2018-3 13

Základní neufinancovatelný příjem

1. 6. 2018, 12.30 - Trade-off 3/2018 - Pavel Peterka

Co je to Universal Basic Income (dále UBI), neboli základní nepodmíněný příjem? S tímto termínem se zřejmě většina čtenářů již dříve setkala. Jde o nepodmíněný transfer, který jeden subjekt (většinou stát) vyplácí bez dalších otázek jiným subjektům (většinou občanům). Všem ve stejné výši a bez výjimky. Smyslem tohoto transferu bohatství je potom zajištění důstojné základní životní úrovně pro všechny občany bez ohledu na jejich způsob chování, zdraví, věk, vzdělání apod. Ač tento koncept získal na popularitě na přelomu tohoto desetiletí, nejde o žádnou novinku. První zmínky o principech UBI lze najít už v 16. století.

Podoba UBI se může lišit. Může jít o výše zmíněný netestovaný transfer každému nehledě na jeho životní situaci, nebo může jít o transfer testovaný, závislý na velikosti příjmu. Dva příklady za všechny:

Negativní daň z příjmu: Nápad, se kterým přišel Milton Friedman, stál na progresivním daňovém systému. Negativní daň funguje zjednodušeně tak, že stát, či nějaká jiná autorita, stanoví určitou hranici příjmu, pod kterou když se jedinec ocitne, dostává od státu transfer peněz do výše stanovené hranice. Pokud se jedinec naopak ocitne nad touto hranicí, tak o část transferu přichází, až od určitého přijmu nedostává od státu nic. Negativní daň z příjmu je v současnosti pravděpodobně nejdiskutovanější variantou nepodmíněného příjmu.

Doplácení mzdy do stanovené minimální výše. Podobně jako u negativní daně by stát nastavil minimální příjem, který by byl následně porovnáván se skutečným příjmem a jejich rozdíl by byl doplacen. Systém by mohl fungovat například skrz slevy na dani v závislosti na výši příjmu z práce, které fungují jako dodatečný příjem ke mzdě. Sleva na dani by pak byla tím vyšší, čím nižší by byl příjem. Systém tedy není univerzální a pomáhá pouze pracujícím.

Proč zažívá idea nepodmíněného základního příjmu svou renesanci právě dnes? Největším faktorem, který způsobuje zmíněnou renesanci UBI, je strach z technologického pokroku. Vznikají různé studie, které skálopevně tvrdí, že až třetina lidí přijde o svou práci díky automatizaci výroby. Na této rovině neexistuje mezi odborníky shoda. Ekonom z MIT David Autor oponuje názoru, že technologický pokrok bude „krást“ lidem práci skrze automatizaci a další procesy. Spíše naopak. Říká, že automatizace různých nezáživných a repetitivních pracovních úkolů způsobí nárůst důležitosti komplementárních činností. Tím po nich vzroste poptávka a stanou se i lukrativnějšími jak pro domácnosti, tak pro firmy. Podle Davida Autora dojde k pravému opaku a s pokračující automatizací vzroste poptávka po „lidských“ pracovnících. Jako příklad uvádí vznik bankomatů, které by měly podle logiky nahrazovat řadové pracovníky na přepážkách banky, kteří do té doby zastávali činnost bankomatů. Tedy výběr hotovosti. Po 45 letech od vzniku bankomatů se počet bankovních úředníků obsluhujících přepážky zhruba zdvojnásobil. Tento argument lze podpořit i agregovanými historickými údaji. Posledních 200 let zažívá lidstvo extrémní technologický i společenský pokrok. Je to éra převratných vynálezů, cest do vesmíru a dalších revolučních změn nejen na poli výroby.

 

2018-3 10

 

Došlo také k více než sedminásobnému nárůstu světové populace. I tak je dnes zaměstnáno více dospělých lidí, než tomu bylo v roce 1820, a to absolutně i procentuálně. Ano, je to kvůli tomu, že je lidstvo bohatší, a tak poptává a nabízí podstatně víc statků a služeb než kdy dříve. Vzniklo tak mnoho nových profesí a pracovních pozic, o kterých se Evropanům v devatenáctém století ani nesnilo. Lze tedy říci, že argument o ztrátě pracovních míst v důsledku automatizace není založen na zkušenostech z historie ani na reflexi dosavadního poznání. Nelze však s naprostou jistotou předpovědět, že se bude historie opakovat. Až budoucnost napoví, zda byl tento strach opodstatněný, nebo jestli jde o další výkřiky již mnohými zapomenutých Ludditů.

Nehledě na to, zda je strach z automatizace opodstatněný, je UBI podporováno na politickém spektru zprava doleva. Důvodů, proč si UBI našlo své zastánce, je totiž podstatně více než jen strach o pracovní místa. UBI má totiž řadu nesporných výhod ve srovnání se současnými sociálními systémy v Evropě i jinde ve světě. Jaké výhody to jsou? To zřejmě záleží na tom, s kým o problematice diskutujete. Některé z těch nejčastějších argumentů lze najít v následujících odstavcích.

Kdybyste si nakreslili výrazné zjednodušení současných sociálních systémů jako propojené bubliny, vypadaly by jako nekonečné mraveniště. Systémy bývají často šíleně složité. Existuje velké množství různých dávek od přídavků na děti, příspěvku na bydlení, podpory v nezaměstnanosti přes mateřské, dávky v hmotné nouzi, příspěvky na léky, příspěvky na vzdělávání či pastelkovné až po příspěvky na cokoliv, co si zrovna která vláda usmyslí, že je nutné dotovat. Vznikají pak desítky různých dávek, podmínek, formulářů, úřadů, které následně řeší, kdo má za co a kolik dostat. UBI tak slibuje vysoké úspory na byrokracii, protože „vypsat šek“ každému jednotlivci ve společnosti bez rozdílů je mnohem jednodušší než každého zvlášť testovat, zda má nárok na dávku ze sociálního systému a v jaké výši. To by v perfektním světě dramaticky snížilo náklady na přebujelý úřednický aparát.

Taková změna systému by zároveň výrazně zvýšila transparentnost. Současný komplikovaný systém totiž nabízí stejným dílem všem lidem ve „stejné situaci“, ale ne každý zná perfektně systém. Zvlášť pokud se v něm nepohybuje dlouhodobě. Dochází pak k tomu, že dva lidé ve stejné životní situaci čerpají různé částky ze systému. Takto fungující systém pak odměňuje ty, kteří se v něm naučí chodit a ty, kteří jsou ochotni trávit velké množství času na získávání informací o různých dávkách a na vystávání ve frontách pro jejich získání. UBI slibuje snížení takto ztraceného času a narovnání systému.

Zvýšení transparentnosti zároveň umožní lépe korigovat nastavení výše benefitů. To pak předchází notoricky známé pasti sociálních systémů, kdy se jedincům nevyplatí chodit do práce, protože tím přijdou o část (nebo o všechny) sociálních transferů. Mzdu, kterou by pak jednotlivec dostával v zaměstnaní, porovnává se ztrátou sociálních transferů. Pokud tedy nastoupí do práce, tak si přilepší o mzdu minus ztracené dávky. V extrémních případech si jednotlivec nástupem do zaměstnání nebo založením podniku může dokonce pohoršit. To značně snižuje motivace k podobnému jednání. UBI do podobné pasti nikoho nedostane. Ti, kdo pracují, vydělají vždy více než ti, kdo nepracují.

UBI svým adresátům na rozdíl od současných sociálních systémů neříká, na co mají peníze použít a co si za ně mohou, nebo naopak nesmějí koupit. Neusměrňuje tak spotřební chování adresátů pomocí různých poukázek na potraviny, pleny, vzdělávání, kulturu, exekuce nebo další věci, které naši milí sociální inženýři vymysleli nebo teprve vymyslí. Přistupuje tak ke všem adresátům jako k dospělým a vrací jim zpátky část zodpovědnosti, která byla systémem dříve přenesena na stát.

To všechno vypadá na první pohled skvěle. Otázka ale zní, jak něco takového zaplatit. V následujícím grafu 2 můžeme vidět odhad situace v ČR. Ve sloupcích jsou znázorněny celkové náklady v případě stanovení UBI na úroveň životního minima, průměrné starobní penze a minimální mzdy. Levý sloupec představuje současný státní rozpočet a druhý sloupec zleva současné výdaje na sociální věci a politiku zaměstnanosti, kde drtivou část představují důchody a sociální dávky.

 

2018-3 11

 

V grafu 2 můžeme vidět finanční náročnost projektu UBI. Současné výdaje na sociální věci by zvládly pokrýt akorát variantu s životním minimem, které v roce 2017 činilo 3410 Kč měsíčně. Lze si jen stěží představit, že by podobný příjem dlouhodobě stačil na důstojný život. Je nutné si uvědomit, že UBI by zároveň nahradil starobní penze. Důchodci by si tak místo průměrného důchodu 11850 Kč měsíčně přišli na zhruba o 7500 Kč méně. UBI ve výši průměrné starobní penze by nepokryl ani celý státní rozpočet. Ten samozřejmě neslouží pouze k výplatě důchodů a sociálních dávek, ale k mnoha dalším věcem, jako je výstavba silnic, dálnic, financování školství, státních zaměstnanců od učitelů přes hasiče, lékaře až po úředníky a mnoho a mnoho dalšího. Přes 45 % státního rozpočtu je pak vymezeno na sociální věci a politiku zaměstnanosti, kde drtivá většina výdajů padne na důchody. Tyto výdaje by bylo nutné zvýšit skoro třikrát, aby bylo možné vyplácet UBI na úrovni minimální mzdy. To by znamenalo nutnost navýšení státního rozpočtu o zhruba čtvrtinu! Laika by mohlo hned napadnout zvýšit výběr daní. Nehledě na to, zda se to ministrům financí v ČR, nebo jinde v Evropě daří, nefunguje výběr daní jako lineární funkce. Je to spíše „oblouk“, kterému se v ekonomii říká Lafferova křivka.

Lafferova křivka vyjadřuje nelineárnost vztahu mezi daňovým výnosem a daňovou sazbou. Podle Laffera rostou přírůstky daňového výnosu se zvyšováním daní stále pomaleji. Je to způsobeno efektem, který daně na ekonomiku mají. Vysoké daně oslabují ekonomickou aktivitu, čímž klesá i základ pro výběr daně. Roste navíc motivace přesunout své aktivity do šedé, nebo dokonce černé ekonomiky. Tedy tam, kam výběrčí daní nedosáhne. Od Lafferova bodu vede další zvyšování daňové sazby ke snižování daňového výnosu. Státní rozpočet nelze daněmi nafukovat donekonečna. Otázkou tedy zůstává, zda by bylo vůbec možné podobně náročný projekt ufinancovat.

Abychom přivedli do státního rozpočtu chybějící finance, bylo by potřeba skoro ztrojnásobit příjmy z daně z příjmu a z DPH. Dramatické zvýšení sazeb by fungovalo tak, jak ukazuje Lafferova křivka výše. Daňový výnos by pravděpodobně nedosáhl potřebné výše a celá ekonomika by dostala takovou facku, že by se z ní jen tak neprobrala. To by pak nakonec uškodilo úplně všem. Tento pravděpodobně dobře myšlený projekt by tak skončil jako naprostá katastrofa. Stát by vám sice vyplatil nějakých 12 000 Kč každý měsíc na účet, ale vzal by vám to z příjmu ve formě daně, a navíc by všechno zdražilo vlivem vyššího DPH. Tomu říkám skvělý obchod. Dobré úmysly zdaleka nestačí na realizaci dobrých projektů.

Pozitivních dopadů UBI si může každý navymýšlet kolik chce. Experimenty s nepodmíněným příjmem ve světě ale nenabízejí žádné tvrdé závěry. Mnoho experimentů a pokusů je zatím buď ve velmi raném stadiu, nebo koncepčně úplně mimo a nesplňují základní kritéria seriózního výzkumu. Metodika některých experimentů je pak zvlášť zarážející. Funguje to asi takhle: „Pojďme najít zemi třetího světa, sehnat sponzora.

Vezmou se pak peníze a mlékař každý první den v měsíci spolu se džbánem mléka doveze ještě šek na XY dolarů. No a budeme sledovat, co se bude dít.“ Závěry podobných experimentů pak interpretují následovně: „Ano, potvrdilo se, že klesá ochota pracovat, ale to je dobře, protože pak rodiny tráví víc času s dětmi. No a tady máte rozhovor, kde jeden člověk ve zkoumané oblasti díky UBI začal podnikat a hrozně ho to baví.“ Do materiálů ke studii přidají fotku šťastné rodiny a hotovo. Nejčastějšími výsledky podobných studií jsou pak pokles kriminality, zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva, zvýšení školní docházky a již zmíněný pokles ochoty pracovat. Tyto výsledky jsou legitimní a očekávané u bohatnoucích společností. Testování UBI v zemích třetího světa za peníze různých sponzorů a dárců by se tak mohlo ukázat jako efektivnější verze humanitární pomoci. Takto získané poznatky však mají omezené využití ve vyspělých zemích Evropy.

Mnozí zastánci UBI se radovali, když zjistili, že se Finsko rozhodlo zkoumat dopady zavedení UBI na svém území. Projekt měl trvat do roku 2018. Nedávno pak noviny zaplavily zprávy, že se Finsko rozhodlo v experimentu po jeho konci nepokračovat, navíc zpřísnilo stávající systém vyplácení dávek. Perličku na závěr dodal vedoucí finského experimentu, který přiznal, že na získání jakýchkoliv relevantních dat o fungování a dopadech UBI potřebujete mnohem více času, než jsou pouhé dva roky. S tímto tvrzením se nedá nic jiného než souhlasit. Přes zbožná přání zastánců UBI dosud neexistuje relevantní výzkum na odpovídající úrovni, který by mohl posloužit k hlubší analýze problematiky, a tak jsme odkázáni pouze na teoretické výstupy.

Závěrem lze poznamenat, že UBI je zatím v plenkách a jeho plošné zavedení by bylo velice riskantní. Také vzhledem k nereálnosti financování projektu, které by muselo být provázeno extrémním zvýšením daní, což by poškodilo a utlumilo ekonomiku. Jednou z hlavních výhod UBI je pak univerzálnost a menší náročnost na byrokracii. To ale ovšem platí pouze za předpokladu, že stát je ochoten propouštět nadbytečné úředníky (z historie lze vyčíst, že není) a za předpokladu, že se během pár let nezačne se systémem hýbat. Jde jen stěží věřit tomu, že politická situace bude dlouhodobě taková, že nepodmíněný příjem zůstane opravdu pro všechny stejný. Dříve nebo později pak dojde ke zvyšování výše nepodmíněného příjmu jedné skupiny na úkor druhé. Toto testování výše příjmu potom znovu zvýší náročnost na úřednický aparát a dostaneme se po krůčkách zpátky k systému, který máme teď. Bohužel ale s trojnásobným rozpočtem a v zemi, kde budou extrémně vysoké daně.

 

Autor: Pavel Peterka

 

O autorovi:

Pavel Peterka pracuje v CETA jako analytik. Je absolventem Vysoké školy ekonomické v Praze a doktorandem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v oboru aplikovaná ekonomie. Jako analytik se věnuje především problematice regulace podnikání, odpadového hospodářství, sdílené ekonomiky a spotřebního zdanění pohonných hmot.

 


Autoři:

Podobné články

  • nerovnost

    Jak rovnostářská je česká společnost?

    V průzkumech postojů k příjmové nerovnosti většina českých dotázaných souhlasí s názorem, že rozdíly jsou u nás příliš velké. A velká část lidí se domnívá, že by se vláda měla postarat o jejich zmenšení. Řekneme si: samozřejmě, to je přece to známé české rovnostářství!

  • T-O 0_2016 Rozhovor s F. Schneiderem

    Rozhovor s Tomášem Prouzou o správním trestání potravinových řetězců

    Tomáš Prouza má s byznysem dlouholeté zkušenosti. Vedle kariéry ve veřejném sektoru disponuje jeho profesní životopis kapitolami ze světa žurnalistiky, úspěšného podnikání, z komerčního bankovnictví nebo poradenství a consultingu. I proto málokoho překvapí jeho angažmá v pozici prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu (SOCR), na které může oba světy – ten veřejný a soukromý – velmi efektivně propojovat. Jednou z oblastí, kde Prouza a SOCR momentálně poukazují na četné nedostatky, je oblast správního trestání v oblasti maloobchodu s potravinami. Právě tohoto tématu se týkal náš rozhovor.

  • 2018-3 9

    Anketa: Hodnota volebního hlasu

    Všeobecné, rovné a tajné volební právo patří k pilířům demokracie. Ne každý však možnosti ovlivňovat věci veřejné přisuzuje stejnou váhu, což generuje otázku týkající se hodnoty volebního hlasu. Na toto zajímavé téma jsme se zaměřili v naší anketě a zeptali se oslovených:

    1. Jaká je podle vás hodnota volebního hlasu?

    2. Za jakou částku v korunách byste se vzdal/a svého hlasu ve volbách do Poslanecké sněmovny, to jest nedostavili byste se k volbám?

  • IMG_1544

    Nekonzistentní regulace ničí podnikání, shodli se účastníci pracovní snídaně CETA

    O problémech v komunikaci mezi soukromým a veřejným sektorem se v posledních měsících napsalo hodně. Slovník moderního českého jazyka byl obohacen o termín „zakleknout na…“. Účastníci pracovní snídaně Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) se při diskusi na toto téma shodli, že ve státní správě nemůže existovat žádné místo pro libovůli, která by umožnila nevoleným úředníkům ohýbat předpisy a využívat pravomoci k plnění cílů, pohříchu často vymezených na politickou objednávku.

  • Fotka web (ČB)

    Přechytralá města

    Smart cities představují splněný sen všech futurologů, technokratů, plánovačů městského rozvoje, ale i fanoušků moderních technologií. Možnost sběru obrovského množství dat pomocí nejrůznějších elektronických senzorů a sofistikovaná analýza těchto dat s účelem zvýšení efektivity poskytování městských služeb představuje revoluci s potenciálem redefinovat město jako takové. Městské služby od hromadné dopravy, svozu odpadů, městského osvětlení až po bezpečnost a poskytování zdravotní péče lze centrálně kontrolovat, řídit a aktualizovat v reálném čase podle aktuálních potřeb obyvatelstva. Tyto a další elementy jsou již dnes úspěšně zavedeny nejen ve velkých metropolích jako je např. Dubaj, Amsterdam, Londýn a New York City, ale i v menších městech jako Milton Keynes nebo Southampton, a odhaduje se, že globální trh se Smart cities dosáhne v roce 2020 hodnoty $400 mld. ročně.

  • 2017-3 13

    Jak regulovat hazard? Řešením může být analýza lokálních dopadů regulace – LIA

    Již více než rok pracuje CETA – Centrum ekonomických a tržních analýz spolu s Odborem protidrogové politiky Úřadu vlády ČR na vědecko-výzkumném projektu, jehož cílem je definovat nové možnosti v regulaci hazardu. Hlavním pilířem projektu je aplikace ekonomické analýzy (analýza nákladů a výnosů) do specifických podmínek municipální politiky prostřednictvím unikátního nástroje: Hodnocení lokálních dopadů regulace (Local Impact Assessment – LIA). Stane se ekonomie v kombinaci s decentralizací rozhodování směrem k obcím novým směrem v regulaci hazardu na území České republiky?