Zbohatlo by Česko z růstu platů po vzoru Škody?
Ve Škodě Auto po silném tlaku odborářů výrazně vzrostou mzdy – bude to největší nárůst od chvíle, kdy se Škoda spojila s koncernem Volkswagen. Pokud by ve velkých a nadnárodních firmách působily silné odbory, které by se nespokojily s nadprůměrnými platy, ale vyžadovaly by mzdy v závislosti na ziskovosti, mohla by Česká republika více bohatnout?
Vycházejme z předpokladu, že v soukromé firmě, po jejíž produkci je rostoucí poptávka, je prakticky možné skokově zvýšit mzdu. Příkladem může být právě nedávné dvanáctiprocentní zvýšení tarifních mezd ve Škodě Auto. Makroekonomické důsledky tohoto izolovaného zvýšení mezd, přestože se týká společnosti s téměř 30 tisíci zaměstnanci, budou v české ekonomice nepozorovatelné.
To ovšem nebude platit pro mladoboleslavský region. Škoda Auto se v důsledku výrazného zvýšení (v republikovém srovnání) nadprůměrných mezd svých zaměstnanců stává ještě atraktivnějším zaměstnavatelem než doposud. To povede nejen k růstu poptávky po bytech v Mladé Boleslavi a jejím okolí, ale také k růstu cen služeb, neboť zaměstnanci Škody Auto díky vyšším mzdám budou chtít zpříjemnit život sobě a svým rodinám.
Díky tomu porostou tržby v sektoru služeb na Mladoboleslavsku a v důsledku toho i zisky podnikatelů a mzdy zaměstnanců ve službách. Mzdy následně budou zvyšovat i ostatní firmy v okolí, pokud nebudou chtít riskovat, že jejich klíčoví zaměstnanci odejdou za lépe honorovanou prací.
Ani cenový růst na Mladoboleslavsku, založený na růstu mezd jako ceny práce, růstu cen bydlení a služeb nevyvolá viditelný růst cenové hladiny v celé České republice. Je pravděpodobné, že část zvýšené mzdy, kterou zaměstnanci neutratí za služby nebo neuspoří, bude tak malá, že nebude s to prostřednictvím růstu poptávky vyvolat zvýšení cen zboží, a to ani na Mladoboleslavsku. Lze očekávat, že zaměstnanecké rodiny s nadprůměrnými příjmy začnou na trhu spotřebního zboží upřednostňovat nákup kvalitnějšího zboží, což s výjimkou potravin bude znamenat spíše růst poptávky po zboží z dovozu než po domácí produkci.
Dovozci by mohli zdražit
Co by se stalo, kdyby většina nebo všechny velké firmy skokově zvýšily mzdy svým zaměstnancům? V tomto případě by se to dotklo celé české ekonomiky. Ve velkých firmách pracuje téměř 42 procent zaměstnanců.
Skokový růst jejich mezd by vyvolal růst poptávky po službách následovaný růstem jejich cen. To by se projevilo v růstu cenové hladiny u nás. V důsledku toho by vzrostla rovněž poptávka po domácím zboží, a protože by se týkala spíše zaměstnanců s vyššími příjmy, tak by vzrostla pravděpodobně méně než poptávka po zahraničním zboží.
To by dovozcům umožnilo adekvátně zvýšit ceny zboží z ciziny. V důsledku toho by se zvýšil nejen hrubý domácí produkt České republiky, ale rovněž jeho hodnota na jednoho obyvatele. Podle tohoto statistického ukazatele by Česká republika v mezinárodním srovnání nepochybně bohatla. Takto vyvolaný růst bohatství by byl silně časově omezen a skrývá v sobě mnohá nebezpečí.
Hrozba nevýhody pro exportéry i ztráty výroby
Prvním by byla ztráta konkurenceschopnosti domácích firem, protože skokové zvýšení mezd by u některých firem automaticky vedlo k omezení finančních prostředků na investice. Vedle struktury naší ekonomiky s větším podílem průmyslu na tvorbě HDP než v Rakousku nebo v Německu je problémem samotný průmysl, který díky nižšímu podílu finální produkce vytváří nižší přidanou hodnotu na zaměstnance než německý průmysl. Pro udržení konkurenceschopnosti českých firem díky nižší vytvářené přidané hodnotě jsou zapotřebí větší investice do inovace výroby.
Kvůli ztrátě konkurenční schopnosti způsobené nejen skokovým růstem mzdových nákladů a následně celkových nákladů, především však nedostatečnými investicemi vzhledem k reálným potřebám, by se některé výroby od nás začaly přesouvat do jiných zemí.
Dalším nebezpečím by byl tlak na ještě větší posilování koruny a zdražování našeho exportu, což by dále zhoršovalo pozice českých exportérů díky vyšším cenám, a tím nižší konkurenceschopnosti jejich zboží na zahraničních trzích.
Nedobré by byly dopady na žádoucí strukturální změny v naší ekonomice. Mzdový růst ve velkých firmách by vysával klíčové pracovníky a kvalifikovanou pracovní sílu z malých a středních podniků, které jsou nezastupitelným nositelem podnikavosti a inovací, jež budou ovlivňovat budoucí hospodářský růst.
Negativa by se projevila i v sociální oblasti, a to nejen rostoucí poptávkou po zaměstnancích do rozvíjejícího se sektoru služeb v průmyslových aglomeracích a přesunem těchto lidí s rodinami do místa zaměstnání v současných podmínkách nedostatku volných pracovníků na trhu práce a tradičně nízké mobility pracovních sil u nás. Vylidňování venkova by postupovalo s ještě větší intenzitou a silněji by se zvyšovaly sociální rozdíly mezi městem a venkovem.
Dalším nebezpečím by bylo snížení odolnosti české ekonomiky vůči hospodářským krizím. Lze se oprávněně domnívat, že velké firmy, které by si mohly skokově dovolit mzdové zvýšení, jsou exportně orientované společnosti, jimiž jsou u nás převážně automobilky nebo jejich subdodavatelé z odvětví strojírenství, elektrotechniky a chemického průmyslu.
V případě periodicky se opakujícího krizového poklesu poptávky spotřebitelé omezují spotřebu zbytných statků, mezi něž automobily nepochybně patří. Pouhé odložení nákupu nového vozu o dva roky by snížilo poptávku po nových automobilech o čtvrtinu a vedlo ke vzniku velké nezaměstnanosti.
Efekt skokového zvýšení mezd v exportních firmách by se střednědobě vyčerpal v růstu cenové hladiny, ztrátě konkurenční schopnosti a posílení měnového kurzu. Víra v pozitivní efekt tohoto opatření připomíná víru vděčných posluchačů příběhů Barona Prášila, který neuměl plavat v močálu a určitě by se utopil, pokud by se sám za svůj cop nedokázal vytáhnout vlastní rukou.
Jiří Schwarz
Jiří Schwarz je ekonom a docent ekonomie. Vystudoval VŠE, kde v letech 2003 až 2010 působil také jako děkan Národohospodářské fakulty. V roce 1990 spoluzaložil Liberální institut a stal se jeho prezidentem. V 90. letech stál také za zrodem dvou investičních společností, působil i v českém a evropském sdružení investičních fondů a společností. V letech 2009 až 2013 byl členem Národní ekonomické rady vlády. Nyní působí jako ředitel Centra ekonomických a tržních analýz.
Autoři:
