byla přerušena před nejméně 20 lety a vztah se stal slabším a slabším a slabším.“

  • 2018-3 4

    2008: Zimbabwe vydává stobilionovou bankovku

    Letos je tomu deset let, co Zimbabwe postihla druhá nejhorší inflace lidské historie. Ke zdvojnásobení cen docházelo na podzim roku 2008 každých 24 hodin. Jaké byly příčiny a jaké jsou vyhlídky dekádu po ekonomické apokalypse?

  • 2018-2 2

    Rozhovor s Johnem Taylorem, profesorem ze Stanfordu, který mohl zabránit krizi

    Na světě dnes možná není většího odborníka na měnovou politiku. Když John Taylor formuloval pravidlo, které dnes známe jako Taylorovo, fungovala měnová politika jinak než dnes. A to zejména kvůli tomu, že centrální banky toto jednoduché doporučení nenásledovaly. Dokonce by možná ani nedošlo k poslední krizi. Nejen kvůli tomu přijíždí do Prahy převzít Výroční cenu Liberálního institutu a my jsme ho u této příležitosti rádi vyzpovídali;x

  • 2018-2 1

    Monetární politika je rozbitá. Co když přijde další krize?

    V dobách, kdy se psaly ekonomické učebnice, bylo všechno v pořádku. Ekonomové se učili, že v dobách dobrých vlády spoří a v těch špatných utrácejí. Že v dobách dobrých centrální banky snižují úroky a lidé si berou více půjček, které rychle utrácejí. Dnes je všechno jinak. Monetární politika je rozbitá. Což by tolik samo o sobě nevadilo, pokud by nepřišla další krize. Ta ale možná přijde dřív, než bychom čekali.

  • taylorův princip

    Taylorův zákon: pokus staré školy o Bitcoin

    John B. Taylor byl jedním z kandidátů na příštího šéfa americké centrální banky. Nakonec byl Trumpem nominován Jerome Powell (v době uzávěrky ještě nepotvrzený). I tak má již dnes Taylor mnohem větší vliv na centrální banky (včetně Fedu) než většina skutečných šéfů. Objevil zákon ne nepodobný tomu, na kterém je postaven i moderní Bitcoin.